Putujme proti proudu času k pradávným zdrojům lidského vědění,
pátrejme společně po duchovním odkazu našich předků!
Co nám mohou sdělit mýty, náboženské texty,
předpovědi a proroctví o naší budoucnosti?

Rubriky
Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Poslední komentáře
  • Život:
    "Přeji hezký den, narazil jsem na Vaše pro mě velice zajímavé strán ... " (Zvon svobody nebo poroby?)
  • Re: :
    "Hebrejština se píše zprava doleva. Přepis (transliterace) zleva do ... " (Bůh Bible II - Jména biblického Boha)
  • bez titulku:
    "Ať už byl autor kdokoliv, měl by se naučit soudobou transkripci he ... " (Bůh Bible II - Jména biblického Boha)
  • pěkné:
    "No, přemýšlím nad tím už rok. Zde v tomto článku jsem hodně čerpal ... " (Na počátku ... Brešit bara Elohim)
  • Re: Klamstvo.:
    "Díky za upozornění! V článku jsem použil omylem nesprávné fotogra ... " (Proroctví pro rok 2023 - Nostradamus)
  • Klamstvo.:
    ""O záhadných světelných loučích je již veřejnost dostatečně i ... " (Proroctví pro rok 2023 - Nostradamus)
  • Česko

    Kamenný sloup v srdci Prahy

    Mýty - Kamenný sloup v srdci Prahy

    Mýty a skutečnost

    Kamenný sloup v srdci Prahy

    Vypráví se o probodnutém srdci Prahy. Jeden z vládců České země probodnul srdce Prahy kamenným sloupem. By získal sobě moc, oslabil svou zemi. Po mnohém strádání pak přišel další vládce a vložil na sloup blýskavou korunu. By získal sobě slávu, zradil svou zemi. To rouhavé znamení ukazuje až ke hvězdám, že zde temnu otevřeli cestu. Dokud bude v srdci Prahy kamenný sloup vsazen, nebude zde osvíceného panovníka.

    Posvátný pahorek Žiži

    Místo žáru, místo zření

    Na jednom z vrcholků táhlého kopce, kde je dnes rozložen Pražský hrad, bylo místo uctívané lidmi odpradávna. Skála zde vycházela nad okolní povrch a skrze ni z hlubin země proudila posvátná energie Matky země. Jen vybraní jedinci mohli zde trávit omezený čas by rozmlouvali s bohy. Lidé se neodvažovali cokoliv zde stavět a místo znesvěcovat. Jedním z pozdějších jmen tohoto posvátného místa bylo Žiži.

    Nejstarší dochovaná zmínka o místě zvaném Žiži (Zizi) se dochovala v Kosmově kronice z 11. století. K roku 1002 český kronikář píše:[1] 

    … et ascendens noctu in media urbe eminenciorem locum, qui dicitur Zizi, tuba intonat et clara voce clamans ingeminat: Fugiunt, fugiunt Polonii confusi turpiter, irruite, irruite armati Boemii acriter …
    ... a vystoupiv v noci uprostřed města (hradiště) na vyvýšené místo, které se nazývá Zizi, rozezněl troubu a zvučným hlasem vykřikoval: Prchají, prchají, Poláci potupně zděšení, perte je, perte rychle, čeští zbrojenci …

    Na III. nádvoří Pražského hradu, blízko Starého proboštství  u chrámu Sv. Víta existovala dříve skalnatá vyvýšenina. Svůj vrcholek měla v místech, kde je dnes zasazen kamenný obelisk. V blízkosti vrcholku, před dnešním obeliskem, se našlo pohřebiště s hroby několika bojovníků z předkřesťanské doby. Místo skalního výchozu nebylo nikdy obydleno ani zastavěno. Odborníci se domnívají, že zde kdysi bylo posvátné místo nazvané někdy později Žiži.

