Starověké hvězdářství V. - Měsíc I.

Měsíc - měsíční fáze a kalendář

Měsíc je největším a nejjasnějším nebeským tělesem na noční obloze. Pro člověka a život na zemi měl od počátků zásadní význam. Měsíc vždy poutal pozornost nejen svou velikostí ale také výraznými cyklickými změnami tvaru kotouče. Lidé si tak za pomoci Měsíce mohli dobře odměřovat čas a vytvořit prvé kalendáře.

Záznamy o sledování Měsíce se nám dochovaly již z dávné prehistorie člověka. Pro naše předky byl lunární měsíc po slunečním dni druhým přirozeným časovým úsekem. Běh dne odměřovalo Slunce. Střídání fází Měsíce odměřovalo lunární měsíc. Lidé si jednoduše řekli: "Sejdeme se, až bude Měsíc kulatý...", nebo až bude v té či oné fázi.

Měsíc v úplňku. Snímek: T. A. Rector.[9]

Fáze Měsíce

Nejvýraznějším projevem Měsíce je jeho cyklická změna tvaru. Od úzkého srpku přechází k tvaru písmena D a dále přes plochu vypouklého vejce k plnému kotouči. Takto výraznou změnou tvaru neprochází žádné jiné nebeské těleso na obloze. Pradávné pozorovatele tyto změny fascinovaly. V Africe i Evropě byly nalezeny kosti se zářezy označujícími měsíční fáze z období 20 500 až 10 000 př. n. l. Obr. vpravo: Značky zaznamenávající fáze Měsíce. Malba z jeskyně Canchal de Mahoma (Chancahl Mahoma) ve Španělsku, cca. 7000 př. n. l. [2]

Lunární týden

Měsíc mění svůj tvar v přesných časových cyklech. Zhruba 14 dní Luna nabývá, patnáctý den dosáhne své plné velikosti a dalších 14 dní ubývá. Délka jedné čtvrtě trvá přibližně 7 dní:

	Novoluní, nov (New Moon). Trvá asi 3 dny. Měsíc není vidět. Dnes víme, že Slunce osvětluje odvrácenou stranu Měsíce, který se navíc zdržuje na denní obloze příliš blízko zářivého Slunce.
	Dorůstání do 1. čtvrtě (Waxing Crescent). Nízko nad západním obzorem, krátce po západu Slunce, se objevuje úzký srpek Měsíce. Každý další den se srpek zvětšuje k tvaru písmena D (douvá)
	1. čtvrt (First Quarter). Asi za 7 dní od novoluní má Měsíc podobu písmene D, je v první čtvrti. Měsíc v první čtvrti vychází kolem poledne a zapadá kolem půlnoci.  Za večerního soumraku ho najdeme nad jižním obzorem.
	Dorůstání do úplňku (Waxing Gibbous). Měsíc se mění od tvaru vypuklého vejce až ke své plné velikosti.
	Úplněk (Full Moon). Asi za 14 dní od novoluní nad východem vychází Měsíc v úplňku v době, kdy na protější straně zapadá Slunce (Měsíc je v opozici se Sluncem, stojí na obloze přímo naproti Slunce). Měsíc je vidět po celou noc a zapadá až nad ránem.
	Ubývání do 3. čtvrtě (Waning Gibbous). Po úplňku začíná Měsíc couvat, ubývá. Na jeho světlé pravé straně se objeví temný výřez, který se neustále zvětšuje. Měsíc se mění od tvaru vypuklého vejce až k tvaru plného písmene C.
	Poslední čtvrť (Last Quarter). Asi za 22 dní od novoluní má Měsíc podobu plného písmene C. Vychází po půlnoci a zapadá za bílého dne (někdy až kolem poledne).
	Ubývající srpek (Waning Crescent). Den po dni vychází Měsíc později. Tvar se mění od písmena C (couvá) k úzkému srpku až mizí úplně. 4 týdny od novoluní se Měsíc ztratí v záři vycházejícího Slunce.[3]

Čtvrtě Měsíce přirozeně rozdělují čas do lunárních týdnů, úseků trvajících sedm dnů.

Výše uvedené orientace měsíčního srpku  platí pro severní polokouli. Naklonění srpku Měsíce je dáno zeměpisnou šířkou místa pozorovatele. Na rovníku můžeme spatřit srpek Měsíce v pozici loďky. Srpek se naklání také podle strmosti dráhy Měsíce, v zimě si dorůstající Měsíc "lehá" více do polohy loďky.
		Obr. Měsíční božstvo bylo ve staré Mezopotámii symbolizováno ležícím půlměsícem, často v kruhu (viz Nebeské symboly Mezopotámie).

