Starověké hvězdářství

Precese zemské osy

Pohyb nosičů nebes

Sledování pohybu Slunce umožnilo našim prapředkům zafixovat čtyři významné dny v roce:
- jarní rovnodennost
- letní slunovrat
- podzimní rovnodennost
- zimní slunovrat

Každý rok se pak očekávaly rovnodennostní a slunovratové dny, mezníky průběhu roku. Dělily plynoucí čas na astronomické roční doby a nejstarší civilizace ode dne jarní rovnodennosti odvozovaly počátek nového roku. Východ Slunce při jarní rovnodennosti byl považován často za nejdůležitější mezník pohybu Slunce na obloze.

Podle některých badatelů si pradávní pozorovatelé všímali před východem či po západu Slunce také pozadí tvořené hvězdami na obloze. Hvězdná uskupení, v nichž Slunce vycházelo resp. zapadalo při rovnodennostech a slunovratech, nazývali nosiči nebes.  V naší době máme čtyři nosiče nebes:

- souhvězdí Ryb (jarní rovnodennost)
- souhvězdí Blíženců (letní slunovrat)
- souhvězdí Panny (podzimní rovnodennost)
- souhvězdí Střelce (zimní slunovrat)

Naši vzdálenější předkové však na obloze mohli vidět jiné nosiče nebes než my dnes. Slunce při jarní rovnodennosti nevycházelo  na pozadí souhvězdí Ryb.

Vlivem jevu zvaného precese zemské osy totiž dochází ke zdánlivému posunu jarního bodu (a tedy i východu Slunce při jarní rovnodennosti) na pozadí souhvězdí ekliptiky. Nosiči nebes se tedy posunují z jednoho souhvězdí zvířetníku do druhého.  Do stejného bodu se pak vracejí každých přibližně 26 000 let.  Zdánlivě se tedy souhvězdí zodiaku pomalu posunují, otáčejí pod pevným křížem tvořeným spojnicemi rovnodennostních a slunovratových bodů:

Precese zemské osy

Encyklopedie Diderot^[3]

Zemská osa vykonává kývavé pohyby (jako roztočená káča). Tento jev nazýváme precesí zemské osy. Osa opíše celý kruh za zhruba 26 000 let, jindy se udává přesnější trvání 25 725 let. Precese způsobuje zdánlivý posun jarního bodu na pozadí souhvězdí o 1° za zhruba 72 let (přesněji 71,47 let).

Pozorování precese

Pozemskému pozorovateli se precese projevuje například těmito způsoby:

a) Pomalá změna v postavení Slunce vůči pozadí souhvězdí vzhledem k pozici Slunce přesně před rokem (tropickým). Např. při pozorování hvězdné oblohy těsně před východem Slunce při jarní rovnodennosti.  Obr. vpravo. Slunce dnes vychází při jarní rovnodennosti  na pozadí souhvězdí Ryb. Naši vzdálení potomci uvidí (doufejme) rovnodennostní východ  Slunce na pozadí Vodnáře.

b) Pomalá změna polohy severního nebeského pólu na pozadí souhvězdí. Dnes se hvězdy noční oblohy zdánlivě otáčejí kolem nebeského pólu, který směřuje přibližně ke hvězdě Polárce (Severce). Zatímco dnes udává severní směr hvězda Severka v souhvězdí Malého vozu, před čtyřmi tisíci lety to byla hvězda Thuban v souvězdí Draka. Obr. vlevo. Průmět zemské osy na severní oblohu v průběhu věků.[4] Severní nebeský pól dnes míří směrem k Polárce (Polaris). Vlivem precese se pomalu přesunuje proti směru hodinových ručiček.

Je třeba upozornit na slovo "pomalá změna". Rychlost posunu rovnodennostního východu Slunce na hvězdném pozadí činí pouhý 1° za zhruba 72 let! Jedná se o posun Slunce o tloušťku palce natažené ruky. Je zřejmé, že objevit jev precese, kdy pozorovatelné změny začínají být patrné až po mnoha desítkách či spíše stovkách let přesného pozorování, není jednoduché.

Precesi objevil údajně řecký astronom Hipparchos přibližně kolem roku 130 př. n. l. Podle některých badatelů však byla tato znalost začleněna do mýtů, které vznikaly již před více než 8000 lety!^{[1] [2]} A nejen všeobecná znalost posunu Slunce či nebeského pólu, ale také znalost délky trvání precese! Znali precesi zemské osy již lidé ve starověku?

Předchozí - Starověké hodiny I - Nosiči nebes
Následující - Starověké hodiny III - Znalost precese

Vytvořeno: 05. 02. 2004