    Původ slova žiži (Žiži, Zizi, Ziscis, Sizi, Sixi, ) může být podle hradního archeologa I. Borkovského odvozen od slova žár, žhnouti.  Prý to byla připomínka dávných pohanských posvátných ohňů.[1] S tímto určením původu slova souhlasíme. Jméno pahorku Žiži je odvozeno od slova žár. Nejedná se však o připomínku pohanských ohňů, kterých bývalo všude mnoho, nejen na hradním pahorku. Traduje se, že na kopci nad Vltavou byl kdysi dávno žár ohně z hlubin země, ústil zde průduch velké sopky skryté dnes hluboko pod Českou kotlinou. Viz. článek Česká kotlina. Sopka již před věky usnula a žár, odkud odvozeno jméno Žiži, ustal. Sopouch byl před zemským ohněm uzavřen, stále zde však proudí silná energie z hlubin, důvod ochrany a uctívání místa. V jihoslovanských jazycích znamená "u žiži" "v ohnisku", což také odpovídá vlastnostem místa.

    Jiní badatelé spojují žiži se staroslověnským sieža (sezení). Dokonce se upozorňuje na možnou blízkost s keltskou a germánskou bohyní kojení jménem Ciza (srov. cicať, žižlat).[1] 
    Další teorie odvozují jméno Žiži od významu zříti. Žiži mohlo být místem zření. Vladaři zde kdysi sedávali aby zřeli. Odtud mohl pocházet název tohoto místa. Posledním králem, kterému bylo  umožněno zříti, tedy naslouchati nebesům z posvátného pahorku plném zemské energie, byl Karel IV. Mnoha vladařům a rekům byla dána čest být pohřben v blízkosti posvátného místa. Jedem z velikánů české historie a ochranný duch naší země zde prý dosud odpočívá, dosud bez povšimnutí.

    Skalní hřeben nad Vltavou nebyl dlouho nijak výrazně opevněn. Neexistovala zde žádná hradba či palisáda. Později vytyčil hranici kultovního okrsku mělký příkop aby zde vzniklo jednoduché hradiště. Původní hradiště téměř přesně kopírovalo dnešní půdorys Pražského hradu. Teprve Bořivoj, chráněnec velkomoravského knížete Svatopluka, nechal symbolicky zasypat příkop a někde v blízkosti posvátného pahorku postavit první pražský kostel.[3] [1] 

    Královský stolec

    V letopisu Vincentia pražského[b]  se k roku 1142 píše:

    ... principali throno, quodam saxo ... in medio ciuitatis...
    ... uprostřed hradu stál knížecí stolec v podobě kamene...

     a také uvádí, že se jednalo o ... knížecí trůn (thronus principalis), jakýsi to kus kamene, který i nyní uprostřed hradu stojí a za nějž nejen nyní, ale již v dávných dobách tisícové a tisícové vojínů v boji padlo...[2]

    Na stolci tedy měla nejméně do 12. století probíhat slavnostní intronizace zvolených českých knížat.  Také Kosmas popisuje (k létům 1034-37), kterak slepý Jaromír vzal v kostele Sv. Jiří svého synovce Břetislava za ruku a vedl ho ke knížecímu stolci, a jako vždy se děje při volbě knížete, házeli přes mříže hořejší síně peníze, deset tisíc nebo ještě více, mezi lidi, aby se netlačili na knížete sedícího na stolci, nýbrž raději chytali házené peníze.[1]
    K r. 1092 pak kronikář uvádí: „A biskup Kosmas sám ho (Břetislava Mladšího) uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie (in porta civitatis ante templum sanctae Mariae) a dovedl ho ke stolci“.

    Místo, kde podle kronik stál královský stolec, není známo. Dle výše uvedených zdrojů mohl být kamenný stolec umístěn někde na Svatojiřském náměstí či dokonce až na Staroměstském náměstí.[1] Je však možné, že stával přímo na posvátném pahorku žáru nebo byl dokonce jen opracovanou či zcela přírodní částí původní skály.