Doklad, že lidé měřili čas podle čtvrtí Měsíce, nalézáme již v kultuře staré Mezopotámie. Sumerové označovali novoluní skupinou znaků dům + den + začít. První čtvrt se zapisovala jako dům + 7. den a plný měsíc jako dům + 15. den.

Měsíc prochází polovinou svých fází za soumraku a druhou polovinou těsně před svítáním. Kromě toho nás Luna může překvapit mnoha dalšími zajímavými úkazy. Krátce předtím, než zmizí při poslední čtvrti, si můžeme při svítání všimnout zajímavého jevu: Na ještě tmavé obloze vidíme nejen tenký srpek, ale i Sluncem přímo neosvětlenou část měsíčního disku. Stejně často se s tímto jevem, kterému se říká popelavý svit, setkáme i na večerní obloze, v období krátce po novu.

Popelavý svit Měsíce - krátce před novem. [12]

Sledování fází Luny stojí zřejmě u vzniku kalendářního týdne, který je pravděpodobně odvozen od čtvrtí Měsíce.
 

Lunární měsíc, lunární kalendář

Již odpradávna lidé věděli, že cyklus proměny tvaru Měsíce trvá 29 či 30 dní. Cyklus našim předkům ohraničoval významný časový úsek - lunární měsíc.  Cyklu, během kterého se vystřídají všechny měsíční fáze, říkáme také lunace či synodický měsíc. Dnes víme, že trvá 29 dní 12 hodin 44 minut a 2,8 sekund.

[11]

Podle Slunce mohli naši prapředkové určovat čas denní i roční (sezónní). Postup roku odměřovaný Sluncem však nebylo snadné na obloze přímo sledovat. Určení rovnodennosti a slunovratu vyžadovalo značnou přesnost pozorování, tedy vhodné podmínky a polohu pro pozorování, čas a značnou zkušenost.  Daleko jednodušeji se čas měřil fázemi Měsíce. Většina prvních kalendářů vycházela z lunárního a nikoliv z delšího slunečního základu. Takové kalendáře označujeme jako lunární kalendáře. Rozhodujícím okamžikem byl východ nového Měsíce při západu Slunce -znamenal počátek lunárního měsíce. Zřejmě proto začínal i nový den u řady kultur právě večer.

Fáze Měsíce odměřovaly průběh roku mnohem čitelněji, než Slunce. Problém byl v nesoudělnosti lunárních cyklů s cykly solárními.^[a] Lunární měsíc trvá o něco déle než 29,5 dní a 12 měsíců dává 354 dní. Sluneční (tropický) rok, jako doba mezi dvěma průchody Slunce jarním bodem, trvá 365,25 dne. Doba 12 lunárních měsíců je tak o 11,25 dne kratší než sluneční rok. Lunární kalendář se brzy začíná rozcházet s pohybem Slunce a přestává odpovídat roční době. Již za 16 let dojde v lunárním kalendáři k prohození zimního a letního slunovratu.^[10]
Starověké kultury vyrovnávaly zpožďující se lunární rok empiricky. Lidé pozorovali okolní přírodu, a pokud začala být ve větším  rozporu s kalendářním měsícem, vložili dodatečný měsíc^[b] tak, aby došlo k dorovnání se solárním rokem. Lunární kalendář začal být kombinován s kalendářem slunečním.

Také prvé civilizace staré Mezopotámie dělily čas na lunární měsíce podle střídání tvaru měsíčního kotouče. Sumerský kalendář dělil rok na 12 lunárních měsíců, které charakterizovaly jednotlivá období v životě lidí. Například 4. měsíc byl zapisován znaky pro semeno a ruku. Znamenal dobu setby. 11. měsíc se zapisoval znakem obilí/zrna a řezu, byl dobou sklizně. 12. měsíc měl symbol obilí/zrna a domu - úschovy sklizně. Jednalo se o lunární kalendář. Lidé si samozřejmě všimli, že po určité době docházelo k disproporcím mezi rokem odměřovaným Sluncem a rokem sestávajícím z dvanácti lunárních měsíců. Mohlo se stát, že úroda ještě nebyla připravena ke sklizni, ačkoliv lunární kalendář již ukazoval měsíc sklizně. Sumerští mudrcové proto museli občas lunární kalendář poopravit - vsunuli mezi 11. a 12. měsíc jeden měsíc navíc. Sumerové tak vynalezli lunisolární kalendář. Kalendář byl stále založen na fázích Měsíce, ale občas musel být korigován tak, aby odpovídal roční době - tedy Slunci.

