Nový zákon
Nový zákon - vznik
Nový zákon je sbírkou 27 knih. Společně se Starým zákonem
tvoří křesťanskou
Bibli. Popisuje zejména působení Ježíše Nazaretského, jeho skutky a
učení.
Obsah
Nový zákon tvoří řecké texty, psané v 1. století po Kr. Křesťanské
komunity se někdy lišily v tom, které texty uznávaly za autoriativní.
Knih, které byly považovány za posvátné, bylo více, než kolik jich dnes
najdeme v Novém zákoně. V katolické církvi byl definitivní soubor knih
(kánon), odsouhlašem až na Tridentském koncilu v roce 1546 dekretem
Sacrosancta.[a]
Kánon uznává většina západních církví.
Čtyři evangelia
Evangelia seznamují čtenáře s učením a působení Ježíše.
Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše vycházejí ze společných zdrojů a
nazývají se synoptická. Čtvrté evangelium podle Jana bylo zřejmě sepsáno
později.
Skutky apoštolů (dopisy, epištoly)
Z 27 textů Nového zákona, je 21 dopisů a kázání. Dávají poučení a
povzbuzení ale také varují a napomínají. Popisují vznik křesťanské
Církve v Jeruzalémě a počátky jejího šíření ve Středomoří, zejména
misijní činnost apoštola Pavla.
13 listů apoštola Pavla jednotlivým církevním obcím a jejich
představeným, jež vznikly mezi lety 51 až 100.
8 listů či kázání, připisovaných apoštolům Pavlovi, Petrovi,
Jakubovi a Janovi, jež nemají určitého adresáta. Pocházejí patrně z
konce 1. nebo začátku 2. století.
Zjevení Janovo či Apokalypsa
Kritizuje jednotlivé křesťanské obce a předjímá budoucnost
křesťanství. Knihu je obtížné datovat, existence je doložena od 2.
století.
Některé východní církve používají kánon Nového zákona mírně odlišný.
Z knih, které dnes v Novém zákoně nenalezneme, se diskutovalo např. o
Hermově Pastýři, listě Barnabášově, Didaché, Klementových listech a
dalších.
Tři generace pisatelů
Texty zařazené do novozákonního kánonu byly psány prvními třemi
generacemi Ježíšových následovníků:
1. generace ( asi 30 až 65 n. l.)
Maximálně sem mohou patřit novozákonní dopisy přiřazené Pavlovi.
Texty nepopisují Ježíšovu "pozemskou" biografii. Za
nejstarší text je považován dopis Galatským (50-57 n. l.),
adresovaný křesťanské komunitě v Galacii. Pavel psal vlastnoručně
poslední kapitolu, předchozí kapitoly jeho písař.
2. generace ( asi 65 až 100 n. l.)
Neznámí autoři, vzdálení minimálně jednu generaci od narození Ježíše,
píší evangelia. Je vysoce nepravděpodobné, aby kdokoliv z nich byl
přímým svědkem Ježíšova života. Za nejstarší ze čtyř evangelií, které
byly později vybrány do kánonu, se považuje Markovo evangelium. Bylo sepsáno kolem r.
65-70 n. l.
Matoušovo evangelium vzniklo asi kolem r. 80 n. l. a jako hlavní pramen
byl použit Marek s úpravami. Autor zřejmě vycházel i z nedochovaného textu označovaného
jako Q (quelle - pramen).
Lukášovo evangelium je z doby kolem r. 90 n. l. a autor opět používá jak
Marka, tak zdroj Q. Doplňuje však příběh také množstvím
vlastního materiálu.
Tři evangelia Markovo, Matoušovo a Lukášovo se kvůli jejich těsným
vzájemným textovým vazbám označují jako synoptická.
Janovo evangelium zatím neumíme blíže časově zařadit. Snad vzniklo ke
konci 1. stol. n. l.
Vedle těchto čtyř evangelií existují ještě další (např. Tomášovo
evangelium), které však později nebyly přijaty do novozákonní sbírky.
Existuje také např. hebrejská verze Matouše.
3. generace ( asi 100 až 150 n. l.)
Dále docházelo k úpravám textů evangelií. Listy Janovy, Petrovy a
List Židům vznikly
patrně kolem roku 100, List Judův možná ještě později.
Texty byly shromážděny jako závazný soubor (kánon) ve 2. až 4.
století.
Doba vzniku křesťanských textů - viz
přehledná tabulka.
