Starověké mýty a starověká náboženství.
Úvahy zasahující do oblastí duchovního poznání,
mytologie, náboženství, archeoastronomie i antropologie.
Nově: Proroctví, politika, současnost a budoucnost našeho světa.
Jdeme proti proudu k zapomenutým zdrojům.

Rubriky
Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Poslední komentáře
  • Re: ??:
    "Nikoliv úvaha. V dalších pokračováních se chystám uvést řadu faktů ... " (Václav Havel - český Faust)
  • ??:
    "Naštěstí je to jen vaše ..úvaha ..., mylná ..." (Václav Havel - český Faust)
  • Re: vdaka:
    "Dobrý den a děkuji za poděkování. Jen bych rozlišoval mezi křesťan ... " (Duše do nebe)
  • Re: Citace z Matouše:
    "Dobrý den, děkuji vám za upozornění. Překlep jsem opravil. S pozdr ... " (Jan Křtitel)
  • Re: :
    "V článku uvádím, že to, že židovský kalendář začíná návštěvou nejv ... " (Nibiru - kdy přiletí?)
  • vdaka:
    "Uzasna stranka..velka vdaka autorovi...presne toto zamlcovane pozn ... " (Duše do nebe)
  • Mýty

    Mýtický čas

    Mýty - Mýtický čas

        

    Mýty

    Mýtický čas

    Základem starověkých koncepcí světa byla představa periodicity času a princip věčného návratu. Lidé věřili, že vše se děje v cyklech, neustále opakovaných. Každý cyklus končí očišťující fází, mnohdy i pohromou, aby mohl začít čas nový a čistý. Čas se vždy po určité době vracel jakoby na počátek, podobný prvotnímu zlatému věku dokonalé harmonie.

    Ideální čas a věčný návrat

    Podle lidských představ byl kdysi dávno svět ideální. Světský čas ubíhající stále dopředu (lineární čas) však člověka vzdaloval od ideálních, rajských dob. Proto byl neúnavně anulován a vracen zpět na začátek. Počítání času tak bylo v souvislosti s přírodními či společenskými ději (např. smrt panovníka) ukončováno, aby se mohl rodit čas nový, očištěný. Principem věčného návratu člověk neztrácel kontakt se zlatým věkem a harmonizoval svůj čas s periodickými ději v přírodě, věčným zánikem a vznikem.

    Snahou bylo alespoň se přibližovat  rajskému, zlatého věku na úsvitu lidstva. A to nejen cyklickým počítáním času, ale i praktickými skutky. Člověk si představoval, že vše co dělá, má původ v dávném vzoru, který kdysi stanovil někdo jiný - Bůh, předek či hrdina. Tyto ideální vzory bylo důležité napodobovat a opakovat. Aby se lidé mohli alespoň přiblížit prvotnímu ideálnímu stavu světa, snažili se vše (svatební, pohřební či přechodové rituály, pěstování plodin, lov, sex...) vykonávat podle dávných archetypů zakotvených v mýtech. V mýtech se motiv věčného návratu opakuje velice často.

    Mýty ovlivňovaly lidský život a naopak byly člověkem postupně utvářeny. Historické události a osoby ztrácely ve vědomí lidí velice brzy autentičnost a splývaly se svými archetypovými vzory a kategoriemi. Tento proces, probíhající v lidové kolektivní paměti, je typický pro všechny mytologie a probíhá dokonce i nyní. Autentické příběhy se mění v archetypální. Kolektivní paměť umí udržet příběh jen jeho převedením na archetyp, není totiž schopná uchovat osobní a historická specifika.[6]
    Mýtus o věčném návratu navíc zaručoval, že žádné neštěstí nepotrvá věčně. Člověk proti utrpení bojoval, ale pokud nastalo, bylo snesitelné, neboť mělo smysl - byla totiž známa jeho příčina a dalo se tedy překonávat.[6]
     

    Čas jako kruh

    Nejstarší civilizací, která nám přes propast tisíců let přenechala střípky svého počtářského vědění, byl Sumer. Dodnes můžeme žasnout nad genialitou těchto zakladatelů lidské civilizace. Podle mytologa J. Campbella  jim jistá čísla umožňovala přístup k poznání kosmického řádu.[1]str.120

