|
Masoretské texty (MT)
Encyklopedie Diderot [1] :
|
masoreti, židovští učenci, kteří opatřili hebrejský
souhláskový text tóry textově kritickými poznámkami a systémem znaků pro
jednoznačný přednes samohlásek a frázování. |
Z masoretských textů vychází většina všeobecně užívaných
překladů Hebrejské Bible resp. Starého zákona.
V mnoha pojednáních o historii Bible se píše o tom, že tzv. másora (massorah)
zajistila neporušené předávání hebrejských textů Starého zákona. Odtud je pak
vyvozováno, že hebrejský text Bible se dochoval naprosto neporušen. Tvrzení textových kritiků o možném poškození dochovaných
hebrejských textů či pochybnosti o jejich naprosté autenticitě jsou prý nesmyslné [2].
Skutečnost je však jiná. Masoretské texty jsou pouhou rekonstrukcí ještě
starších pramenů. I mezi masoretskými texty existovaly rozdíly dané různorodostí
podkladů, ze kterých masoretáři vycházeli a také tím, že jednotlivé (mnohdy
soupeřící) skupiny učenců pracovaly často odděleně. Některé masoretské dílny
výsledky své práce prosadily, jiné zanikly. Navíc masoretské texty patří jen do
jedné z několika existujících rodin textů, mezi
kterými existují rozdíly. Máme rovněž doklady záměrných úprav textů MT z
věroučných důvodů, které měnily původní smysl biblického sdělení.
Je pravda, že židovští učenci vypracovali důmyslný způsob přepisování textů
Tanachu (křesťany později nazýván jako Starý zákon) a zpětnou
kontrolu nových opisů tak, aby původní znění zůstávalo po generace zachováno.
Tyto texty jsou označovány jako "másoretské", protože jsou
výsledkem činnosti tzv. předání / tradice (másoret). Učenci byli původně
označováni jako písmaři (H soferím, Sopherim), později másoretáři
a od 11. stol. punktátoři. Jejich cílem bylo TAKÉ zajistit SPRÁVNÉ předávání
hebrejského textu z pokolení na pokolení. Proč obě slůvka zdůrazňujeme, si
vysvětlíme. Zmíněná kontrola předávání byla totiž pouze dílčí etapou vývoje
hebrejských biblických textů.
Kánon
Náboženské hebrejské texty psali různí autoři, v různých dobách, s
různými pohnutkami. Některé upadly v zapomnění, jiné ne. Na jejich
náboženskou autoritu resp. inspirovanost existovaly mnohdy rozdílné názory.
Svitkům, které byly v jedné sektě považovány za boží slovo, nebyla jinde
věnována žádná pozornost. Hebrejské náboženské komunity si postupně
vytvářely soubory svitků, kterým dávaly přednost před ostatními. Texty a
věrouka těchto komunit se navzájem ovlivňovaly. Lidé si vybírali texty podle
toho, jak odpovídaly jejich představám o světě a bohu a naopak svůj život
přizpůsobovali těmto textům.
Nejvíce se nakonec prosadila sbírka, označovaná dnes jako
Tanach (občas nazývána jako
"Jewish Bible"). Právě Tanach se stal základem pozdější Bible. Podle tradice bylo asi v roce 90 n. l. na synodě v Jabné
(Jamnii) školou založenou Jóchananem ben Zakkai "prosazeno, které z knih
budou zařazeny do kánonu Starého zákona a které ne."[3]. Dnes
převažuje názor, že v Jamnii se židovský synod nekonal. Už v té
době se užívaly texty zahrnuté dnes do hebrejského
kánonu. Kánon byl profilován a uzavírán postupně v rozmezí let 300 př. n. l. až 200 n. l.
Souhláskové texty (neúplný pravopis)
Texty sebrané později do Hebrejské Bible začaly vznikat nejdříve počátkem
7. stol. př. n. l. K zásadním úpravám a kompletacím textů došlo až v perské
a helénistické době (od 6. stol. př. n. l.). Někteří odborníci vznik textů
posunují až do období babylonského zajetí Židů (586 - 538 př. n. l.) či
dokonce až do doby poexilní. Viz Kdo a kdy napsal Tóru?