Nový a Starý zákon
Název Nový zákon (řecky hé kainé diathéké, latinsky
Novum testamentum) vypovídá o dvojznačném vztahu novozákonní sbírky k
Hebrejské Bibli. Tu křesťané označují jako Starý zákon. Na jedné
straně tedy pojmy Starý zákon a Nový zákon předjímají
názor, kdy je "zákon" v Hebrejské Bibli považován za starý a je
nahrazen zákonem novým v novozákonních textech. Na druhé straně Nový
zákon přímo vyrůstá z Hebrejské Bible (Starý zákon) už užitím pojmu
"zákon" a často se na něj odvolává. Ježíš v Matoušovi tvrdí o Zákonu a
Prorocích (knihy Hebrejské Bible): CEP[3]
Matouš 5:17-19
|
Nedomnívejte se, že jsem přišel
zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani
jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno
nestane.
Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak
učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího;
kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském
vyhlášen velkým. |
Místo pojmu "zákon" se někdy používá přesnější výraz "smlouva".
Autorství
Stará křesťanská tradice připisuje jednotlivé knihy Nového zákona
biblickým novozákonním postavám - apoštolům a jejich žákům.
Textová a literární kritika dnes připisuje autorství evangelií
neznámým pisatelům, kteří zřejmě nebyli přímými účastníky popisovaných
událostí. Tři první (synoptická) evangelia jsou zřetelně kompilace
starších textů, výroků, příběhů a podobenství. Pokud se v odborné
diskusi hovoří o „Markovi“ či např. „Lukášovi“, míní se tím neznámý
autor
(redaktor) textu.
Evangelia jsou sepsána v řečtině. Podle tradice bylo Matoušovo
evangelium původně zapsáno hebrejsky nebo aramejsky.
Kniha Skutků pochází od téhož autora, který napsal i Evangelium podle
Lukáše.
Z listů, připisovaných apoštolu Pavlovi, je u sedmi nepochybným
autorem (1 Te, Ga, 1 K, 2 K, Ř, Fp a Fm) a u zbývajících šesti je autor
neznámý.
Listy Janovy, Petrovy a List Židům a List Judův pocházejí snad od
apoštolských žáků.
Textová tradice
Nejstarší zachované části novozákonních textů se dochovaly na
zlomcích papyru z 2. stol. n. l. Papyrus Rylands 457 (P52) s několika
verši Janova evangelia, vznikl kolem r. 140.
Prvé překlady vznikají od 2. stol., nejprve do latiny, syrských a
egyptských dialektů. Ze 4. stol. pocházejí i nejstarší a téměř
úplné rukopisy celé řecké Bible, Starého i Nového zákona, pergamenové
kodexy Vatikánský (označován jako B), Sinajský (Alef), Alexandrijský (A)
a další.
Kritická vydání
Od 19. stol. začali odborníci shromažďovat a porovnávat stovky
starých rukopisů a překladů, tisíce citátů a zlomků biblického textu. Na
základě rozdílů mezi řeckými a latinskými texty zařadili rukopisy do
„rodokmenů“ a jednotlivým verzím přiřadili poměrně spolehlivé váhy. V
celém textu Nového zákona je registrováno asi sto tisíc odchylek,
většinou zřejmých písařských chyb, pokusů odstranit rozdíly mezi líčením
čtyř evangelií a podobně.
Současná kritická vydání původních textů, jež jsou základem pro
moderní překlady, registrují tisíce drobných a několik významnějších
odchylek, jež se uvádějí v poznámkách. Mezi významné odchylky patří
například úryvek o cizoložné ženě (J 7,53-8,11) nebo výrok o člověku,
který v sobotu pracuje (L 6,5), jež chybí v nejstarších a nejlepších
rukopisech. Naopak v několika starých rukopisech chybí část Mk 16,9-20 a
je nahrazena stručnějším zněním.[1]
Deník Ježíšova života
Ježíšova slova a skutky byly podle tradice zapisovány
jeho druhy téměř každý den. Dělo se tak zejména v podvečer, kdy seděli u
večeře či kolem ohně
a hodnotili, co se na jejich misi událo a co je čeká. Z části těchto
pramenů pak mohli čerpat i pisatalé evangelií. Veřejnosti jsou tyto
spisy nedostupné.
[a] |
Kánon byl navržen již dříve
Florentským koncilem. V rámci Tridentského koncilu rozhodla
katolická církev s konečnou platností o oficiálním rozsahu
biblického kánonu. O složení kánonu se rozhodlo hlasováním: 24
hlasů bylo pro, 15 proti a 16 se zdrželo hlasování. |
|
[1] |
P. Pokorný, Úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad
1993. ISBN 80-7021-052-4 |
[2] |
Tabor James. Ježíšova
dynastie. 2006. Praha. 2007.
ISBN 978-80-242-1740-6 |
[3] |
Ekumenická rada
církví v ČSR. Bible, Písmo svaté
Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad.
Jinak také Český ekumenický překlad
/CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks. |
|