    Svatováclavská studánka

    Původní povrch hradní ostrožny byl značně členitý. Nacházelo se zde i několik vodních pramenů, z nichž nejsilnějším byla Svatováclavská studánka. Ležela blízko pozdější rotundy a dnešní katedrály (před katedrální Zlatou branou). Od ní protékal potůček roklí směrem k dnešnímu Valdštejnskému náměstí. Studánka měla oválný tvar 140 x 160 cm, hluboká 260 cm, obezděna opukovými kameny. Dnes je zcela zasypána.[9] [11]       
    Svatováclavská studánka odkrytá při archeologických pracích ve dvacátých létech 20. stol.[11]

     

    Stavby u posvátném pahorku

    Kamenný ostroh nad Vltavou byl osídlen již pravěkými obyvateli v eneolitu (pozdní době kamenné). Archeologické nálezy dokládají, že zde bylo mocenské a kultovní centrum před 9. století n.l.  U pahorku Žiži bylo objeveno pohřebiště z pol. 9. století. Nejvýznamnějším je hrob muže v dřevěné schráně s vybavením bojovníka (meč, sekera, dýka, nůž souprava na rozdělávání ohně) a jezdce (vědérko). Meč je dokladem vysokého společenského postavení nebožtíka. Také některé další hroby musely náležet elitě (pásová kování rakví, dýka).[8] Centrum pahorku Žiži (tvořené skalnatou vyvýšeninou) nebylo vzhledem k jeho posvátnosti nikdy zastavěno ani obydleno (až v naší době).

    Kostel Panny Marie

    První kostelík, svatyně východního obřadu, nechal na skalním hřebenu u posvátného okrsku vybudovat moravský kníže Bořivoj. Kostelík Panny Marie vznikl okolo r. 885 a jeho pozůstatky se zřejmě dochovaly v oblasti dnešního průchodu z II. do IV. nádvoří nebo pod dnes již zaniklým kostelem neznámé identity na III. nádvoří [1] [7] (zbytky jsou skryty pod dlažbou východně od pahorku Žiži). Kostel byl situován mimo hlavní areál na ostrožně, mimo akropoli. Posvátný okrsek se středem na pahorku Žiži  byl natolik významným místem, že si zde nikdo nedovolil vybudovat jakoukoliv stavbu.[10]    
    Zbytky kostela Panny Marie na Pražském hradě - dnešní stav. [10]

    Na opačném konci ostrožny, ve východním cípu zcela na okraji pak byl později postaven kostel sv. Jiří. Jednalo se o baziliku, teprve druhou ve střední Evropě (prvá byla postavena v Mikulčicích).

    Rotunda Sv. Víta

    Blízko posvátného pahorku žáru byla před rokem 935 knížetem Václavem založena rotunda sv. Víta. Stála v místech, kde se dnes nachází kaple sv. Václava v srdci katedrály. Bylo to i místo nad Svatováclavskou studánkou, jejíž voda dříve stékala roklí k jihu.[1] Rotunda upozorňovala všechny, na jak významném a pro zemi posvátném místě se nacházejí.
     

      
    Rotunda (s věžovým přístavkem z pol.  11. stol.) - romantická představa.[1]
    Kníže Václav byl pohřben v jižní apsidě rotundy v půdorysu nynějšího náhrobku. Blízkost posvátného pahorku podle legend umožnila sv. Václavu i po smrti těla bdít nad osudy České země.
    Po založení biskupství r. 973 se rotunda stala biskupským kostelem a nejdůležitějším chrámem v česku. V létech 1060 až 1096 byla na místě rotundy vybudována románská bazilika sv. Víta s dvěma věžemi a dvěmi kněžišti. Stavba, částečně již zasahující do pahorku Žiži, byla krátce před dokončením poničena požárem. Osa Baziliky byla mírně pootočena vůči ose původní baziliky (a osám většiny pozdějších kostelů v Praze). 21.11.1344 byl položen základní kámen gotické katedrály za účasti krále Jana Lucemburského, kralevice Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Chrám byl po dlouhých přestávkách dokončen a vysvěcen  r. 1929 u příležitosti milénia zavraždění sv. Václava.[1] [7]    
    Půdorysy. Černě - rotunda sv. Víta, červeně  - bazilika sv. Víta, modře - chrám sv. Víta.[1]   