Staré hebrejské texty byly psány nejprve jen souhláskami. Hebrejština
samohlásky nezapisovala. Téměř všechna hebrejská slova byla zapisována pouze
svým souhláskovým základem. Základ vyjadřoval hlavní význam slova. Např.
L-M-D znamená učení. Přesný význam slova ale mohl být jiný. Teprve doplnění kořene slova některými
samohláskami či souhláskami by vymezilo jeho přesnější význam (viz např.
Zacharjáš 14:5). Přesnější
pochopení významu textu tak někdy zůstávalo jen na znalostech čtenáře. Dva
čtenáři se mohli dobrat rozdílného výkladu textu.
Například přidání a-a znamená on dělá. LaMaD znamená on se
učí. Pokud přidáme me-a-e, získá slovo význam ten kdo.
Takže meLaMeD znamená ten kdo učí. Takže LMD mohlo
znamenat učení, on se učí či např. ten kdo učí.
Chybějící samohlásky neumožňovaly přesné, objektivní čtení textu.
Souhláskové texty doplněné dalšími souhláskami (plný pravopis)
Aby písaři omezili nejednoznačnost textů, začali od 1. stol. př. n. l. používat některé
souhlásky jako samohlásky. Tyto souhlásky čtené jako samohlásky označujeme
jako matres lectionis, tedy matky čtení. LMD mohlo znamenat
učení nebo také on se učí (LaMaD) či ona se učí, podle kontextu. Jak ale
odlišit význam on se učí od ona se učí? Druhý význam se
odlišil přidáním H. LMDH se četlo jako lamda - ona se učí. LMDW se
četlo jako lamdu a znamenalo oni se učí. Takové psaní je
označováno jako plný pravopis (plene, full ortography) na rozdíl od
staršího neúplného pravopisu (defectivus, defective ortography). Viz
např. Deu 24:14 - nádeník nebo
mzda?). Pro zpřesnění významu slova se tedy přidávala další souhláska
sloužící jako samohláska. LMDT např. znamená ty se učíš a LMDTM
vy se učíte. I tak smysl textu mohl zůstat nejednoznačný. Navíc
plný pravopis nebyl nikdy standardizován. Teprve od 7. či 6. stol. n. l. začaly být čistě
souhláskové texty doplňovány značkami samohlásek - punktací.[4]
Sjednocování obsahu textů
Stejné hebrejské texty se vinou opakovaného přepisování a upravování
začaly vzájemně lišit. Proto bylo rozhodnuto konsonantní (souhláskový) hebrejský text
sjednotit. Tyto práce
trvaly pět století.
Začínalo se Tórou. "Text se ručně opisoval, srovnávaly se jeho různé
podoby (varianty) na základě starého dosavadního písemného materiálu, který byl k
dispozici a zjištěné odchylky se odstraňovaly, aby tak vznikl pokud možno jednotný
text."[3] Vznikalo
tak závazné (autoritativní) znění Tóry.
Punktace, vokalizace, akcentace
Hebrejské texty byly složeny pouze ze souhlásek, časem si písaři začali
pomáhat některými souhláskami zastupujícími samohlásky. Přesto však význam textu nebyl vždy jednoznačný. Slovo mohlo představovat několik významů, podle toho, jaké
samohlásky si čtenář mezi psané souhlásky dosadil. Čtení Bible bylo ovlivněno subjektivitou přednášejícího a mohlo docházet k
rozdílnému přednesu i výkladu textu. Proto začali hebrejští učenci texty
dále upravovat - nastala éra masoretářů.
Masoretští učenci začali od 5. stol. n. l. pracovat nad textem Tóry s cílem
zajistit její jednoznačné čtení.
Pod
jednotlivé souhlásky přidávali znaménka (tzv. punktace či bodování)
určující, jaké samohlásky mají být mezi jednotlivými souhláskami čteny
(tzv. vokalizace). To usnadňovalo plynulé čtení a hlavně umožňovalo jednotu
přednesu. Začal vznikat masoretský text (MT).
|
Punktačních soustav vzniklo několik:
- babylónská
- palestinská
- tiberiadská.
Tiberiadská soustava (tiberiads) byla nejpřesnější a posléze se prosadila. |
Některá znaménka označovala rovněž další zvukové vlastnosti přednesu
(akcentace), jakými byly výslovnost, důraz, pauzy apod.
