|
Mýty a skutečnost - Antikrist (III)
Faust - zrození antikrista
Postavy Fausta a antikrista jsou
vzájemně propojeny. Faustovský mýtus v sobě nese varování před
antikristy, ukazuje jeho zrození a vývoj. |
Zajímavou postavou mnoha příběhů, legend, románů,
divadelních i loutkových her je Faust. Vyprávění o Faustovi patří k
nejrozšířenějším západoevropským mýtům.
Faust zaprodá svou duši ďáblu za to, aby mu po stanovenou lhůtu
sloužil a splnil vše, nač Faust pomyslí. Je ztělesněním sobeckého, mocichtivého a poživačného člověka,
který pro rychlé dosažení svých cílů a ukojení smyslných tužeb
začíná provozovat černou magii, zrazuje své blízké a uzavírá smlouvu s
ďáblem. Temné síly mu pak slouží po omezený čas a on za jejich
službu zaplatí
svou duší. Faustovský mýtus je postaven na cíleném
kontraktu výjimečně nadaného a inteligentního člověka se zlými silami. Faust v sobě nese archetyp sobectví, arogance a megalomanství,
kdy nezřízená touha po moci a požitcích vede člověka ke spojenectví s
temným odpůrcem lidstva. Faust volí mocenský a materiální
prospěch, byť časově omezený, před trvalými hodnotami duchovními. Zříká
se boží pomoci a uzavírá smlouvu s ďáblem - ke své záhubě. |
|
Faust a Mefisto. Ilustrace H. Clarka pro
Goethova Fausta.[2] |
Od dob osvícenectví začal být Faust nahlížen shovívavěji, jako
svobodomyslný intelektuál, vědec či umělec překračující společenské a
náboženské meze. Velká literatura ve Faustovi zobrazovala moderního
génia, odpoutávajícího se od tradičních norem. Dnes je Faust všeobecně
znám nejspíše jako člověk, který toužil po poznání a uznání tak silně,
že zaprodal i svou duši, čehož později litoval.
Faustovský mýtus byl již nesčetněkrát zpracován, studován, rozebírán a
analyzován.
Filozofové se při studiu faustovském mýtu zamýšlejí nad lidskou
svobodou, prodejností lidské duše, její nesmrtelností, genialitou i
trivialitou člověka. Ve Faustově příběhu lze hledat i varování před nebezpečím poznání,
tedy před
dnešní vědou, která pod množstvím shromažďovaných poznatků ztratila vědění a
odklonem od duchovna pozbývá moudrosti.
Touhou po vědění a pak svou lítostí a usilovným, leč marným bojem proti
silám temna, může být Faust vykreslen jako kladná postava.
A často je Faust vnímán jen jako potrhlý ale sympatický hrdina loutkového
divadla.
Je zde však jedno další, dosud opomíjené poselství faustovského mýtu,
skrytý a hrozivý motiv, který nabývá zvláště v dnešní době naléhavosti.
Ve faustovském mýtu je uchováno varování před
antikristy[a] a popis
jejich vzniku a vývoje v historii člověka. Fausta jako postavu
západní kultury a antikrista jako postavu křesťanského učení můžeme v
jistém smyslu ztotožnit.
Historie mýtu
Prastaré legendy o zkaženém člověku, který prodal svou duši ďáblu,
začaly být spojovány s postavou Fausta od 16. století. Tehdy se stal v
Německu známým Johann Georg Faust (asi 1480–1540), potulný alchymista,
astrolog a mág. Již krátce po jeho smrti kolovaly zvěsti o spolčení
Fausta s ďáblem a hrozném konci. Ty daly vznik mnoha faustovským
příběhům, které se brzy rozšířily po Evropě. Mezi motivy, které se opakovaly v různých
zpracováních, patřila Faustova touha po vědění a moci, pakt s ďáblem i erotická dobrodružství.[1] [2]
[18]
Příběh o doktoru Faustovi a jeho smlouvě s Mefistofelem se tedy objevil
nejprve v německých lidových příbězích, aby si brzy našel rychlou cestu
do široké evropské literatury. Tomu napomáhala doba reformace s velkým
zájmem o démonologii a apokalyptická témata.
Kořeny faustovského mýtu však sahají mnohem hlouběji do
historie, snad až do dob starověkého Izraele a antiky. Některé paralely
jsou hledány dokonce v biblickém příběhu o utržení plodu ze stromu
Poznání v zahradě Eden. V historii lze
nalézat postavy, jejichž život a smrt odpovídá archetypu Fausta.[b]
Podle řady prastarých příběhů se občas v lidské společnosti znenadání objevil jedinec obdařený mimořádnými nástroji, schopnostmi a
znalostmi. Ohromil své okolí, vykonal tu dobré, tu zlé skutky a
pak náhle beze stopy zmizel. Lidé hledali vysvětlení a nakonec se
spokojili s myšlenkou, že se jednalo o někoho, komu pomáhaly nečisté
síly a nakonec si jej vzaly s sebou. To byl prapůvodní zdroj
příběhů o Faustovi.
Někdy
je za Faustova předchůdce prohlašován Šimon Mág. Faust je skutečně spjat i s
dobou Ježíše Krista, ovšem zcela jinak, než postavou Šimona Mága. Simon Magus byl zřejmě Ježíšův druh a šířil shodné učení, nepřáteli byl však později
pomluven a vykreslen jako Ježíšův oponent.[c] Ten, kdo se staví proti
Ježíši, křesťanům i lidstvu jako celku byl a je nazýván antikristem. A
právě původ a působení antikristů je důležitým motivem
uchovávaným ve faustovském mýtu.