     

    Staré proboštství

    Před r. 1060 byl v těsné blízkosti vrcholku Žiži postaven nejstarší kamenný obytný dům v Čechách. Toto sídlo biskupa leželo na skalnatém hřbetě, v blízkosti jeho vrcholku. Ještě dříve zde stály dva dřevěné sruby. V pol. 12. stol. byl po požáru dům znovu postaven ve větším měřítku. Vzhled dnešní Starého proboštství pochází z pol. 17. stol.[1]  Ve sklepě proboštství se nachází studánka.

         
    Sv. Václav na nároží Starého Proboštství. [1]  Václav symbolicky stojí nad bývalým vrcholkem Žiži a shlíží na jih, snad až k pramenům Vltavy. 

    Obelisk

    Deska a obelisk (T. G. Masaryk)

    V létech 1925 až 1929 proběhly na hlavním nádvoří Pražského hradu rozsáhlé stavební práce. Úpravu vnějších prostor hradu měl na starosti Josip Plečnik, slovinský architekt. Celé nádvoří tvořené několika úrovněmi nechal srovnat do jedné roviny. Nad vykopávkami vztyčil betonové sloupky a na ně položil betonové desky s granodioritovou dlažbou.   
    Plán archeologických nálezů pod 3. nádvořím Pražského hradu.[9]  Vlevo nahoře je obrys Starého proboštství (Biskupství) a nad ním hranice svatováclavského chrámu (Katedrála).

     

    Plečnik tak sjednotil  několik úrovní III. nádvoří do jednolité plochy ležící  v některých místech o 2-3 m výše, než byla původní úroveň terénu.[9] Podle některých zdrojů byl při terénních pracích částečně useknut i vrcholek posvátného pahorku Žiži.  Železobetonová konstrukce pak překryla zhruba 3000 m2 plochy s archeologickými terény a objekty včetně Svatováclavské studánky a prastarého kultovního místa Žiži.     
    [15]
    Staré proboštství a dostavba katedrály (okolo r. 1887).

    Zbytky kopce Žiži, posvátného dědictví předávaného tisíce let, byly údajně odstraněny v roce 1928. Přímo v místě bývalého vrcholu pahorku a posvátného středu Žiži byl vybetonován zvonovitý základ[f], na který byl roku 1928 postaven kvádr a na něm vztyčen obří žulový obelisk. Jednalo se o největší lidmi opracovaný a přemístěný kámen v zemi.[g] Posvátná síla vrchu žáru tak byla potlačena mohutnou deskou, srdce Prahy prokláto kamenným sloupem, síla a energie pro český národ přiškrcena, Praha jako práh k nebeské moudrosti a milosti uzavřena. Menhir se podařilo vztyčit rok před vysvěcením svatovítské katedrály. O rok později vypukla velká hospodářská krize, celosvětový hospodářský kolaps, jedna z příčin 2. světové války. Ve stejném roce vystoupil v Národním shromáždění komunistický poslanec K. Gottwald se svým prvním projevem.[e]  

    Jednalo se pouze o řadu nešťastných rozhodnutí vedených snahou vytvořit na odvěkém božišti velké jednolité náměstí, ochránit historické památky skryté v zemi a vybudovat majestátní památník? Byla jen náhoda, že byl obelisk vztyčen právě v posvátném středu kopce nebo svou roli sehrálo jen to, že zde skalní výchoz mohl posloužit jako stabilní základ pro mnohotunový monument? Jsou pravdivá tvrzení, že Josip Plečnik byl esoterik a věděl přesně, jak citlivé místo hodlá deskou a menhirem zazdít? Každopádně zásahy schválené prvním československým prezidentem a řízené jeho slovinským architektem Plečnikem byly nadmíru necitlivé a poškodily naše pradávné posvátné místo. Obelisk je navíc zcela cizorodým prvkem na hlavním nádvoří Pražského hradu.    
    [13]
    Žulový monolit před Starým proboštstvím na hlavním hradním náměstí.