Věřilo se, že celou Tóru nadiktoval Bůh a tedy i každé písmeno je posvátné.
Souhláskový text proto neměl být dále měněn, pouze doplňován různými poznámkami
a znaménky. Kromě těch vokalizačních to byla celá řada jiných, kterými se např.
upozorňovalo na chyby ve slovech, chybnou gramatiku či na to, že recitátor má
předříkávat něco jiného, než co je psáno. Prof. ThDr. Vladimír Kubáč ve
skriptech "ÚVOD DO HEBREJSKÉHO TEXTU STARÉHO ZÁKONA"
uvádí, že šlo zvláště o tato doplnění:[3]
|
1. Puncta extraordinaria /Mimořádné body/
Na 15 místech Starého zákona nalezneme nad jednotlivými písmeny nebo nad celými
slovy body, jimiž písmaři chtěli naznačit textově kritické, případně dogmatické
výhrady k hebrejskému textu. Jsou to tato místa: V knize Genesis 16,5 18,22 19,33 33,4
37,12 ; v knize Numeri 3,39 9,10 21,30 29,15 ; v knize Deuteronomium 29,28 ; v 2. knize
Samuelově 19,20 ; v knize Žalmů žalm 27,13; u proroka Izajáše 44,9; u proroka
Ezechiela 4,20 46,33 2. Nún inversum /Obrácené nún/
Toto nún inversum je ve Starém zákoně uvedeno devětkrát, a to v 10. kapitole knihy
Numeri za v. 34. a 36. a pak v žalmu 107,21-26.40. Přesný význam tohoto nún není
jasný. Obvykle se však soudí, že jde o zkratku hebrejského výrazu naqúd (=
bodováno), která naznačuje určitou výhradu k uvedenému místu Písma.
3. Sebirín /Domněnky/
Másoretáři někdy dokonce šli tak daleko, že přímo upozornili na omyly písmařů.
V hebrejském textu Starého zákona je asi 350 slov, která neodpovídají tvarům či
významům běžně užívaným. Protože patrně jde o písmařské omyly, poznamenali
palestinští másoretáři ke všem takto chybně psaným slovům značku sebír = lze se
domnívat) a navrhli příslušnou opravu (sr např. Gn 19,18, kde místo slova há 'el
má být správně napsáno há'elle; sr dále Gn 19,23 49,13 aj.).
4. Ketíb a qere /Psáno a čteno/
Tam, kde másoretáři měli k některému slovu výhradu, ať už z důvodů
dogmatických, estetických či jiných, připojili k souhláskovému znění samohlásky,
jimiž naznačili, že se bude číst (H qeré) jiné slovo než je psáno (H ketíb). To
se týká především jména Hospodin (JHVH), které bylo tak svaté, že je žádný
nevyslovoval (sr Ex 20,7 Dt 5,11), nýbrž pouze opisoval jménem adónaj (= Pán,
panovník) nebo e1ohím (= Bůh). Někdy však byl z věroučných důvodů smysl
některých jmen záměrně měněn. Tato změna se především týkala jmen pohanských
božstev.; Tak např. z akkadského slova bab-ili (= brána boha) bylo vytvořeno slovo
bábel (= zmatek Gn 11,9). Jindy opět z kenaanského výrazu ba'al zebúl (= princ Baal)
bylo vytvořeno hanlivé bá al zebub (= pán much - sr např. 2.Kr 1,2.6 aj) případně
u některých vlastních jmen bylo jméno božstva bá al změněno na bóšet (= hanba sr
např. 2.S 2,8n 4,4 aj). Někdy sice souhlásky jmen pohanských božstev v textu zůstaly,
ale byly pod ně připsány samohlásky výrazu bóšet; tím se Aštarta změnila v
Aštóret, Melek v Mólek apod. Protože se text Starého zákona stával neustále
posvátnějším, bylo nutno z estetických důvodů nahradit některá hrubější slova
termíny jemnějšími a ušlechtilejšími. Týkalo se to především tělesných
funkcí. Tak např. slovo výkaly nahradilo původní hrubší výraz, termín 'voda
nohou' nahradil původní výraz moč (sr 2.Kr 18,27 Iz 36,12 apod.) Celkem se počet
veškerých úprav na bázi ketib-qere udává číslem 1300.