O smlouvě člověka s ďáblem za účelem získání
vlastního prospěchu se píše již v legendě o životě svatého Basila
Velikého, arcibiskupa ze 4. století. Senátor Proterius z byzantské
Césareje chtěl svou dceru zaslíbit Bohu. Senátorův sluha toužil získat
lásku této dívky a uzavřel smlouvu s ďáblem. Ve smlouvě se zavázal, že
zapře Krista, opustí křesťanství a vydá se zlu. Později však poznal
svou chybu a o pomoc se obrátil na arcibiskupa Basila.[17]
Člověk, upisující se pro získání vlastního prospěchu ďáblovi, tedy
Faustův předchůdce, se v tomto vyprávění stává antikristem -
zapíračem Krista.
Ve slavné Zlaté legendě (Legenda aurea)
je popisován jiný případ smlouvy s ďáblem. Měl se odehrát v 6. století
na Sicílii. Theophilus se zde snažil získat místo biskupova pomocníka.
Uzavřel smlouvu s ďáblem, ve které se zřekl křesťanství a oddanosti k
církvi. Získal to, oč usiloval, začal však svého činu litovat a nakonec
mu bylo odpuštěno.[19]
Výjev vlevo - Theophilus uzavírá smlouvu s ďáblem. Celý
příběh je vyobrazen na severním průčelí katedrály
Notre Dame.[20] |
Faustovství a antikristovství je propojeno, o čemž
svědčí nejen věroučná pojednání z počátků křesťanství ale zejména řada
pozdějších příběhů, ve kterých od 16. století vystupuje již postava
jménem Faust. V nich se Faust ve své pýše a aroganci
chce rovnat stvořiteli či spasiteli, vládnout nadpozemskými silami nad
lidmi a ještě se k tomu dobře bavit. Žádá o pomoc síly zla,
popírá víru v Krista, stává se příčinou utrpení mnoha lidí a svým
počínáním vědomě či mimoděk připravuje cestu ďáblu, odpůrci člověka.
Stává se antikristem.
Antikrist ve středověkém faustovského mýtu
V 16. století existoval latinský rukopis
neznámého duchovního. Z něj bylo r. 1587 odvozeno prvé tištěné dílo
Historia o D. Johannu Faustovi, tzv. Faustbuch. Jan
Faust je zde popsán jako ztřeštěný, nadutý lehkomyslník toužící po
absolutní svobodě. Po svém strýci, zámožném měšťanu, zdědil velký
majetek. Studoval teologii, svých znalostí Písma však zneužíval již na
škole. Znalosti teologie, astrologie a lékařství
ani bohaté dědictví mu však nestačily. Prospěch hodlal získat čarodějnictvím a spojenectvím s ďáblem.
Slíbil, že bude zapírat křesťanskou víru a stane se nepřítelem všech křesťanů.
Krví podepsal smlouvu s trváním 24 let. A tak mu kromě lidského služebníka
Krištofa Vagnera začal sloužit a pomáhat i kníže temnot. Faustovi zakázal
manželství, zato mu nabídl kteroukoliv ženu si usmyslí. Aby Fausta
odvrátil od dalšího studia Písma, sám ďábel se přeměnil v ženu a obcoval
s ním. Faust prožil mnohá dobrodružství. Z povozu v povětří mu
byla ukazována města a kontinenty. Navštívil řadu míst včetně papežského
paláce, byl hostem panovníků a získal poklady světa. Provozoval kouzla a jeho
představení, kdy nechal z děr ve stolech téci víno, jakoby
napodobovalo Ježíšův první zázrak přeměny vody ve víno. Pro potěchu si
nechal přivést i krásnou Helenu.
Ke konci trvání smlouvy začal Faust
mnohého litovat a rychle ztratil vše, co mocí pekelnou získal. Musel však
zaplatil cenu nejvyšší, jeho tělo bylo roztrháno a zohaveno. Po smrti se
chvíli ještě zjevoval jeho duch. Příběh končí poučením ctít Boha a
vyvarovat se spolku s ďáblem.
Faust je již v nejstarším dochovaném textu popsán jako klasický
antikrist - člověk povyšující se nad boží řád, odpůrce Krista a celého
lidstva. Ďábel sloužil Faustovi jen zdánlivě. Ve skutečnosti Faust
pošpiněním svého lidství posloužil ďáblovi.
V r. 1611 byl Faustbuch vydán v českém překladu Historia o
životu doktora Jana Fausta (zkr. Historia). V
předmluvě se o Janu Faustovi píše:
... spolky své s ďáblem jest měl a
mnohé divné, potvorné a rozličné čáry, kouzla, mrzkosti a
ohavnosti žraním, rufiánstvím[e] i jinými hanebnostmi v času
určitém provozoval, až naposledy za to také mzdu svou
zasloužilou od ďábla jest vzal takovou, že mu hlavu jeho,
jakž při konci této knížky se najde, hrozným a děsitedlným
způsobem stočil a mozk po stěnách rozkydal. Ale však na
takových pokutách časných ještě přestáno a dosti není, nýbrž
přistupuje k tomu také i věčná pokuta a zatracení... A
tak jest věc jistá, kdo vysoko leze, že také z vysoka těžce
padá.
Historia, 1611[4]
[14] |
|
|
Historia o životu doktora Jana Fausta - titulní
list.[14] |
Kniha Faustbuch se stala zdrojem široké západoevropské literární tradice.
Rychle se šířilo mnoho příběhů o studovaném Faustovi, který z povýšenosti a touhy po moci, poznání
a požitcích přivolal ďábla a přijal jeho pomoc. Pro Fausta v nich nebylo
vysvobození, odvrátil se od Boha a byl jednoznačně zatracen.