Sumerský kalendář byl postaven na dvou principech, které převzaly později i další kultury. Měsíc svými změnami tvaru odměřoval lunární měsíce, začínající prvým srpkem po novoluní. Sumerský kalendářní měsíc trval 30 dní^[6]  a lunární rok tedy 12 × 30, tj. 360 kalendářních dní.
Pokud se kalendář začal rozcházet s ročními obdobími určovanými Sluncem, byl rok prodloužen přidáním jednoho měsíce navíc.
V období 3000 až 2000 př. n. l. již uměli ve staré Mezopotámii určovat podle Slunce dny slunovratu a rovnodennosti. Kalendář pak mohli častěji a daleko přesněji korigovat pomocí dne jarní rovnodennosti, který určoval začátek solárního roku. Vznikl solární kalendář.

Nejstarší egyptský kalendář byl rovněž postaven na měsíčních cyklech. Později, zhruba okolo r. 4236 př. n. l.^[8], jej Egypťané začali synchronizovat s heliakickým východem Síria, ke kterému docházelo každých 365 dní. Každoroční východ Síria na východním obzoru, těsně před východem Slunce, byl znamením počátku životodárných záplav Nilu. Kalendářní rok pak začínal prvým novoluním po heliakickém východu Síria. Více viz Sírius - Psí hvězda.

Egyptský rok sestával ze tří období po čtyřech měsících:
  4 měsíce záplav (4 × 30)
  4 měsíce řeky (4 × 30)
  4 měsíce sklizní (4 × 30)

Do celého roku několik dní chybělo a za několik let se začal konec 12. měsíce rozcházet  s heliakickým východem Síria. Proto byl občas přidán třináctý měsíc.
Časem přestal tento nepříliš přesný kalendář vyhovovat. Každý rok  pak začalo být ke dvanácti měsícům přidáváno 5 dní, což dohromady dávalo 365 dní roku. Vznikl tedy solární kalendář, kde rok sestával z 12 měsíců po třiceti dnech, po nichž následovalo dalších 5 dnů.
Ovšem i tento rok se po delší době začal rozcházet se sezónním kalendářem.^[7]
Egyptští učenci si uvědomili, že ani 365 denní rok není úplně přesný, což by vyřešili občasným přidáním či ubráním několika dní. Kněží však něco takového odmítali, takže se kalendář pomalu začal vzdalovat původním začátkům záplav.^[6] Tento kalendář přestal sloužit praktickému životu a byl používán pouze pro určování náboženských svátků.

Babyloňané převzali od Sumerů kolem roku 1750 př. n. l. jejich lunární kalendář. Ten později upravili tak, že se střídaly kalendářní měsíce trvající 29 a 30 dnů.^[6]   Lunární měsíc počítali od novoluní.
Lunární rok (12 měsíců) byl o 11 a čtvrt dne kratší než rok solární. Babylonští učenci si byli vědomi nesouladu mezi lunárním (6 × 29 + 6 × 30 = 354 dní) a solárním měřením času. Deficit dorovnávali sedmkrát v rozmezí 19 let přidáním jednoho měsíce navíc. Vytvořili tak lunárně-sluneční kalendář. 

V Enúma Eliš, babylonské verzi sumerského mýtu o stvoření světa, je popisována válka  mezi bohy. Mladý bůh Marduk po svém vítězství nad starými bohy pojmenoval měsíce v roce a přiřadil každému z nich trojici hvězd. Dal vzniknout i měsíčnímu srpku a ustanovil jej "klenotem noci, jenž bude vyznačovat dny." ^[5]

Izraelité převzali lunisolární kalendář od Babyloňanů. Základem byl lunární kalendář korigovaný kalendářem slunečním. Tóra přikazuje slavení každého novoluní - počátku lunárního měsíce (Numeri 10:10; 28:11-14; 1. Letopisů 23:31):

Začátek měsíce byl ohlašován v okamžiku spatření nového srpku Luny. Zapalovaly se ohně na návrších a později zprávu o novoluní roznášeli i poslové k tomu určení. Židé v odlehlejších krajinách se nemuseli o novoluní dozvědět včas. Proto byly některé svátky slaveny v určených oblastech dva dny.^[4]
12 měsíců lunárního kalendáře představovalo 354 dnů. Oproti solárnímu kalendáři se tedy zpožďoval každý rok o 11 dní. Za 19 let činil rozdíl 210 dní. Proto začali židé do svého kalendáře přidávat další měsíc (každý 3., 6., 8., 11., 14., 17. a 19. rok je rok prodloužen o 13. měsíc).^[4] I toto dorovnávání lunárního a solárního kalendáře bylo převzato od Babyloňanů.