    T. G. Masaryk prosadil stavbu obelisku přes silné protesty veřejnosti a celou stavbu nakonec sám financoval. Jeho motivace musela být velice silná, šlo o vyrobení a transport monolitu nemajícího v Evropě obdoby.[13] Třikrát shoda náhod dílo překazila. Třikrát byl monolit dobýván z mrákotínských skal (poprvé r. 1922). A ani třetí sloup se nepodařilo dopravit na staveniště celý.  Menhir byl přelomen, přesto však nakonec vztyčen. Podivná stavba vznikla údajně jen shodou náhod. Původně měl být vybudován památník padlým v I. světové válce a nemělo se jednat o obelisk. Pak bylo rozhodnuto použít mramorový sloup, měl však vypadat jinak a umístěn jinde. Shodou okolností však nakonec kamenný čtyřboký sloup skončil zabodnut právě v srdci Prahy.[d] Nebo to vše bylo jen krytí a od počátků zde byl skrytý úmysl?

    Petr Čermák na svém blogu píše: Zajímavým prvkem je i 18.3 metry vysoký žulový obelisk na 3. hradním nádvoří, který nechal postavit první československý Tomáš G. Masaryk ku příležitosti 10. výročí vzniku Československa. Jeho autorem je slovinský architekt a tehdejší hradní architekt Josip Plečnik. Pod ním se totiž údajně nalézá mohutný pramen, jenž symbolizuje sílu a energii českého národa, ale obelisk ho prý zacpává, což mu brání ve volném proudění.[6]

    Jen doplníme, že se nejedná o pramen vody ale pramen energie prýštící z hlubin země pradávným sopečným sopouchem.  Sloup však vytvořil zátku nad místem výronu energie.
    Pod sloupem je vybetonována kobka přístupná chodbou ze sklepa Starého proboštství.[13]  K čemu kobka slouží?

      
    [14]
    Hlavní hradní nádvoří s obeliskem.

    Jože Plečnik provedl v prostorách hradu řadu kontroverzních zásahů a staveb. Dalším kamenným monumentem byla obří mísa vznášející se v Rajské zahradě. Kvůli jejímu transportu bylo nutné dokonce vybourat část historické hradební zdi. S instalací obelisku i mísy nesouhlasila řada osobností a Masarykovi dalo velkou práci udržet Plečnika na postu hradního architekta.[16]  
    Slovinský projektant nechal na třetí nádvoří probourat průchod tereziánským křídlem Pražského hradu a v zahradách postavit i kamennou pyramidu. Původně rovněž zamýšlel umístit na vrchol obelisku pyramidu skleněnou či zlatou. Toto dílo však dokončil až jeden z dalších prezidentů.
     

    Koruna obelisku (V. Havel)

    Až do roku 1993 resp. 1997 nebyl archeologický areál zpřístupněn odborné veřejnosti.
    V roce 1993-1996 proběhla rekonstrukce dlažby III. hradního nádvoří. Celý archeologický areál pod deskou hlavního hradního nádvoří pak byl zpřístupněn odborníkům až od r. 1997. V létech 1997-1998 byl učiněn pokus o záchranu velice špatného stavu našeho historického dědictví skrytého pod betonovou konstrukcí.[4] 

    Dlažba hlavního hradního nádvoří spolu s obeliskem jsou zarovnány s presidentským balkónem jižního křídla Pražského hradu. Právě z tohoto balkónu promluvil 29. prosince 1989 Václav Havel po svém zvolení prezidentem Československa.

    13. května 1996 nechal Václav Havel umístit na vrchol obelisku kovovou pozlacenou špici. Mělo se tak stát u příležitosti Plečnikovy výstavy. Jindy byla pozlacená pyramida představována jako symbol obnovené demokracie. Nelze nevzpomenout silné i když skrývané sklony obou prezidentů (T. G. Masaryka i V. Havla) k mysticismu (pyramida byla i oblíbeným symbolem zednářů[h]).
    Od příštího roku začíná série silných povodní na Moravě i v Čechách. V zemi se začíná zhoršovat politická a ekonomická situace, poprvé v dějinách České republiky padá vláda. V Kosovu propuká občanská válka, Česko je pozváno do NATO.