S počínající
renesancí však pohled na Faustovu postavu začal být měněn. Christopher Marlowe v díle
Tragická
historie o doktoru Faustovi z r. 1589 vykreslil Fausta jako člověka
toužícího po světské moci, opovrhujícího teologií. Faust upřednostňuje okamžitý prospěch před svým osudem na
věčnosti. Magií se upisuje ďáblu a rychlý, snadný zisk
jej vede ke strašnému konci. Postava Fausta však již není
vykreslena jednoznačně záporně a je patrné, že autor přistupoval k Faustovi
i s určitou sympatií.
Opět se setkáváme s postavou pomocníka. Jmenuje se Wagner a
lze ho chápat jako převrácený obraz Matouše, Ježíšova učedníka.
Kristus měl Matouše jako učedníka a tak i antikrist musí mít
svého učedníka - Wagnera.[8] Faust
má řadu dalších pomocníků, kteří ho podporují ve studiu magie. Černou
magii klade Faust nad věčné blaženství v nebi. Být člověkem se
mu zdá nudné, touží po tom rozhodovat o životu věčném či
křísit mrtvé, převzít tedy Kristovu roli, stát se antikristem.
Studuje magii slibující prospěch, moc, rozkoše, sílu či
všemohoucnost a touží stát se ztělesněním Boha. |
|
The Tragical History of the Life and Death of Doctor Faustus,
Christopher Marlow[1] |
Přichází Dobrý a Zlý anděl, Faust se rozhoduje přiklonit na stranu zla,
pokračovat ve studiu magie, rychle získat bohatství, pocty a všemožná tajemství.
Hmotným požitkům dá přednost před duchovním a upíše se krví. Začíná mu sloužit
ďáblův Mefisto. Faustovi je slíbeno 24 let ve světských rozkoších, kdy mu zlo
bude pomáhat, jeho sokové hynout jeho druhové prospívat. Mefisto zajistí Faustovi i ženu, aby uspokojovala
jeho chlípnosti. Dle dohody nesmí Faust vyslovit jméno Boží, musí se zříci Písma a
plně se přiklonit na stranu zla. Je mu dopřáno putování světem, neviditelný se
účastní papežské hostiny, je pozván na královský dvůr. Jeho jméno je při jednom
dobrodružství zkomoleno na Fous. [ch] Kaje se, ale
vzápětí opět upisuje zlu. Získává za
milenku krásnou Helenu. Ke konci se začíná Faust bát o svou duši, prosí Boha za odpuštění, ďáblové
ho však odvádějí:
Faust je tentam: zřeli jste jeho pád, a jeho osud radí
moudrému jen vrtět hlavou nad vší přepjatostí, jež smělé duchy svádí
k svévoli: chtít zkoušet víc, než nebe dovolí. Tragická
historie o doktoru Faustovi.[6] |
Příběh o Faustovi začaly přebírat do
svého repertoáru divadelní společnosti. V 18. století se
faustovský mýtus nejčastěji objevoval právě na divadle.[5] Faust byl na scéně
předváděn jako ztělesnění všech špatností ale také jako komická
a poblázněná postava, srovnatelná např. s Kašpárkem. Původní jasný obsah
faustovského mýtu, tedy odklon člověka od Boha k ďáblovi, začal být vysvětlován
spíše jako rozpor mezi poznáním a vírou.
V éře osvícenství
přibývají pokusy postavu Fausta
přehodnotit. Faust je zobrazován jako renesanční
člověk toužící po poznání. Touha po vědění jej dokonce někdy
osvobozuje od smlouvy s ďáblem. Faust se stává
obrazem bohémů toužících po nevázaném životě či nebojácných, osvícených vědců i umělců. |
|
Faustovská legenda byla brzy
dobře známa i v českém prostředí. V Praze lze
spatřit Faustův dům na Karlově náměstí. Ve skutečnosti zde však
přebývali alchymisté a důvod zrodu zdejší legendy o díře ve stropě, kterou byl Faust údajně vzat do pekla, není znám.
Historický doktor Faust zde nikdy nebydlel, dům byl však v
držení pověstného dvorního alchymisty císaře Rudolfa II. Edwarda Kellyho. Faustovská pověst vznikla zřejmě až v 18. století, kdy
dům vlastnil rod Mladotů.
Faustův dům.[3] |
Významný faustovský text Johann Faust
sepsal roku
1775 Paul Weidmann. Faust je vzdělancem, překračujícím již
přežitá církevní omezení a morálku. Mefisto se stává spíše Faustovým partnerem při jejich diskuzích. Faust je označován za
znaveného otroka chtíče, který před studiem a poznáním dává přednost
rozkoším života. Považuje se za příliš velikého a vznešeného aby
jej mohla zasytit pozemská nicota. Je přesvědčen, že jen on ví, jak
konat dobro a pomáhat ostatním. Chce konat dobro, ale přináší zlo. Těm,
kterým se rozhodl pomoci, je nejvíce ublíženo.
I tento Faust nese znaky antikrista. Ve své pýše se
snaží stavět nad člověka, aby rozhodoval, co je dobré a co ne.
To, co považuje za dobré, neváhá prosadit za jakoukoliv cenu. Hlásá
novou morálku, absolutní svobodu. Způsobí však, že se lidé začínají
hubit navzájem. Faust se stává nástrojem zla, které může ničit lidi
jen jejich vlastním přičiněním. Nakonec Faust vypije jed, jeho milenka
Helena se probodne. Dobrý duch je však zachrání před peklem a odnáší do
nebes.