    Prvé dochované hliněné tabulky z období okolo roku 3000 př. n. l. ukazují, že lidé ve starověké Mezopotámii počítali v desítkově-šedesátkové soustavě (sexagezimální - 6 x 10). Jde o desítkovou soustavu, kde je vyšší jednotkou šedesát, nikoliv sto. V desítkově-šedesátkové nepoziční číselné soustavě existoval pro každý desítkový a šedesátkový řád zvláštní znak klínopisu. Později, kolem r. 2000 př. n. l., došlo v Mezopotámii k přechodu na šedesátkovou poziční číselnou soustavu, kde se hodnota číselného znaku  měnila podle jeho pozice v záznamu číselné hodnoty.

    Dodnes užíváme šedesátkovou soustavu k měření úhlů, času i polohy. Úhlovou minutu dělíme na 60 vteřin, 60 minut tvoří jeden stupeň a 360 stupňů vytváří celek - kruh. V kruhu času má jedna minuta 60 sekund a jedna hodina 60 minut.

    Jeden rok v Mezopotámii byl tvořen 360 dny. Kruh času tak byl v souladu s kruhem geometrickým a snad také s kruhem země (země byla chápána jako plovoucí deska či koláč - viz Země a nebe). Ve středu země, prostorového kruhu, bylo pět bodů posvátného zikkuratu - čtyři rohy čtyřúhelníkové základny s vrcholkem tyčícím se k nebi. Podobně i kruh času tvořilo 360 sekulárních dní a dodatečných 5 dní svátků, během nichž umíral starý rok a rodil se nový.[1]   


    Zikkurat měsíční bohyně Nanny.
     Město Ur asi 2100 př. n. l.
    [3]

    5 bodů zikkuratu, posvátného sídla bohů, tedy spojovalo zemi s nebesy. Stejně tak 5 dní svátků spojovalo starý rok s novým aby byla zachována kontinuita života.
    Kromě roku kalendářního (360 dní + 5 svátků) však existoval i velký rok, eon. Na konci eonu se očekávaly potopy, zborcení světa tak, aby mohl být opět obnoven v dalším velkém cyklu.

    Čas a čísla

    Vynálezem písma a číslic si člověk pootevřel bránu k poznávání světa a uvažování o časových délkách zcela přesahujících běžnou lidskou zkušenost. Lidé mohli začít systematicky odkrývat složitější zákonitosti nebeských jevů. Nebesa byla sídlem bohů a byla tedy dokonalá. Lidé věřili, že pokud objeví číselné závislosti nebeských jevů, získají klíč k poznání principů života i na zemi.
    Největší důraz v mytologii přestal být kladen na úrodnost či ženskou roli, které stály ve středu zájmu předchozích neolitických kultur. Mýty a z nich odvozené chronologie začaly reflektovat lidské hledání číselného řádu světa, číselné vztahy mezi člověkem a rytmem jeho života na zemi. Pod vlivem rozvoje matematiky začaly časové rámce mýtů významně přesahovat běžné přírodní děje postižitelné lidskou zkušeností (roční období, zrození, smrt atd.). V mýtech se objevují časové úseky trvající tisíce a tisíce let,  kosmické cykly přesahující všechny dosud běžné představy o čase.

    Sumerové považovali za velice důležité sestavovat seznamy svých králů, mýtických i skutečných. Do dnešních dní se nám takových seznamů (Sumerian King List) dochovalo nejméně 18. Většinou pocházejí z 2. poloviny vlády dynastie Isin (2017 - 1794 př. n. l.). Některé z nich sledují původ sumerských vládců od počátku vlády lidí až k veliké záplavě. Žádné dva seznamy králů však nejsou identické. Přesto jsou zřejmě odvozeny z jediného zdroje.[4] 

    Nejlépe dochovaný seznam sumerských králů (obr. vpravo), (Weld-Blundell, WB-144), uvádí osm králů vládnoucích celkem 241 200 let před záplavami. Prvý král Alulim vládl v Eridu, nejstarším sumerském městě, v době, "Když království sestoupilo z nebes, království bylo v Eridu...". Dále seznam uvádí celou řadu dalších králů vládnoucích po záplavách.