       
    [13]
    Pozlacená špice ve tvaru pyramidy je přenášena na vrchol obelisku.

    Prezidentu V. Havlovi se tak podařilo dokončit velké dílo v srdci českého národa. Lidé vnímaví a zasvěcení tvrdí, že špice obelisku bere energii Svatovítskému chrámu.

    Mnoho jiných necitlivých zásahů do hradní architektury se naštěstí V. Havlovi prosadit nepodařilo. Připomeňme např. jeho pozdější snahu postavit eurovesničku na Pražském hradě (projekt  ArcadEuropea). Od Prašného mostu podél Jelení ulice měly stát domečky, kde měl každý reprezentovat jeden stát Evropské unie . To vše jako protipól Zlaté uličky.[17]

    Václav Havel zůstal s obeliskem spojen symbolicky i po smrti. Ze stejného materiálu, tedy mrákotínské žuly, si nechal zhotovit  náhrobek na pražských Vinohradech.

      
    Obelisk na hlavním nádvoří Pražského hradu.[5]

    Obelisk dnes

    Mnozí senzibilové prý stále cítí energii posvátného místa Žiži, byť zde obelisk působí jako silný rušič. Názory estetické se různí. Jedněm se může obelisk líbit, jiní ho pokládají za silný rušivý prvek, ostatně jako mnoho dalších děl Josipa Plečnika na Pražském hradě.

    Na silný duchovní či energetický potenciál pahorku Žiži může ukazovat i socha sv. Jiří.
    Jiří zabíjející draka bývá považován za symbol snah utlumit a ovládnout "pohanské" zdroje duchovní energie. Měděná socha se dnes nachází blízko pahorku Žiži a tedy i obelisku.  Přemístěna zde byla r. 1761 při tereziánské přestavbě. Po roce 1928 Josip Plečnik nahradil Carattiho kašnu pod sochou sv. Jiří za jím navržený moderní podstavec.  Socha stála původně (od r. 1373) před klášterem sv. Jiří, r. 1662 byla přemístěna na Carattiho kašnu na III. nádvoří hradu.[11]
       
    Socha sv. Jiří [12]

     

    Přemístění menhiru někam jinam je za nynější situace samozřejmě nereálné. Většina z nás si již asi neuvědomuje a necítí posvátnost těchto míst na Pražském hradě. Možná se občas někdo zarazí, když poprvé spatří tento cizí, funkcionalistický monolit v tak vznešeném prostředí hradní architektury. Ovšem ti, kteří zde obelisk našemu národu podstrčili, by se ho jistě lehce nevzdali.     
    Žulový obelisk.[6] Z rohu Starého proboštství jakoby svůj pohled od sloupu odvracel sv. Václav.

    Naštěstí pahorek Žiži nebyl zdaleka jediným zdrojem energie země a duchovní síly našeho národa. K osudům těchto dalších míst se pokusíme vrátit v některém z dalších pokračování.


    [a] Legendární pahorek Žiži bývá někdy omylem situován do skalního výchozu za chrámem sv. Víta. Zde skutečně prosvítá dlažbou skalní podloží, nejedná se však o posvátné místo žáru.
    [b] Vincentius byl kanovníkem pražského kostela a biskupský kaplan. Popisuje zde dramatické události z r. 1142, kdy došlo k pokusu svrhnout z trůnu Vladislava II. jeho bratr Děpolt hájil Pražský hrad
    [c] Použit  systém Google Earth 5.2.1.1547.
    [d] Plečnik chtěl údajně umístit štíhlý sloup s věčným světlem na novém širokém schodišti do Rajské zahrady. Ve 20. létech 20. stiletí se psalo: "... náš milovaný a geniální pan prezident republiky T. G. Masary obmýšlí před Hradem vysoko vztyčiti světlo nové, velké, které by mělo na věčné časy oslavovati všechny ty, kteří životy položili za znovuzřízení naší samostatnost... bude to maják, hlásající obětavost...".[13]