J. W. Goethe tvoří 60 let snad nejznámější faustovské dílo -
veršovanou tragédii Faust. Dílo je dokončeno až roku
1831. Goethe představuje svého hrdinu jako renesančního člověka a humanistu, odmítajícího
vliv církve. Faust je úspěšným podnikatelem, vojevůdcem a státníkem.
Touží po poznání podstaty světa a bytí, chce prostřednictvím
alchymie ovládat živly, duchy a veškeré přírodní síly, touží
odkrýt tajemství stvoření a sám dávat život. To však přísluší
Bohu, nikoliv člověku. Faust tedy ve svých snahách nabývá opět charakteristik antikrista. |
|
Faust - Ilustrace Delacroix pro Goethova Fausta.
[11] |
V
příběhu vystupuje řada dalších postav, majících ve faustovském mýtu
důležité místo - Markétka, Helena, Mefistofeles či Wagner.
Markétka je Faustovu milenkou, nevinnou a svedenou. Helena
představuje sexuální ideál ženské krásy. Mefistofeles je jedním z ďáblů
-
popírač, kritik a materialista. Wagner slouží jako Faustův fámul
- pomocník a poskok.
Faust a Mefisto bývají někdy považováni
za dvě stránky jedné lidské bytosti, které se stavějí proti
sobě.[7] Muž a ďábel
však stěží vytvoří jednu lidskou bytost, celého člověka tvoří dle
gnostické tradice muž a žena. Goethův
Faust nepoznal ženu jemu souzenou a vnitřní prázdnota jej svedla na špatnou
cestu. Otevřenou Faustovu ránu zaplnil Mefistův vliv.
Mefisto
se nestaví přímo proti Bohu ale proti jeho výtvoru - životu a
člověku. Bojuje proti běhu života, tím však život povzbuzuje.[8]
Faust se snaží bojovat za plný a neomezený život, působí však újmu sobě
a lidstvu. Chtivost vlastnit, kontrolovat a vládnout jej oslepuje. Je snad přesvědčen, že zlo,
kterému se upisuje, nějak přelstí. Svým životem však zlu slouží,
zrazuje své lidství. Goethe zachycuje příchod
doby neuznávající žádné meze. Faust se stává mocným a bohatým a chce pro
svou velikost uskutečňovat velkorysé plány. Vše racionálně řídí z
jediného centra, vše přímočaře plánuje a nechává jednotně a uspořádaně
provádět ve jménu všeobecného blaha. Nedbá na duši přírody ani na
svobodnou vůli jednotlivců. Je přesvědčen, že on jediný ví, co všem
prospěje a bezohledně jde za svými "humanitárními" cíli. Buduje s pomocí
bezohlednosti a špinavou práci pro něj vykonává Mefisto. Faust
získává moc, slaví snadné triumfy, protože používá zla jako svého
nástroje. Zlo však nelze využít a odhodit, zlo se stává součástí Faustova díla a jeho samého.[12]
V pátém dějství již
Faust neomezeně panuje ze svého velkolepého paláce,
touží kochat se svým dílem, protože v něm doufá spatřit svou vlastní
velikost a důležitost. V nerušeném výhledu z paláce mu brání chatrč
starých manželů Filemóna a Baukidy. Ti však odmítají opustit svůj
milovaný domov, dovolují si vzdorovat. Faust tedy pověřuje Mefista, aby
tvrdohlavé starce vystěhoval do nějakého pěkného dvorce. Jejich dům je
zapálen, hoří i nedaleká kaple a okolní lípy. Stařečky, symbol manželské
věrnosti, lásky, lidskosti i neústupnosti udusí dým. Faust je již
ovládnut starostí o své dílo i osud a nevidí skrze duchovní
slepotu, co se skutečně děje. V pozadí se vznáší dým spáleniště,
strašidelní lemurové hlasitě kopou Faustovi hrob ale on rétoricky
pěje ódu na svobodu a činorodou práci.[12] |
|
Společně i ve smrti.[15]
|
Faustovo dílo je postaveno na
spěchu, v němž lidi pohání strach, že budou v honbě za majetkem, slávou
či požitky předstiženi. Ve skutečnosti je dílem ďábelským.
Faust chtěl vyhrát sázku, kterou dal na samém začátku - že se nikdy
nezastaví, aby prodlel v okamžiku uspokojení. Sázku vyhrál, nezastavil
se ani na chvíli ve své honbě za úspěchem, nakonec se však stal
obětí své výhry. Pokusil se jako antikrist zbudovat systém, ve kterém si člověk nedovolí
pozastavit se, procítit krásu božího stvoření, zažít jednotu s Bohem.
[12]
Ch. D. Grabbe vydal r. 1829
tragédii Don Juan a Faust. Spojuje dva západoevropské mýty
- faustovský a juanovský. Faust touží po poznání, uvědomuje si však
nemožnost absolutního vědění, i když se cítí být někým zcela výjimečným.
Přivolá ďábla - černého rytíře a upíše se krví. Chce rozluštit podstatu
světa a lidí, zároveň však touží po klidu a
štěstí. O duši se zde již nehovoří. Faust prahne po všem, co nemá
hranice. Zem je mu malá a ani říše duchů mu už nestačí. Ďábel naopak
vidí trvání a sílu v omezeních. Faust opouští svou umírající ženu, z
jejíchž slz získává čarovný nápoj pro plnění svých přání. V hádce si
přeje smrt dívky Anny, do které se zamiloval. Stále cítí zbytečnost svého života a
nakonec se odevzdá ďáblovi. V pekle skončí i Juan. Oba si byli podobni svým
pocitem nadřazenosti a výjimečnosti, snahou překračovat zákony a
omezení. Oba byli znuděni a unaveni životem. Juan si však život užíval, Faust si užít
života nedokázal. Fernando Pessoa napsal
v období 1908 -1934 fragmentární dílo Faust. Faust je
ovládán abstraktním rozumem bez schopnosti milovat. Pociťuje trýznivý
pocit prázdna z marnosti nalézt podstatu světa, tajemství Všehomíra.