5. Tiqqúné soferím /Písmařské opravy/
Podle komentářů k Starému zákonu z 3. st. po Kr. jde o 18 míst, kde písmaři
odstranili z textu některé příliš lidské představy o Bohu. Tak v knize Genesis
18,22 bylo původně napsáno: "Hospodin stál před Abrahamem". Protože
hebrejský výraz "stát před někým" se obvykle chápe ve smyslu "být v
něčích službách" (sr 1Kr 12,6 aj), což se ovšem o Hospodinu říci nedá, byl
text z věroučných důvodů pozměněn. Dnes tedy čteme v knize Genesis 18,22:
"Abraham stál před Hospodinem". Ostatní úpravy dále nacházíme na těchto
místech: Nu 11,15 12,12 1S 3,13 2S 16,12 20,1 (= 1Kr 12,16 2Pa 10,16) Jb 7,20 32,3 Ž
106,20 Jr 2,11 Pl 3,20 Ez 8,17 Oz 4,7 Ab 1,12 Zach 2,12 Mal 1,12.
6. Ittúré sóferím /Písmařské výpustky/
V babylonském Talmúdu (nedarím 37b) se poznamenává, že na pěti místech Starého
zákona (Gn 18,5 24,55 Nu 31,12 Ž 36,7 a 68,26) je vynechána spojka váv. Dále se tu
praví, že na dalších sedmi místech (2S 8,3 16,23 Rt 2,11 3,5.17 Jr 31,38 50,29) se
mají číst slova, která nejsou uvedena v textu (qarján velá ketíban). |
Pozdější změny původního textu
Při tzv. "Písmařských opravách" písaři "odstranili z textu
některé příliš lidské představy o Bohu ..." [3]
a text byl tedy z věroučných důvodů dále měněn. Jak vyplývá i z předchozích
odstavců, měnili písaři texty i později, po úvodních etapách kanonizace a
rekonstrukce. Nejen formou poznámek či značek, ale též přímými zásahy v textech
(Písmařské opravy - Tiqqúné soferím).
Masoretské práce probíhaly paralelně na několika místech. K nejznámějším z
nich patřila Palestina, kde působili tzv. západní masoretáři (hlavně
ve městě Tiberias), a Babylónie s východními masoretáři (města
Pumbadita, Súra, Nahardéa). Babylónské školy později ztratily svůj význam a v 10.
až 11. stol. zanikly. Vedení se tak ujali západní masoretáři, kteří ve 12. stol.
dokončili úpravy textu, který se pak stal závazným pro většinu židů.
Formální úpravy
Probíhaly i formální úpravy textu. Židovští učenci rozdělili Bibli (s
výjimkou žalmů) na "otevřené" a "uzavřené" oddíly. Existovalo
i několik dělení liturgických. Časem z nich zvítězilo rozdělení Tóry
babylónskými židy na 54 (nebo na 53) odstavců. Tóra se celá pak přečetla za
jediný rok. Rozdělení Bible na nám známé kapitoly pochází až z 13. století
a zavedl je profesor pařížské univerzity Stephan Langton (1150 - 1228).
Kontrola textů
Učenci měli snahu zajistit bezchybné přepisování Tóry. Počítali, kolikrát se
určité písmeno v textu vyskytovalo, sečítali jednotlivá slova, verše, počty
odstavců atd. Na základě kontrolních součtů tak vytvořili mechanismy umožňující
kontrolu textu.
Mezi 6. až 9. stol. n. l. vytvořili židovští učenci systém
masoret (tradice), který umožňoval
jednoznačnější čtení Tóry a kontrolu jejího předávání z generace
na generaci. Tomu však
předcházela dlouhá etapa kanonizace a rovněž vytváření vzorových textů rekonstrukcí z mnoha různých
fragmentů, více či méně se vzájemně lišících. Text byl rovněž doplňován značkami samohlásek, přízvuku,
přednesu či úpravy typu "psáno a (jinak) čteno". |
Teprve v průběhu několika staletí došlo k vypracování metod neměnných a bezchybných přepisů
textů Hebrejské Bible. Výsledkem práce
mnoha generací másoretářů byl hebrejský text závazný pro většinu judaistů.
Ne všichni věřící je ale přijali. Například Rabbanité neuznávali ani texty masoretské, ale pouze texty "holé" bez
značek.