    Památník měl připomínat padlé v I. světové válce, nakonec byl oficiálně vztyčen k 10. výročí vzniku republiky. Na vrcholku měla být Štursova socha českého lva nad slovenským křížem. Tahanice kvůli slovenským protestům přiměly Plečnika změnit záměr a vybudovat žulový monolit bez sochy. Na sloupu měla být vytesána oslavná báseň, básnící se prý ale pohádali a tak stěny sloupu nakonec zůstaly prázdné. Roku 1922 začal být ze skály uvolňován prvý monolit, žula však neměla požadované zbarvení. V létě 1923 byl tedy vylámán vhodnější kámen. Štíhlý monolit (18,2 m, 120 tun) se při transportu 8. září 1923 zlomil a musel být vytesán jiný. Ten se ukázal být z nekvalitního kamene. R. 1925 byl připraven třetí monolit, tomu se však odlomila třímetrová špice (z celkových 20 metrů) již v lomu. Na Hrad však byl převezen a místo na schodišti byl umístěn na hlavním nádvoří Pražského hradu.

    [e] 21. prosince 1929, ve svém prvním projevu v Národním shromáždění, K.Gottwald mimo jiné pronesl: My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!
    [f] Dutý železobetonový základový blok vyprojektoval stavební inženýr Miloslav Klement, včetně postupu vztyčení monolitu.
    [g] Obelisk stojí na podstavci (3 x 3 x 1.1 m) z vyleštěné růžové liberecké žuly. Podstavec je sestaven ze čtyř kvádrů. S podstavcem a betonovým základem pod ním je obelisk spojen 3,8 m dlouhým železným hranolem. Vztyčování monolitu probíhalo od konce října do 1. (nebo 3.) listopadu 1928.  Celková výška obelisku činí 15,6 (15,42) m. Spodní základna má průřez 181 x 181 cm, monolit se zužuje směrem k vrcholu, který má průřez 123 x 123 cm. Hmotnost asi 96 t.[5]
    [h] Plečnik vybudoval v areálu Pražského hradu také pyramidu. Její boční stěny mají sklon 80 stupňů, což je pro pyramidy zcela atypické. Plečnikova pyramida se tak nejvíce podobá pyramidě na rubu americké jednodolarovky, což je známý zednářský symbol.
    Václav Havel se příliš nevěnoval opravám a rekonstrukcím Pražského hradu. Jednou z mála staveb, která prošla obnovou, byla právě Plečnikova pyramida. Ta se brzy po svém vzniku rozpadla a prezident Havel pořídil její repliku.