    Na jiné sumerské tabulce (Weld-Blundell, WB-62) se nám dochoval seznam deseti mýtických králů, kteří vládli celkem 456 000 let. Posledním králem před potopou byl Ziusudra.[1]

    Většina odborníků považuje seznamy králů za politickou propagandu. Cílem bylo dovodit starobylý původ dynastie Isin a podpořit tak jejich snahu ovládnout jižní Mezopotámii.[4]

      
    Oktagonální hranol z Larsy[4], cca. 1800 př. n. l.
    Ashmolean Museum,  AN1923.444
    [5] 

    Seznam králů, podobný těm sumerským, sepsal babylonský kněz Berossos zhruba v roce 280 př. n. l. V řecky psaném díle čteme o panování deseti vladařů, z nichž posledním byl Xisuthros (helenizovaná forma sumerského Ziusudry) vládnoucí 64 800 let. Celkem vláda deseti králů trvala 432 000 let.

    Seznamy králů byly zřejmě vzorem také pro biblickou genealogii (Genesis 5 a 11).[5] Podobně i Ziusudra, poslední mýtický vládce před velkými záplavami, byl pravzorem biblickému Noemovi:

    Výše uváděné sumerské seznamy mýtických králů zřejmě vznikaly na základě politické poptávky. Vzájemně se liší a sotva v nich lze hledat skutečné historické události. Přesto nesou podle J. Campbella otisk stejného mytologického řádu.[1]str.125 Seznamy králů byly tvořeny pod vlivem mýtů, založených na představách času a událostí, vzájemně svázaných přesnými číselnými zákonitostmi.

     

    Znalost precese bodů rovnodennosti v mýtech?

    Zmínili jsme, že Berossos uvádí celkovou délku vlády králů před potopou 432 000 let.

    S tímto zajímavým číslem se setkáváme i v islandské Eddě. Zde je psáno, že Odinova božská síň válečného umění měla 540 dveří:

       Pět set a čtyřicet dveří jich je,
    tam ve Valhallových zdech.
    Osm set válečníků prochází každými dveřmi,
    když do války s Vlkem směřují.

    Válka s Vlkem znamená pravidelně se opakující kosmickou bitvu bohů s nepřáteli, k níž dochází ke konci každého kosmického cyklu.

    540 dveří x 800 válečníků = 432 000
     

    V indické Mahábháratě a mnoha jiných textech puránského období (asi 400 n. l.) má kosmický cyklus čtyř věků světa 12 000 božských let, z nichž každý trvá našich 360 pozemských let. Celý cyklus, nazývaný velevěk, tedy trvá 4 320 000 pozemských let.[a]
    Poslední a nejstrašnější část tohoto cyklu, Kali juga, kdy vesmírnému věku juga vládne Kali, je přesně jedna desetina uvedeného času, tedy 432 000 let.[1]

    V souvislosti s mýtickým kosmickým věkem se tedy na třech různých místech ve třech různých dobách, setkáváme se stejným časovým intervalem - 432 000 let[1]:

    Místo   Doba
    Mezopotámie (Babylonie)       300 př. n. l.
    Indie   400 n. l.
    Evropa   1100 n. l.

     

    Někteří badatelé upozorňují na to, že na noční obloze fungují nebeské hodiny, odměřující čas v cyklech dlouhých 25 920 let. Nebeský cyklus, nazývající se Velký rok či Platonický rok, je založen na jevu zvaném precese bodů rovnodennosti.
    V okamžiku jarní rovnodennosti, což byl nejdůležitější starověký mezník roku, (viz také Slunce - slunovrat a rovnodennost ) se hvězdná obloha nenachází přesně v pozici, v jaké byla o rok dříve. Zdánlivě totiž dochází  k velmi pomalému posunu hvězdného pozadí vůči slunci o 1° za 72 let. Za 2160 let činí posun 30°, tedy jedno znamení zvěrokruhu. Precese způsobuje posunování bodu rovnodennosti celým cyklem zvěrokruhu za 25 920 let.[1] Při mnoho let trvajícím sledování východu slunce ve dni jarní rovnodennosti tak pozorovatel může zjistit, že se postupně mění jeho hvězdné pozadí. Zjednodušeně řečeno, pokud slunce vychází na pozadí jednoho zvířetníkového souhvězdí, pak za 2160 let bude vycházet v dalším, vedlejším souhvězdí.