Cítí se jako vyhnanec ztracený v labyrintu sebe sama. Nenávidí lidi a
přeje jim smrt, nenávidí celý svět a přestává věřit v Boha. Faust
potkává Starce a žádá po něm lék na život. Stařec odmítá a Faust ho
zabíjí. Stále cítí nekonečné prázdno. Dosáhl nejvyššího vědění, ale to mu
přináší jen beznaděj. Označuje se za černého Krista - toho, kdo
nevěří a nemiluje. Přesně tak bychom mohli ve zkratce označit
opak věřícího a milujícího Krista, tedy antikrista. Ruské
kultuře byla postava Fausta
dlouho cizí. V pozdějších příbězích byl faustovský archetyp často spojován s
typem zbytečného
člověka a mnohdy trpěl duševní nemocí (Raskolnikov, Ivan Karamazov
nebo Mistr). Nejznámější ruské dílo Mistr a Markétka
napsal v období 1928 - 1940 Michail Bulgakov. Román je situován do sovětské Moskvy. Básník Ivan
Bezprizorný zpochybňuje existenci Krista, Boha i ďábla. S ďáblem se však
osobně setkává - v postavě profesora černé magie Wolanda. Ten svými kousky
dovádí básníka až k šílenství. Ivan se setkává s neznámým vzdělancem -
Mistrem, který sepsal román z doby ukřižování Ježíše. Mistra bezvýhradně
miluje vdaná Markétka. Ivan, Mistr a Markétka se dělí o
některé faustovské aspekty. Učený Mistr je zklamán světem, cítí
lhostejnost. Markétka se pro lásku k Mistrovi spolčí s ďáblem. Ďábel
všem třem pomáhá a vypadá zdánlivě jako největší dobrodinec. Mistr a
Markétka jsou nakonec potrestáni věčným klidem, je jim zapovězen odchod
ke
Kristovi do říše světla.
Jedinečnou faustovskou postavu Foustku[g] přivedl na scénu Václav Havel
ve své hře Pokoušení. Havel se začal zaobírat faustovským
tématem již nejpozději od r. 1977. Text však sepsal až v roce 1985 a to
během několika dní, což bylo pro něj zcela netypické (svá dramata často
přepisoval).
Faust je v klasických dílech postavou doby nástupu renesance,
přechodu mezi středověkem a novověkem. Foustka je člověkem konce
novověku. Není geniálním titánem, jakým byl renesanční Faust. Není
vzdělancem ale zaměstnancem, nepříliš odvážným člověkem. Netouží snad
ani po zvláštní moci a slávě. Je spokojen i po stránce rozkoší, kterých
si užívá v rámci svých možností. Není zde ani zmiňována jeho duše, o
které jako správný vědec vlastně ani nemůže uvažovat. Přesto jde právě o
ní.[13]
Končí éra novověku a lidé ztrácejí optimismus a víru ve vědu, která
ztratila dynamiku a začíná se konzervovat, chránit jen sebe samu. Krása vědeckého světového názoru omšela,
věda je sevřena formalizmem a dogmaty. Situace se podobá
nástupu osvícenectví, které se vymaňovalo z okovů formalizovaného a
dogmatického náboženství. Foustka se obdobně snaží vymanit ze sevření
formalizované a byrokratické vědy.[13]
Foustka je poslušný zaměstnanec vědeckého ústavu, vymyká se jen svými soukromými zájmy
- studiem zakázaných knih.
Nenastane zde nějaký velký zlom, velké pokušení, jen pomalé a nenápadné pokoušení.
Temnou magii pěstuje jen amatérsky, ze zvědavosti a nudy, snad jako
protipól únavné vědeckosti.
Přesto se mu podaří
úspěšně provést magický
rituál. Přichází ďábel v postavě invalidního důchodce Fistuly, cynického
pomlouvače, který nikdy nelže. Jediná moc tkví v jeho informovanosti.
Živí se lidským strachem a svůj prostor získává jen tam, kde lidé svůj
vlastní životní prostor ztrácejí nevěrou, malostí a zbabělostí. Foustka
se tak pomalu ale jistě zaplétá s ďáblem, svým strachem a
pohodlností. |
|
Scéna ze hry Pokoušení.[16] |
Nejvyšší dobro vidí Foustka ve vlastní existenci, jen na něm mu
záleží a jen ze strachu o sebe sahá k nástrojům temna. Marní i jedinou
šanci zachránit se skrze lásku k Markétce. Není schopen se zbavit vlastní pýchy a
sobeckosti, cítí se stále obětí nějakým skrytých sil. Je však jen
prázdným moralistou, vydávajícím banální prohlášení, manifesty, výzvy a
obžaloby. I ve svém posledním povrchním odkazu světu obviňuje nějakou
blíže neurčenou netolerantní moc. Až do konce svých dní se cítí nevinnou
obětí, obviňuje všechny kolem a ztrácí duši, lásku i jméno.[13]
Foustka
ve hře Pokoušení je klasickým antikristem současnosti. Člověkem,
který s oblibou hlasitě volá po morálce, lidskosti a lásce. Ve svém
elitářství se však od lidí odvrací, žije ostře v protikladu ke všemu, co
hlásá a činí své blízké nešťastnými. Za prázdnotu ve svém srdci viní
svět kolem sebe a ve jménu dobra využívá zlo. Faustovské a
antikristovské postavy nalezneme v řadě příběhů od počátků křesťanství až k dnešním
dním. Vytvářejí překvapující kontinuitu v popisu člověka, který pro své
potěšení, moc, majetek, proslulost či vědění uzavřel
smlouvu se zlem. Touto spoluprací s temnými silami poškodil nejen svou
duši, ale oslabil celé lidstvo. Faust - antikrist
Bylo již napsáno mnoho proroctví a varování před
antikristy. Zřídka však nalezneme vysvětlení původu antikrista. Rodí se
již člověk jako antikrist? Nebo se stává antikristem až
vlastní vůlí či okolnostmi? Odpověď lze hledat ve faustovském
mýtu.