Čistě lunární kalendář dosud používají muslimové. Začátek roku se neustále posouvá vůči solárnímu roku a jednotlivé měsíce nepřipadají na stejná roční období.

V antickém Řecku měl rok archaického kalendáře údajně 12 měsíců o délce 30 dní. Někdy se přidával měsíc třináctý. Kalendář však příliš nevyhovoval a rozcházel se s přírodními i nebeskými ději. Staří Řekové usilovně hledali spolehlivý kalendářní systém. Věřili, že přesnost v dodržování dob svátků těší bohy. Oběti, které přinášeli bohům, vyžadovaly stanovit přesný termín, kdy roky souhlasily se Sluncem a zároveň měsíce a dny s Lunou. Slavnosti a rituály se měly odehrávat v náležitém ročním období a Luna měla být ve své příslušné fázi. Protože bylo mnoho řeckých svátků spojeno s fázemi Měsíce, nepřešli Řekové nikdy k čistě solárnímu kalendáři. Usilovali tak o vytvoření lunisolárního kalendáře, v němž se měsíce a dny měří podle fází Luny, ale který současně odpovídá i období slunečního roku.^[10]

Řekové zjistili, že délka měsíce musí kolísat mezi 29 a 30 dny, aby odpovídal co nejlépe fázím Luny. Měsíce v délce 30 dnů označovali jako plné (pleres) a měsíce v délce 29 dnů jako duté (koiloi). Používání těchto měsíců prý zavedl Solón v 6. stol. př. n. l. Pokud by se tyto měsíce pravidelně střídaly, dostali bychom délku roku 354 dní (6 × 29 + 6 × 30), což nesouhlasí s délkou slunečního roku. Pro korekci se občas vložit ke 12 měsícům i třináctý. V roce tak bývalo více měsíců s třiceti dny. Občas se vložil i některý den navíc, aby svátek např. korespondoval s fází Měsíce. Korigování kalendáře probíhalo v městských státech různě a každý používal jiný kalendář.^[10]

Stále se ale hledala nějaká přesnější metoda střídání délky kalendářního měsíce a vkládání měsíce třináctého. Antičtí astronomové pátrali po periodě, která by souhlasila s pohybem Slunce i Měsíce a která by obsahovala celý počet roků, měsíců a dnů. V 5. stol. př. n. l. navrhli (možná s pomocí výsledků babylónských hvězdářů) cyklus trvající 19 let zvaný Metónský cyklus. Cyklus trval 12 let o délce 12 měsíců a 7 let s délkou 13 měsíců. Dnes víme, že 19 tropických let (365,25 dní) obsahuje téměř přesně 235 lunárních měsíců. Po 19 tropických letech se Slunce a Luna vrací k témuž místu na ekliptice.
Pokud by bylo uvedených 235 měsíců stejně dlouhých (30 dní), dával by Metónský cyklus 7050 dní, což překračuje 19 tropických let (tj. 6940 dní) o 110 dní. Řekové tedy museli zkrátit některé měsíce tak, aby vyrovnali rozdíl. Aby byly vypuštěné dny rozloženy v cyklu co nejrovnoměrněji, zvolili periodu 63 dní (6940 / 110). Bylo navrženo 110 dutých a 125 plných měsíců s tím, že byl vynechán každý 64. den.
Koncem 4. stol. př. n. l. došlo k dalšímu zpřesnění. Po čtyřech Metónských cyklech totiž dojde k rozdílu jednoho dne ve srovnání s tropickým rokem. Byl navržen Kallippův cyklus, kdy byl v rámci série čtyř Metónských cyklů vypuštěn jeden a to poslední den. Délka roku v kallipovském cyklu činí 365,25 dní tj. (4 × 6940 - 1) / 4 / 19, což odpovídá trvání tropického roku tak, jak byl vypočten ve 2. stol. př. n. l.^[10]

Metónský ani Kallippův cyklus však nebyl do řeckých občanských kalendářů zaveden a nebyl ani prakticky používán. Kallippovy úpravy narušovaly jednoduchost výpočtu a vypouštění každého 64. dne by bylo nepraktické (nelze přece vypustit den na který připadá svátek). Později někteří astronomové sice uvedené cykly používali, ale v astronomii helénistické a pozdně antické doby se prosadilo užívání egyptského solárního kalendáře.^[10]

Pokračování - Měsíc (II.)

Vytvořeno: 04. 11. 2007