    Sumeřané a později např. Babyloňané měřili čas v periodách trvajících 60 let (soss), 600 let (ner) či 3600 let (sar). 25 920 našich let se rovná 432 sumerským časovým jednotkám soss. Zde vidí někteří mytologové spojitost znalosti precese bodů rovnodennosti s časovými intervaly v mýtech resp. délkou vlády některých mýtických králů. J. Campbell píše "Je zřejmé, že mezi počtem roků, uváděných Berossosem v souvislosti s délkou vlády deseti předpotopních králů, a vlastním počtem roků cyklu zvěrokruhu existuje přesný vztah."[1]str.123

    Sumerský kalendářní rok měl 72 pětidenních týdnů a 5 vsunutých dnů svátků. J. Campbell dává počet týdnů do souvislosti s trváním precesního posunu o 1° (72 let).

    Prof. H. V. Hilprecht již v r. 1906 uvedl, že "... všechny násobící a dělící početní operace objevující se na tabulkách z chrámových knihoven v Nippuru a Sipparu a z Aššurbanipalovy knihovny jsou založeny na čísle 12 960 000". Zároveň připomíná, že 12 960 x 2 = 25 920.[1] Jsme tedy opět u délky Velkého roku. Znali tedy již staří Sumerové ve 3. či dokonce 4. tis. př. n. l. precesi? To by znamenalo, že předběhli řecké učence skoro o 4000 let! Dosud se totiž předpokládá, že precesi určil až Řek Hipparchus (146-126 př. n. l.), a to ještě nepřesně.

    Domníváme se, že pro znalost precese v mýtech dosud neexistují jednoznačné důkazy. Problém je, že tzv.precese zemské osy, která způsobuje zdánlivý posun bodu rovnodennosti po obloze, netrvá přesně 25 920. Doba trvání jednoho precesního cyklu se udává v rozmezí 25 725 až  26 000 let (viz také Precese zemské osy).
    Také Hilprechtův objev důležitosti čísla 12 960 000 nelze brát jako důkaz znalosti precese. Již dříve upozornil asyriolog V. Schneil na to, že samotná sexigezimální soustava k uvedenému číslu může dojít jednoduchým násobením[1]:
    60 x 60 x 60 x 60 = 12 960 000

    Rovněž Berrosem uváděnou délku vlády lidí před potopou (432 000 let) lze dovodit jednoduše ze sumerských časových jednotek. Odpovídá dvojnásobku tzv. velkého saru (2 x 216 000).

    ... pokračování příště ...


    [a] Božský rok (Deva Year) = 360 let
    Velevěk (Mahayuga)
    = 12 000 božských let = 4 320 000 let
    Kali juga (Kali Yuga) = 1/10 velevěku = 432 000 let
    Kalpa = 1 000 velevěků = 4 320 000 000 let 

    [1] Campbell, Joseph. Orientální mytologie - Masky bohů, 2.díl. 1962. Pragma.
    ISBN 80-7205-972-6
    [2] Kramer. Mytologie starověku. 1961. Orbis - Stopy, fakta, svědectví. 1977
    [3] Ancient Near Eastern Art. www.bluffton.edu/~humanities/art/sum/
    [4] The Sumerian King List. Archaeology Odyssey, Jan/Feb 2001. www.basarchive.org/
    [5] Weld-Blundell Prism: The Sumerian King-List. Ashmolean Museum, Oxford
    http://www.ashmolean.org/ash/faqs/q001/Index.php
    [6] Eliade, Mircea. Mýtus o věčném návratu. Oikúmené. Praha 1994
        

    Vytvořeno: 08.09.2007


    Související články:
    Původ čísel 60 a 360 (07.10.2007)
    Bibličtí předpotopní patriarchové (10.09.2007)
    [Akt. známka: 1,00 / Počet hlasů: 2] 1 2 3 4 5
    | Autor: Pavel Mat. | Vydáno: 19. 08. 2007 | Aktualizováno: 00. 00. 0000 | 20478 přečtení | Počet komentářů: 43 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek

    Vytvořeno prostřednictvím phpRS .
    Copyright Pavel Matušinský     Email: pavel_m@email.cz