| |
Mýty (III.)
Mýty, vědomí a nevědomí
Mýtus byl po mnoho let v myslích lidí degradován na smyšlenku, lež,
pověru či omyl. Ještě ve filosofii 20. století se občas o mytologii psalo
jako o "nemoci jazyka". K rehabilitaci mytologie dochází až
nyní ve spojení s postmodernou - novým pokusem o výklad našeho světa. Mýty začínají být
chápány ve světle nových poznatků jungovské psychologie, psychoanalýzy či antropologie. Mohou nové kontroverzní teorie kolektivního nevědomí či hypotézy morfogenetických polí osvětlit význam mýtů? Mohou snad dokonce praktické zkušenosti se šamanskými rituály a s jinými výlety za hranice lidského
vědomí, uskutečňovanými v rámci transpersonální či hlubinné psychologie, vrhnout na mýty zcela nové světlo?
Samozřejmě dosud panují i zcela opačné, konzervativní názory, odsuzující výše uvedené teorie a
kritizující např. postmodernu jako zcela iracionální a tmářskou.
Ať už je význam mýtů jakýkoliv, většina odborníků se shoduje ve vysoké
důležitosti mýtů a mytologických pohádek pro náš duševní život. Při vnímání
mýtického příběhu může být mysl uváděna do pohybu, je formována a směrována.
Podle prof. Zdeňka Neubauera mýtus formuje mysl vypravěče i posluchače a
rozumět mu znamená myslet, mluvit a jednat správně, tedy v souladu s řádem
světa a s vlastní přirozeností.
Mytologické pohádky
Mytologické pohádky jsou obvykle staré tradiční pohádkové příběhy, které
svým obsahem přesahují oblast svého vzniku. Na rozdíl od mýtu není
mytologická pohádka časově či místně určena. Odehrává se v čase "bylo
nebylo, dávno tomu" na místě určeném "za devatero horami...".
Jasně v nich bývá rozlišeno dobro a zlo. Ve zdánlivě jednoduchém a
přímočarém příběhu většinou dobro nad zlem vítězí. Není tomu však vždy.
Mytologické pohádky vznikaly snad ve všech kulturách a přes velké
vzdálenosti a mnoho kulturních odlišností mají společné znaky, podobné typy
hrdinů i podobné překážky, které musejí překonávat. Srovnávací analýzou
těchto jevů se zabýval světoznámý švýcarský psycholog C. G. Jung, autor
teorie o kolektivním nevědomí, tedy části naší duše, kterou máme všichni
společnou. Společné obsahy v pohádkách nazval archetypy - obsahy
kolektivního nevědomí. Archetypy jsou vrozené formy (šablony), pomáhající
utvářet naše myšlení, fantazii, prožívání i vztahy.[2]
Příkladem mytologické pohádky je například "Pták Ohnivák", "O živé vodě"
nebo "O Plaváčkovi". Tyto příběhy se nezaměřují na jednu vývojovou etapu
člověka, ale obsáhnou obvykle celý životní příběh nebo jeho velkou část - od
zrození až po svatbu, někdy po smrt. Příběh hlavního hrdiny je příběhem nás
samých.[2]
Postavy z pohádek byly s nástupem racionálního věku samozřejmě chápány
jako zcela vymyšlené. Pokud dříve někdo přiznal, že občas vidí duchy, víly
nebo je účasten jiným racionálně nevysvětlitelným událostem, měl většinou
problém. V lepším případě se stal terčem posměšků a opovržení, v horším
případě skončil na hranici či v léčebném ústavu. Nové objevy, zejména na
poli psychologie a antropologie, však postupně mění původně zcela odmítavý
pohled současné vědy na některé podivné lidské zážitky. Dnes jsou určité
paranormální fenomény předmětem vědeckého výzkumu, byť neveřejného (ústav
známý hlavně všem "postiženým" mimořádnými jevy působí např. v Brně).
Výsledky psychologie a dalších moderních vědních oborů mohou významně
posunout naše znalosti týkající se mýtů a posvátných textů.
Mýty a kolektivní nevědomí
C. G. Jung[4] chápe mýty, báje, pověsti i pohádky jako spontánní řeč
kolektivního nevědomí lidstva. To, co snad máme všichni v naší duši
společné, co je velmi prastaré a co přirozeně ovlivňuje naše přání a cíle,
bývá označováno také jako paměť lidstva, duchovního světa člověka či
podobně. Hlavní součásti kolektivního nevědomí jsou tzv. archetypy,
které zahrnují psychickou zkušenost mnohých generací lidstva. Tyto
symbolické struktury lze nalézt již v archaických rituálech, mýtech a
pohádkách. Jungovy archetypy jsou prvky, které strukturují naši podvědomou a
nevědomou energii a vytvářejí v našem vědomí "prvotní obrazy". Ty jsou
základem snů, fantazií, ale také uměleckých děl a jiných důležitých
symbolických struktur v náboženství, ideologii, morálce a etice. Existence
tohoto společného dědictví vysvětluje podivuhodný jev, kdy se jisté motivy v
mýtech a bájích opakují ve stejné podobě na různých místech světa. Věda i
umění čerpají z jednoho společného zdroje, archetypální obraznosti.[5]
Z Junga vychází archetypální kritika, která se snaží prokázat, jak
a v jaké míře jsou v literatuře uchovány prazákladní symboly, motivy, modely
a symbolické struktury, a vysvětlit, jakým způsobem se podílejí na
konstituování umělecké hodnoty. Zkoumání mýtů a rituálů je jednou z náplní
archetypální kritiky. K nejvýznamnějším představitelům patří N. Frye, R.
Chase, J. Campbell, W. H. Auden aj.
Psychoanalýza potvrzuje existenci určitých univerzálních
symbolů ovlivňujících psychické děje, projevujících se v naší
mysli a manifestujících se v našem životě. Kolektivní nevědomí a v něm
uložené symboly jsou dědictvím předchozích generací. Nevědomí a jeho symboly
pak ovlivňují naše vědomí. Panují však rozpory v názorech na původ, zdroj
těchto symbolů. Podle mnohých psychoanalytiků jsou zdrojem určité funkce
našeho těla ve vztahu k vědomí, podvědomí a nevědomí.
Ze srovnávací religionistiky, mytologické kritiky a tradiční etnologie
vznikl nový vědecký obor - kulturní antropologie. Antropologové
tvrdí, že zmíněné univerzální symboly psychických jevů získávají svou
formu z prastarých mýtů a rituálů. Podle Claude Lévi-Strauss jsou mýtus a
rituál dvě těsně spojené formy. Rituál působí na úrovni jednání, mýtus na
úrovni pojmů.[5]
Předchozí -
Mýtické nadpřirozené bytosti
|
|
