Mýty a skutečnost

Zvon svobody nebo poroby? I. díl

Podle vědoucích je země České kotliny srdcem Evropy i širého světa kolem. Způsobuje to i božská energie proudící z útrob země, z míst, kde miliony let dřímá supervulkán. Energie Matky země formovala od nepaměti ty, kteří zde žili. Lid měl sílu vzdorovat okolním, mnohdy značně mocnějším národům, a i v dobách temných si uchovat nadhled a specifický humor. Snad právě humor a ironie, pramenící z vyššího vědomí, nevedl v těžkých dobách obyvatele České kotliny hlavou proti zdi. Pod útlakem zdánlivě přijali jho, ale vždy přišel okamžik, kdy se spojili a domohli se opět svobody. Nyní na lidu České kotliny leží něco, co dusí a bere jim božskou energii i vůli postavit se zlu.^[1]

Na jedné straně byla zdejší země obdařena božskou energii proudící z hlubin země. Na straně druhé se právě zde soustřeďovaly síly nepřátelské člověku, snažící se energii utlumit, rozptýlit a udusit. 

Legendy vyprávějí o místech v Praze, kde od nepaměti proudila z hlubin země posvátná energie. I proto se zde, v zákrutu řeky Vltavy, kdysi usadili lidé, a mnohem později Karel IV. rozhodl postavit svaté město, druhý Jeruzalém.

Kamenný sloup v srdci Prahy

Snad nejznámějším místem v Praze, kde odedávna proudila ze země božská energie, byl vrchol Žiži. Dnes zde, na nádvoří Pražského hradu, stojí žulový obelisk. Zde stával stolec vládců země, kde bylo možno získat osvícení. To nebylo mnohým mocnostem po chuti a tak toto místo postupně zaslepili. Uplynulo téměř sto let od projektu, kdy byl skalnatý vrcholek posvátného pahorku Žiži useknut a okolí srovnáno. Prastaré kultovní místo Žiži i Svatováclavská studánka byly pohřbeny pod železobetonovým příkrovem. Přímo v místě bývalého vrcholu pahorku a posvátného středu Žiži byl pak v roce 1928 postaven kvádr a na něm vztyčen obří žulový obelisk. Jednalo se o největší lidmi opracovaný a přemístěný kámen v zemi. Posvátná síla vrchu žáru byla potlačena mohutnou deskou, srdce Prahy symbolicky probodeno kamenným sloupem, síla a energie pro český národ přiškrcena a přesměrována, Praha jako práh k nebeské moudrosti a milosti uzavřena. O rok později vypukla velká hospodářská krize, celosvětový hospodářský kolaps, který vyústil do 2. světové války.^[2]  

V roce 1996 nechal Václav Havel umístit na vrchol obelisku kovovou pozlacenou pyramidu. Symbolicky tak korunoval černé dílo z mrákotínské žuly, pod kterou byl sám pak pohřben. Od příštího roku začala série silných povodní na Moravě i v Čechách. V zemi se začala zhoršovat politická a ekonomická situace, poprvé v dějinách České republiky padla vláda. Česko vstoupilo do NATO, které vzápětí zaútočilo na země bývalé Jugoslávie. Začalo období střídání vlád, které české zemi více škodily, než prospívaly.[2]

Obr. Žulový obelisk na hlavním nádvoří Pražského hradu.[2]

Zrcadlový sloup v srdci Prahy

Vladařské zřídlo posvátné energie vyvěralo na skalnatém výběžku Žiži, na kopci levého břehu Vltavy. Symetricky s řekou ústilo na protějším břehu i druhé pražské zřídlo energie. Tato energie vědění vyvěrala v dnešním Starém Městě, v místě, kudy se dnes vchází do Městské knihovny. Obě místa duchovní síly spojoval říční brod a později prvé mosty.
V blízkosti pravobřežního zřídla byla postupně vystavěna (a později zbourána) řada kostelů a severně i několik synagog. Posvátné stavby vytvářely kolem zřídla nepravidelné oblouky či prstence. Nejblíže, přímo na Mariánském náměstí, stával kostel Panny Marie na louži. Později bylo v těsné blízkosti zřídla vystavěno i Klementinum, po Pražském hradu druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze.^[3]