Dochované manuskripty
O rozvoj punktace se významně zasloužila židovská sekta keráů. Založil ji v
r. 760 Anan ben David. "Tato sekta se držela výslovně Písma a rabínské
dodatky (Talmúd) odmítala. Vzhledem k tomu, že se mylně domnívala, že punktace
pochází přímo od Mojžíše jako součást Hospodinova zjevení na Sínaji, projevila
značný zájem o studium textu Písma a vyvinula snahu zachytit co možná nejpřesněji
jeho výslovnost ... Hnutí keráů, jež silně ovlivnilo duchovní život židovstva,
přispělo v létech 780 až 930 po Kr. i na Západě k rozkvětu práce másoretářů.
Střediskem studia hebrejského textu a práce s ním bylo právě město Tiberias.
Nejvýznamnějšími zástupci této školy zde byly dvě rodiny, a to rodina Ben Ašer a
rodina Ben Naftálí, z nichž Ašerovci patřili k sektě keráů." [3]
Másoretáři patřící k rodině Ben Ašer (Ben Asher) žijící mezi 2. pol. 8. stol. až
1. pol. 10. stol. provedli sjednocení vokalizace i akcentace textu. Zásluhou pěti
či šesti generací rodiny Ašerovy se nám tedy zachovaly tzv. Rukopisy
ben-Ašerovy :
- Codex Cairensis (Cairo Codex), napsán v r. 895 Móše ben Ašerem,
obsahuje Přední a Zadní Proroky
- Aleppský kodex (Aleppo Codex), napsán v 1. pol. 10. stol. Před
několika lety byl poskytnut k vědeckému bádání a "má být vzat za základ
připravovaného kritického vydání Bible péčí Hebrejské univerzity v
Jeruzalému." (The Hebrew University Bible Project)" [3]
Ve 14. stol. byl vytvořen Textus Receptus zvaný také
jako Traditional Received Text či jen Received
Text. Byl vydán jako vzorový text Jákobem ben
Chajjímem (židovský učenec z Tunisu, který později konvertoval ke
křesťanství) v jeho vydání Bible. Na tento středověký textus receptus měl vliv
text další másoretské autority - rodiny Ben Naftálí. Druhá rabínská bible Jákoba
ben Chajjíma (Chayyim) byla vydána v letech 1524-25 (tzv. Bombergiana). Až do
20. století byla směrodatným tištěným vydáním hebrejského textu Starého zákona.
Například známý překlad King James Bible Old Testament byl
přeložen právě z Ben Chayyim Masoretic Text.
Dnes nejstarší kompletně dochovanou Hebrejskou Biblí pořízenou masoretáři je
manuskript Codex Leningradensis (Leningrad /
St. Petersburg Codex). Vznikla přibližně v létech 1008 až 1010 n. l. Je opisem rukopisu
pořízeného Aharónem ben Móše ben Ašerem (tzv. "vzorný kodex
ašérovský "). Text je uložen v ruské veřejné knihovně v Petrohradu
(Leningradu) pod značkou B 19A a byl použit v díle "Biblia hebraica"
Rudolfa Kittela. Podle textu B 19A se pořizují novodobé překlady
Starého zákona a byl např. podkladem pro Český ekumenický překlad Bible (CEP).
Biblia hebraica Rudolfa Kittela byla dále revidována a vznikla tak "Biblia
Hebraica Stuttgartensia" (BHS) vydávaná v posledních letech
Wurttembereským biblickým ústavem ve Stuttgartu. Obsahuje hebrejské starozákonní
texty, které jsou dnes považovány většinou biblistů za nejbližší těm původním,
patřícím do rodiny masoretských textů. Slouží často jako hlavní podklad při
novodobých překladech Hebrejské Bible (Starého zákona).
Pokračování - BHS - Biblia
Hebraica Stuttgartensia
[1] |
Diderot s.r.o. 1999. Encyklopedie Diderot 2000 na
CD ROM |
[2] |
Viz například www.biblestudysite.com/93.htm |
[3] |
Kubáč, Vladimír. 1991. Úvod do hebrejského
textu starého zákona. Karolinum 1991. Skripta pro posluchače husitské teologické
fakulty Univerzity Karlovy |
[4] |
Minkoff, Harvey. Searching for
the Better Text. Bible Review, Aug 1999 |
|
|