|
Starověké hvězdářství
Precese zemské osy
Pohyb nosičů nebes
Sledování pohybu Slunce umožnilo našim prapředkům zafixovat čtyři
významné dny v roce:
- jarní rovnodennost
- letní slunovrat
- podzimní rovnodennost
- zimní slunovrat
Každý rok se pak očekávaly rovnodennostní a slunovratové dny, mezníky
průběhu roku. Dělily plynoucí čas na astronomické roční doby a nejstarší
civilizace ode dne jarní rovnodennosti odvozovaly počátek nového roku.
Východ Slunce při jarní rovnodennosti byl považován často za nejdůležitější
mezník pohybu Slunce na obloze.
Podle některých badatelů si pradávní pozorovatelé všímali před východem či po západu Slunce také
pozadí tvořené hvězdami na obloze. Hvězdná uskupení, v nichž Slunce
vycházelo resp. zapadalo při rovnodennostech a slunovratech, nazývali
nosiči nebes. V naší době máme čtyři nosiče nebes:
- souhvězdí Ryb (jarní rovnodennost)
- souhvězdí Blíženců (letní slunovrat)
- souhvězdí Panny (podzimní rovnodennost)
- souhvězdí Střelce (zimní slunovrat)
Naši vzdálenější předkové však na obloze mohli vidět jiné nosiče nebes
než my dnes. Slunce při jarní rovnodennosti nevycházelo na pozadí souhvězdí
Ryb.
Vlivem jevu zvaného precese zemské osy totiž dochází ke zdánlivému
posunu jarního bodu (a tedy i východu Slunce při jarní rovnodennosti)
na pozadí souhvězdí ekliptiky. Nosiči nebes se tedy posunují z jednoho
souhvězdí zvířetníku do druhého. Do stejného bodu se pak vracejí každých
přibližně 26 000 let. Zdánlivě se tedy souhvězdí zodiaku pomalu posunují,
otáčejí pod pevným křížem tvořeným spojnicemi rovnodennostních a
slunovratových bodů:
Precese zemské osy
Encyklopedie Diderot[3]
|
Precese, pohyb okamžité osy otáčení setrvačníku kolem pevné osy v
prostoru vlivem působení vnějších sil. Precese zemské osy,
pohyb zemské rotační osy. Zemské těleso je zploštělé (viz též elipsoid zemský).
Na přebytky hmot oproti kulovému tvaru působí přitažlivá síla Měsíce a
vytváří silovou dvojici, která mění směr zemské osy. V menší míře ji mění i
Slunce. Země tedy současně s rotací a obíháním kolem Slunce vykonává další
pohyb, tzv. lunisolární precesi. Zemská osa při ní opisuje kuželovou plochu kolem
normály k ekliptice. Úhel mezi zemskou osou a normálou k ekliptice je 23,5°. Perioda
precese zemské osy činí 25 725 roků (tzv. platónský rok). Precese má opačný smysl
otáčení než zemská rotace, tzn. že rotační osa Země se stáčí k západu. Viz
též nutace.
|
Zemská osa vykonává kývavé pohyby (jako roztočená káča). Tento
jev nazýváme precesí zemské osy. Osa opíše celý kruh za zhruba
26 000 let, jindy se udává přesnější trvání 25 725 let. Precese
způsobuje zdánlivý posun jarního bodu na pozadí souhvězdí o 1° za zhruba
72 let (přesněji 71,47
let).
Pozorování precese
Pozemskému pozorovateli se precese projevuje například
těmito způsoby:
a) Pomalá změna v postavení Slunce
vůči pozadí souhvězdí vzhledem k pozici Slunce přesně před rokem
(tropickým). Např. při pozorování hvězdné oblohy těsně před východem Slunce
při jarní rovnodennosti.
Obr. vpravo. Slunce dnes vychází při jarní
rovnodennosti na pozadí souhvězdí Ryb. Naši vzdálení potomci uvidí
(doufejme) rovnodennostní východ Slunce na pozadí Vodnáře.
|
|
|
b) Pomalá změna polohy severního
nebeského pólu na pozadí souhvězdí. Dnes se hvězdy noční oblohy
zdánlivě otáčejí kolem nebeského pólu, který směřuje přibližně
ke hvězdě Polárce (Severce).
Zatímco dnes udává severní směr hvězda Severka v souhvězdí
Malého vozu, před čtyřmi tisíci lety to byla hvězda Thuban v
souvězdí Draka. Obr. vlevo. Průmět zemské osy na severní oblohu v průběhu věků.[4]
Severní nebeský pól dnes míří směrem k
Polárce (Polaris). Vlivem precese se pomalu přesunuje proti
směru hodinových ručiček. |
Je třeba upozornit na slovo "pomalá změna".
Rychlost posunu rovnodennostního východu Slunce na hvězdném pozadí
činí pouhý 1° za zhruba 72 let! Jedná se o posun Slunce
o tloušťku palce natažené ruky. Je zřejmé, že objevit jev precese, kdy
pozorovatelné změny začínají být patrné až po mnoha desítkách či spíše
stovkách let
přesného pozorování, není jednoduché.
Precesi objevil údajně řecký astronom Hipparchos přibližně kolem roku 130 př. n. l. Podle některých
badatelů
však byla tato znalost začleněna do mýtů, které vznikaly již před více než 8000 lety![1] [2]
A nejen všeobecná znalost posunu Slunce či nebeského pólu, ale
také znalost délky trvání precese! Znali precesi zemské osy již lidé ve
starověku?
Předchozí -
Starověké hodiny
I - Nosiči nebes
Následující -
Starověké hodiny III - Znalost precese
|
[1] |
Giorgio de Santillana, Herta von Dechend. Hamlet´s Mill
(Hamletův mlýn) |
[2] |
Graham Hancock, Santha Faiia, "Zrcadlo nebes", 1998,
Columbus 2003 |
[3] |
Diderot s.r.o. 1999. Encyklopedie Diderot 2000 na CD ROM |
[4] |
Graham Hancock, "Otisky božích prstů. Pátrání po
počátcích i koncích.", 1995, Columbus 1998
|
[5] |
Přispěvatelé Wikipedie, Precese zemské osy [online],
Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2019, Datum poslední revize 10. 12.
2019, 12:21 UTC, [citováno 7. 02. 2020] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Precese_zemsk%C3%A9_osy&oldid=17929904>
|
|
|