V roce 1925 zde začala výstavba budovy ústřední knihovny s dokončením v roce 1928, kdy byl i vztyčen i žulový obelisk nad zabetonovaným zřídlem Žiži. Při stavbě knihovny byly provedeny rozsáhlé podzemní práce. V letech 1996–1997 proběhla rekonstrukce budovy. Podivné na stavbě bylo umístění čtyř sloupů z černého mramoru přímo nad hlavním vstupním schodištěm, z praktických důvodů zcela nevhodné. A právě zde měla kdysi dávno vyvěrat zemská posvátná energie z útrob země.^[3]

Mezi čtyři sloupy byl v roce 1998 usazen zrcadlový sloup. Je vystavěn z několika tisícovek knih vzájemně pevně spojených a takto znehodnocených. V nitru sloupu, nahoře a dole, jsou umístěna zrcadla. Dílo je nazváno "Idiom" a oficiálně má symbolizovat nekonečnost vědění. Dovnitř lze pohlédnout, ale nedoporučuje se to, lidé pociťují nevolnost i mdloby. Spirálovité dílo, zdánlivě oslavující knihy, je spíše symbolem jejich znepřístupnění. Lze uvažovat o podobnosti s biblickou Babylonskou věží - lidé se chtěli vyrovnat Stvořiteli a došlo ke zmatení jazyků. Zrcadlový sloup tříští posvátnou energii vědění, i když je dílo vydáváno za pravý opak. Vnímaví lidé, kteří navštíví toto místo, pochopí. Lidé zaslepili dvě pražská zřídla posvátné energie. Obě místa výronu zemské energie byla zabetonována. Na levobřežním byl postaven mramorový sloup, na pravobřežním čtyři mramorové sloupky se zrcadlovým sloupem uprostřed. Mramorový obelisk s pozlacenou pyramidou na vrcholku odvádí energii z posvátného vrcholku Žiži pryč, vzhůru do oblak. Sloup se zrcadly energii tříští.

Obr. Městská knihovna v Praze - pohled od vchodových dveří do předsálí. Vstup zahrazuje zrcadlový sloup.[3]

V Praze byl použit ještě třetí způsob ztlumení či přehlušení posvátné zemské energie - zvuk prokletého zvonu.

Energie a vibrace

Pojem energie je odvozen z řeckého slova ἐνέργεια (energeia), které vyjadřovalo vůli, sílu či schopnost k činům.^[4]
Energie je dle současné materialistické vědy chápána jako fyzikální veličina, popisující schopnost hmoty (látky nebo pole) konat práci.^[a] Naproti tomu duchovní nauky vycházejí z poznání, že prvotní je vědomí, které skrze energii může tvořit hmotu a působit na ni. Pro člověka blahodárnou energii lze čerpat zejména ze zdravé přírody - zejména stromů, vody, skal a samozřejmě země jako celku. A právě z hlubin země proudí na povrch různými cestami silná, pozitivně působící energie, považovaná za posvátnou. Může pomáhat člověku duchovně se vyvíjet a dosahovat vyšších úrovní poznání.

Energii šíří i člověk prostřednictvím svých myšlenek, energii pozitivní i negativní. Proto zde síly nového světového řádu postupují velice obezřetně a šrouby otroctví utahují pozvolna. Pokud by se většina lidí  postavila v myšlenkách proti současné temné moci, osvobodila by se. Tomu je bráněno příkrovem negativních vibrací, které jsou vysílány silně právě na obyvatele České kotliny.