Ve dvou evangeliích (Lukáš 4, Matouš 4) nalezneme zmínku
o pokoušení Ježíše ďáblem. Ďábel nabízí Ježíši moc a slávu mnoha
království země, pokud se mu bude klanět.
Bible,
Lukáš 4:1-8, CEP[21]
Plný Ducha svatého vrátil se Ježíš od Jordánu; Duch ho
vodil po poušti čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. V těch dnech
nic nejedl, a když se skončily, vyhladověl...
Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna
království země a řekl: "Tobě dám všechnu moc i slávu těch
království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám:
Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé." Ježíš mu odpověděl:
"Je psáno: Budeš se klanět Hospodinu, Bohu svému, a jeho
jediného uctívat." |
Kristus ďáblovu nabídku odmítnul. Faust ďáblovu nabídku
přijal a stal se antikristem. Aby temné síly sloužily Faustovi, musí se zříci Boha,
odvrátit od víry, svátosti manželské, všeho posvátného a posvěceného.
Faust uzavírá vědomě smlouvu s ďáblem ve snaze získat osobní prospěch na úkor
ostatních. Služby a statky poskytované ďáblem jsou ovšem jen plytkým,
falešným pozlátkem, jarmarečními kejklemi.[13]
Tím, že Faust získává za pomoci zla vše, nač si vzpomene, ztrácí vlastně
vše podstatné a je mu na zemi uzavřeno vše, co je skutečně hodnotné,
důležité a opravdové.
Pokud Faust buduje své dílo, číhá v základech zlo a zmar člověku.
Faust
se spolčením s ďáblem odvrací z cesty Kristovy, staví se proti Kristovi,
stává se antikristem. Antikristem se stává člověk z vlastního
rozhodnutí, často pro svůj osobní krátkodobý prospěch.
Faust zaprodává sám sebe, zháší v sobě světlo lidství,
zavrhuje boží dar, aby získal pro sebe almužnu.[d]
Faust uzavírá dohodu s ďáblem, odpůrcem člověka. Činí to vědomě
za příslib krátkodobé moci, požitků a vědění. Jedná se o dobrovolné a
svobodné rozhodnutí člověka, i když může být činěno v duševní krizi, ve stavu
nespokojenosti se světem a vlastním životem. Antikrist se z člověka
stává jeho svobodným rozhodnutím vejít do spolku s ďáblem.
Zdeněk Neubauer píše: Faustovský mýtus hovoří o
tom, že poznání a učenost mohou vést k záhubě; jako by symbolizoval osud
novověké vědy. Ta se také zřekla Boha a duše, vyloučila je ze svého
snažení a svých úvah. Za to se jí otevřel celý svět - poznatelným a
dosažitelným se stalo téměř cokoliv. Místo vědění však věda pouze
nashromáždila poznatky; v jejich záplavě se člověk utápí vlastní
nevědomostí. A možnosti, které věda nabídla, jsou provázeny jak
zhoubností, tak plochou a mělkou kuriózností. Věda neodpověděla na
základní otázky smyslu lidského života, ani neposkytla lidstvu radost a
štěstí... faustovský mýtus zjevil smysl vědecké epochy předem -
prorocky, varovně.[13]
Filosof dále uvádí, že v křesťanském středověku platilo, že lidem
je dáno poznání, pokud je hledají na cestě, kterou ukázal Ježíš -
vtělená Boží Pravda. A to je cesta lásky, služby a oběti, na níž se
člověk vzdává sebe sama. Tehdy hledání pravdy bezpečně vede k poznání
Boha a k spáse duše.[13]
Cesta Faustova je v tomto světle jednoznačně antikristovská.
Pokusme se stručně zrekapitulovat Faustovu cestu životem:
1. Faustovský adept se rodí jako mimořádně nadaný
člověk. Do vínku je mu dáno
velké charisma, umění zaujmout a oslovovat druhé. Bývá obdarován vysokým
intelektem, silou a mocí rychle získat, po čem touží. Příběhy popisují
neúspěšné snahy Faustových žáků a pomocníků rovněž uzavřít obdobnou
smlouvu s ďáblem, který je však odmítá. Odtud je zřejmé, že ďábel
uzavírá dohodu jen s lidmi, kteří jsou něčím výjimeční. Jen z nemnohých se tedy
může stát antikrist, i když faustovské střípky v sobě jistě nosí mnoho
z nás.
2. Většina příběhů se shoduje v materiální hojnosti
Faustova dospívání. Je mu umožněno studium, což v dřívějších dobách bylo
významné privilegium bohatších. Zároveň však může procházet citovým strádáním
a pak se z něj stává citově omezený člověk.[h]
Postupně v něm roste sebestřednost, sobeckost s pocitem nadřazenosti nad všemi ostatními,
neovladatelná touha po moci, uznání a požitcích. Faust studuje náboženské
spisy, stává se doktorem teologie, pokora a respekt k božímu stvoření mu
ale zůstávají cizí. Znalosti sbírá jen pro naplnění svého ega. Není stále spokojen, je znuděn,
naplněn skepsí a ve svém
velikášství vidí všude kolem jen malost a marnost. Staví se často proti
společnosti hnán touhou po revoltě. Ničí ho nezřízená touha po moci,
majetku a slávě.