    [1] Pražský Hrad - Chrámy a svatyně. HOMOLA, Zdeněk. [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné z: http://zhola.com/praha/cz.php?st=chramyaSvatyne
    [2] AGRIMONRIX. Pražský kamenný trůn. KELTOI, obč. sdružení. Magazín Boiohaemum - Ve stopách předků [online]. 1994-2013 [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://www.keltoi.cz/stopy-predku/kamenne-stranky/3759-prazsky-kamenny-trun
    [3] ŠLECHTA, Miroslav. Nejstarší dějiny vývoje Pražského Hradu. Osobní stránky [online]. [cit. 2013-03-11]. Dostupné z: http://pleione.asu.cas.cz/~slechta/phrad/phrad.html
    [4] BOHÁČOVÁ, Ivana. Archeologický areál pod III. nádvořím Pražského hradu. Akademický bulletin: Oficiální časopis Akademie věd ČR [online]. 2002, březen 2002 [cit. 2013-03-12]. Dostupné z: http://abicko.avcr.cz/archiv/2002/3/obsah/archeologicky-areal-pod-iii.-nadvorim-prazskeho-hradu.html
    [5] Obelisk (Pražský hrad). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2013, 11. 3. 2013 v 13:38 [cit. 2013-03-12]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Obelisk_(Pražský_hrad)
    [6] ČERMÁK, Libor. Praha mystická. MAFRA A.S. Blog.iDnes.cz [online]. 2011, 5. prosinec 2011 [cit. 2013-03-12]. Dostupné z: http://liborcermak.blog.idnes.cz/c/234650/Praha-mysticka.html
    [7] Pražský hrad. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2013, 7. 3. 2013 v 22:26 [cit. 2013-03-13]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pra%C5%BEsk%C3%BD_hrad#Vznik_a_v.C3.BDvoj
    [8] Archeologové na stopě prvního osídlení Pražského hradu. RF-HOBBY S.R.O. 21. století [online]. 2004, 21.7.2004 [cit. 2013-03-13]. Dostupné z: http://21stoleti.cz/blog/2004/07/21/archeologove-na-stope-prvniho-osidleni-prazskeho-hradu/
    [9] CÍLEK, Václav. ČESKÁ SPELEOLOGICKÁ SPOLEČNOST. Česká speleologická společnost [online]. 2011 [cit. 2013-03-13]. Dostupné z: http://old.speleo.cz/soubory/speleo/sp21/prhrad.htm
    [10] MAŘÍKOVÁ KUPKOVÁ, Jana a Frederik VELINSKÝ. Rotunda sv. Víta na Pražském hradě a dědictví knížete Václava: Vysíláno v Planetáriu č. 48/2008, 29. listopadu - 5. prosince, repríza v Planetáriu č. 1/2012, vysílaném 1. ledna. [online]. 2012, 1. ledna 2012 v 19:40 [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/planetarium/archeologie/_zprava/522613
    [11] HOMOLA, Zdeněk. Prameny, kašny a obelisk: Pražský hrad. Pražský hrad: Bohemia [online]. [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://zhola.com/praha/cz.php?st=pramenyaKasny
    [12] HOMOLA, Zdeněk. Prameny a kašny - fotogalerie: Pražský hrad. Pražský hrad: Bohemia [online]. [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://zhola.com/praha/cz.php?st=pramenyaKasnyGallery
    [13] LUKEŠ, Zdeněk a V. WEINZETTL. Mrákotínský monolit. Www.mrakotin.cz [online]. [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://www.mrakotin.cz/monolit.htm
    [14] HOMOLA, Zdeněk. Hradní domy a paláce - fotogalerie: Pražský hrad. Pražský hrad: Bohemia [online]. [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://zhola.com/praha/cz.php?st=hradniDomyaPalaceGallery
    [15] Třetí nádvoří Pražského hradu. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2012, 27. 11. 2012 v 20:57 [cit. 2013-03-14]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99et%C3%AD_n%C3%A1dvo%C5%99%C3%AD_Pra%C5%BEsk%C3%A9ho_hradu
    [16] LUKEŠ, Zdeněk. Rajská zahrada: zkouška trpělivosti. MAFRA, a.s. Lidové noviny [online]. 2012, 19. července 2012 7:00 [cit. 2013-03-16]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/rajska-zahrada-zkouska-trpelivosti-dba-/design.aspx?c=A120712_102739_ln-bydleni_ter
    [17] Havel zaskočil Klause nápadem vystavět u hradu vesničku EU. BORGIS, a.s. , Seznam a.s. [online]. 2003–2013 [cit. 2013-03-16]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/domaci/22227-havel-zaskocil-klause-napadem-vystavet-u-hradu-vesnicku-eu.html


    Vytvořeno: 10.3.2013 


    | Autor: Pavel Mat. | Vydáno: 12. 03. 2013 | Aktualizováno: 24. 03. 2013 | 39474 přečtení | Počet komentářů: 79 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    Vytvořeno prostřednictvím phpRS. Copyright Pavel Matušinský     Email: pavel_m@email.cz

    Redakce neodpovídá za obsah článků ani komentářů, které vyjadřují názory autorů a nemusí se vždy shodovat s názorem redakce. Pro zpoplatněné weby platí zákaz přebírání článků.