Energie se šíří i prostřednictvím vibrací a zde je pro každý systém důležitá jeho rezonanční frekvence. Rezonance nastává, pokud je systém schopen uchovávat a jednoduše převádět energii do různých forem. Zde připomeňme tzv. Schumannovy rezonance na povrchu Země. Vznikají v atmosféře jako globální resonance elektromagnetického záření. Výkyvy Schumannových rezonancí mají zásadní vliv (pozitivní i negativní) na zdejší život. Rezonanční systémy mohou být použity ke generování vibrací na určité frekvenci (např. hudební nástroje).

Určité vibrace se mohou šířit pouze po omezený čas, ale působí jako otisk. Zazní po krátkou dobu, jejich vliv však přetrvává. Ochranný a očistný vliv mohou mít vibrace či zvuk zvonů. Podobně působí i zvuk tibetských chrámových trub. Známé je i pozitivní působení lidského hlasu. Určitý sled slabik v podobě modliteb či manter může šířit vibrace - dobrou, očistnou energii.

Posvátné zvony

Podle slovanských véd darovaly prvé posvátné zvony lidem božské bytosti. Později lidstvu předaly i umění zvony vyrábět - připravovat zvonovinu (speciální slitinu bronzu), zhotovovat správnou formu, zvony odlévat a ladit. Je doloženo, že bronz byl používán již v pravěku. Pro intenzivní použití při výrobě nástrojů, zbraní, ozdob i jiných předmětů se dokonce jedna epocha pravěku nazývá dobou bronzovou.

Posvátné zvony šířily vibrace pomáhající rozvíjet pozitivní duchovní vlastnosti lidstva, probouzet a posilovat v nich dobro. Správný tón zvonu mohli rozeznít jen lidé čestní a spravedliví. Zvony vítaly narození člověka a doprovázely jeho duši po smrti těla. Hlahol zvonů svolával lid při oslavách, ale i v nebezpečí. Jejich zvuk zrcadlil vědomí lidu. Mohl znít radostně, vznešeně, i smutné a bolestně. Božské bytosti daly lidstvu slib, že v největší nouzi, pokud se rozeznějí všechny posvátné zvony s voláním o pomoc, tato pomoc přijde.

Samozřejmě působily a působí i síly lidstvu nepřátelské, snažící se moc posvátných zvonů zničit, či alespoň omezit a oslabit. Posvátné zvony byly nahrazovány zvony s méně účinnými či dokonce škodlivými vibracemi. Vyzvánění bylo omezováno. Posvátné zvony znesvěcovány zlovolníky i rozbíjeny, se snahou vést člověka k zapomění umění jejich výroby. A dokonce byly zhotovány zvony prokleté, vibracemi člověku škodící.

Zvony svatovítské katedrály

Po listopadu 1989, za prezidentování Václava Havla na Pražském hradě, se uvažovalo o tom, že se zvonit přestane. Zdůvodňovalo se to obavami o peníze pro zvoníky (i když dodnes zvoní zadarmo) a také starostí, aby zvuk zvonů neobtěžoval občany bydlící v okolí.^[7] To se naštěstí nezdařilo a počet dobrovolných zvoníků i zvonění se naopak zvyšoval.

V červnu 2002 při vyzvánění k svátku sv. Víta puklo srdce zvonu Zikmund. V srpnu toho roku zemi postihly katastrofální stoleté povodně. Jednalo se o dosud největší změřené povodně v Čechách, zemřelo 17 lidí. Seslal Václav Havel svým zvoněním na českou zemi mnohaleté neštěstí? Stalo se tak záměrně, nebo jen z pouhého velikášství a rozpustilosti? Před několika lety bylo při kontrole zjištěno, že srdce zvonu začalo bít špatně.^[9]
Dnes je již zcela zřejmé, že i srdce české země začalo od těch dob špatně bít.  A po listopadu 1990, kdy se rozezněl zvon "svobody", opět v režii Václava Havla, padl na zdejší lid příkrov tlumící a dusící českou duši. O tom v příštím pokračování.

Vydáno: 04. 04. 2024