3. Faust prožívá duchovní krizi, je rozhodnut udělat
vše, co rychle změní jeho život. Nechce dále čekat, jít klopotnou
cestou postupného zdolávání překážek, odříkání a zdokonalování sebe
samého. Cítí se být již nyní dokonalým, leč nedoceněným.
Křesťanská cesta lásky, soucítění, skromnosti a oběti je Faustovi zcela cizí. Musí
okamžitě získat moc, peníze, požitky či slávu dílem, kterým ohromí svět,
aby ukázal svou vlastní velikost.
Faust tedy přivolává temné síly nebo si ho samy nalézají.
Uzavírá smlouvu či sázku se silami temna na dobu 24 let.
4. Faustovi začínají sloužit temné síly. Prožívá
všemožné radovánky, hýření a slasti nevázaného života, cestuje
světem, poznává různá bezobsažná tajemství, získává povrchní vědění
bez cíle a smyslu. Dosahuje rychle
společenského vlivu, věhlasu, moci a majetku. Předvádí lidem vesměs laciné a
kýčovité triky ale vytváří i velká díla, ve kterých
je však skryto zlo. Jeho cílem původně nebylo škodit člověku, pozbyl
však citu, odpovědnosti a míry. Faust neváhá pro své kratochvíle i velkolepé
projekty pro blaho lidstva nařizovat, ovládat, stavět a bořit.
Cítí se rozhodovat o tom, co je dobré a co zlé. Ve jménu dobra je
schopen prostřednictvím temných služebníků provést cokoliv a nevidí,
kolik lidí kolem sebe činí nešťastnými. Stal se z něj
antikrist, který svou snahou konat dobro za pomoci zla připravuje cestu
Antikristu.
Ježíš si vybral své pomocníky. Jméno jednoho z nich (Petr) neslo v sobě
symboliku spojenou s pozdější církví (skála). Po Ježíšově odchodu
rozšiřovali apoštolové jeho učení do světa. Také Faust jako antikrist
získává několik učedníků černé magie, kteří mu pomáhají rozšiřovat dílo
zhouby. Největší z nich, fámulus, ve svém jméně někdy nese symboliku
zla.
5. Faust dosáhl snad všeho, na co kdy pomyslil. Temné síly mu
pomáhaly plnit jeho rozmary i velkolepé plány. Stále se však cítí vyprahlý,
nenaplněný a
nespokojený, už dávno ztratil světlo ve své duši. Pro své kratochvíle i
megalomanské projekty učinil nešťastnými své blízké, zničil životy mnoha
ostatních lidí nebo je oblouznil a svedl na temnou cestu. Ti poslední v něm vidí velikána a
dobrodince lidstva. Zlo, které je skryto v jeho díle, se začne plně
projevovat až po vypršení smlouvy. Některé staré příběhy udávají 24 let služby. Pak
přichází konec Faustovy vlády a vše, co získal nečistými silami, je mu
rychle odňato. Ztrácí prestiž, moc, majetek a rychle degraduje i jeho
fyzické tělo. Přichází smrt a zatracení. Jeho člověčenství
propadlo ďáblu v neprospěch lidstva. Faust - antikrist přivedl lidstvo o krůček
blíže k
jeho zkáze a pootevřel o něco více bránu dalším antikristům. Na svět tak mohou přicházet
další Faustové.
Pokračování -
Faust a
antikrist - jejich vývoj a proměny v čase.
|
[a] |
Myslíme zde antikrista s malým
počátečním písmenem. Rozdíl mezi antikristy a Antikristem byl
vysvětlen v předchozích článcích. "Malí" antikristové
mají připravovat
příchod "velkého" Antikrista na konci našeho věku. |
[b] |
Někdy je mezi Faustovy
předchůdce zařazován např. starozákonní král Šalomoun (10. stol.
př.n.l.). Za faustovskou postavu byl označován sv. Cyprián (3.
stol.), služebník senátora Proteriuse (4. stol.), sv. Theofil z Adané (6. stol.)
či kouzelník Cyprián. V novodobé historii
bývají za Fausty považováni lidé, kteří přišli příliš rychle k
moci, slávě či bohatství a stejně rychle o mnohé přišli.
Tito lidé okouzlili svět a teprve po čase se jejich působení
ukazuje falešným a nebezpečným. |
[c] |
Později začala být postava
Šimona Mága spojována s Faustem snad i proto, že Šimon byl
údajně nazýván zdárný, příznivý - lat. faustus. |
[d] |
Používáme tento obrat v naději,
že snad nejlépe vystihuje, co se s Faustem stalo. V rámci
faustovskému mýtu se občas píše o ztrátě duše, Faust se upsal
ďáblu a ztratil svou duši..., čert si přišel pro jeho duši...
atd. Jde o obrazné vyjádření
něčeho, co je člověku skryto. Podle nauky o duši ji nelze trvale
oddělit od člověka, aniž by ten přestal být člověkem. Duše je
původním a trvalým obsahem člověka, člověk bez své duše není
člověkem. Pokud někdo ztratí svou duši či zaprodá svou duši,
znamená to, že ztratí či zaprodá sám sebe, tedy to nejcennější co má. Duše
vchází do rodícího se těla - vzniká člověk. Duše odchází z
umírajícího těla - člověk zaniká. Faust zaprodal svou duši,
tedy sám sebe. Pokud věříme v reinkarnaci, pak ztratil možnost
znovu se zrodit do našeho světa. A nejen to, svým rozhodnutím se
přidal na stranu odpůrce člověka, potvrdil jeho hlas, že člověk
si nezaslouží boží dar života. Faust zaprodal sám sebe a
poškodil, oslabil lidstvo jako celek. Udusil v sobě
lidství, zhasil v sobě světlo lidství. |
[e] |
Rufiánství - chlípnost. |
[f] |
24 let - 1 rok za každou hodinu
dne. Jinde se trvání smlouvy odvozuje např. od inkubační doby
nemoci syfilis. |
[g] |
Příznačná je zde i dvojhláska "ou"
v názvu hry Pokoušení i jménu hrdiny Foustka.[13]
Jméno hrdiny má samozřejmě ukazovat na Fausta, může zde
však být i skryt odkaz na samotného autora, Václava Havla, který nosil
fousek pod nosem - knír. |
[h] |
Dnes bychom takového člověka
nazvali deprivantem. |
[ch] |
Viz. Foustka v Havlově hře
Pokoušení. |
|
[1] |
Wikipedie: Otevřená
encyklopedie: Faust [online]. c2013 [citováno 17. 11. 2013].
Dostupný z WWW: <
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust&oldid=10705647
> |
[2] |
Wikipedia contributors, 'Faust',
Wikipedia, The Free Encyclopedia, 4 November 2013, 19:20 UTC, <
http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust&oldid=580196824
> [accessed 17 November 2013] |
[3] |
Wikipedie: Otevřená
encyklopedie: Faustův dům [online]. c2013 [citováno 17. 11.
2013]. Dostupný z WWW: <
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust%C5%AFv_d%C5%AFm&oldid=10950814
> |
[4] |
CARCHESIUS, Martin Kraus. Historia o
životu doktora Jana Fausta. 1611. Knihovna Národního muzea,
sign.27 E 21. |
[5] |
MAREŠOVÁ, Petra. Faustovský
mýtus u Jana Švankmajera na divadle a ve filmu. Praha, 2009. ID
74986. Dostupné z:
<
https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/74986/?lang=cs
>.
Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická
fakulta, Katedra divadelní vědy. Vedoucí práce Vladimír Just. |
[6] |
MARLOWE, Ch., A. BEJBLÍK, J.
HORNÁT a M. LUKEŠ. Tragická historie o doktoru Faustovi.:
Alžbětinské divadlo: Shakespearovi předchůdci. |
[7] |
BRATRÁNEK, František Tomáš.
Výklad Goethova Fausta. 1843. |
[8] |
ELIADE, Mircea. Mefisto a
androgyn. Vyd. 1. Překlad Jiří Vízner. Praha: Oikoymenh, 1997,
173 s. Oikúmené. ISBN 80-860-0551-8. |
[9] |
VOLNÁ, Kateřina. Proměna
faustovského mýtu v Rusku. Divadelní revue. Dostupné z:
<
http://host.divadlo.cz/gfx/attachments/hq4640_022-043_volna.pdf
> |
[10] |
Wikipedie: Otevřená
encyklopedie: Faust (Goethe) [online]. c2013 [citováno 30. 11.
2013]. Dostupný z WWW: <
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust_(Goethe)&oldid=10966211> |
[11] |
Wikipedie: Otevřená
encyklopedie: Faust (Goethe) [online]. c2013 [citováno 30. 11.
2013]. Dostupný z WWW: <
http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Faust_(Goethe)&oldid=10966211> |
[12] |
KOSÍK, Karel. Předpotopní úvahy.
Faust - stavitel. Vyd. 1. Praha: Torst, 1997, 257 p.
ISBN 80-721-5036-7. |
[13] |
NEUBAUER, Zdeněk. Faustova
tajemná milenka: K faustovskému mýtu nad Havlovým Pokoušením.
Archa Zlín. |
[14] |
KOLÁR, Jaroslav. Historia o životu
doktora Jana Fausta. Vyd. 1. Praha: Academia, 1989, 152 p. ISBN
80-200-0057-7. |
[15] |
Together in Death. TV TROPES
FOUNDATION, LLC. TV Tropes [online]. [cit. 2013-12-02]. Dostupné
z:
http://tvtropes.org/pmwiki/pmwiki.php/Main/TogetherInDeath |
[16] |
Pokoušení - Václav Havel: Archiv
inscenací. Divadlo Na zábradlí [online]. [cit. 2013-12-02].
Dostupné z:
http://www.nazabradli.cz/repertoar/archiv/archiv-inscenaci/pokouseni/ |
[17] |
GRAF, Arturo. Art of the Devil. New York: Parkstone International, c2009, 255 p. Temporis
collection. ISBN 978-1-78042-994-6. |
[18] |
L. LONG, Thomas. Faust as
Antichrist: The Man Who Sold His Soul to the Devil: ENG 252
Survey of World Literature II. Thomas Nelson Community College
[online]. [cit. 2014-01-19]. Dostupné z:
http://community.tncc.edu/faculty/longt/e252/tutorial2.htm
|
[19] |
PLINIO CORRĘA DE OLIVEIRA.
Theophilus: The Man Who Sold His Soul to the Devil. Tradition in
Action, Inc. [online]. [cit. 2014-01-26]. Dostupné z:
http://www.traditioninaction.org/religious/h007rp.Theophilus.html
|
[20] |
Cathédrale Notre-Dame de Paris.
(2014, janvier 16). Wikipédia, l'encyclopédie libre. Page
consultée le 10:21, janvier 26, 2014 à partir de
http://fr.wikipedia.org/w/index.php?title=Cath%C3%A9drale_Notre-Dame_de_Paris&oldid=100320512
|
[21] |
Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo
svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak
také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW
BibleWorks. |
|
|