Peter B. deMenocal

...
Pád Akkadu (Mezopotámie, cca. před 4200 lety) Prvé království bylo ustanoveno pod nadvládou Sargona z Akkadu zhruba před 4300 a 4200 lety na široké, ploché nánosové rovině mezi řekami Tigris a Eufrat (37). Akkadská správa území spojila produktivní ale vzdálenou, deštěm zavlažovanou zemědělskou půdu severní Mezopotámie s uměle zavlažovanými zemědělskými lány u jižních mezopotamských měst. Avšak přibližně po stu letech prosperity došlo k náhlému kolapsu říše, cca. před 4170 +/- 150 lety (37, 38). Archeologické nálezy prokazují všeobecné opuštění zemědělských nížin severní Mezopotámie (37) a dramatický příval uprchlíků do jižní Mezopotámie, kde došlo k růstu populace (37, 39) (obr. 3). Napříč centrální Mezopotámií byla postavena 180 km dlouhá zeď, "Odrážeč Amoritů", aby zastavila pronikání kočovníků na jih. Opětné osídlování severních plání menším počtem usedlého obyvatelstva začalo přibližně před 3900 lety, asi 300 let po kolapsu (37). Stratigrafická vrstva reprezentující kolaps v Tell Leilan, severní Sýrii, je překryta silným (asi 100 cm) nashromážděním větrem navátých nánosů, postrádajících artefakty (37) a naznačujících náhlou proměnu v bezvodé klima. Sociální kolaps zjevně nastal navzdory tomu, že, jak ukazují archeologické nálezy, akkadské obyvatelstvo využívalo obilnice i technologii regulace vody pro svou ochranu proti značnému meziročnímu kolísání dešťových srážek, které bylo pro tuto oblast charakteristické (37).

Za použití hlubokomořských sedimentů z Ománského zálivu, Cullen a další (40) provedl rekonstrukci detailního záznamu holocenního kolísání místního exportu prachu na základě mineralogických a geochemických indikátorů větrem vzniklých sedimentů z mezopotamských zdrojů (obr. 4). Podle celé řady radiokarbonových měření, je na dně Ománského zálivu patrný dramatický, zhruba 300 let trvající nárůst větrem navátých vápenců a uhličitanů, který začíná před 4025 +/- 125 lety. Izotopové (⁸⁷SR/⁸⁶Sr) analýzy ukazují, že nánosy eolitického (větrem naneseného - poz. překl.) prachu pocházejí z mezopotamských zdrojů (40) (obr. 4). Geochemická podobnost úlomků vulkanické tephry (tuf, pyroklastický materiál - pozn. překl.) nalezených v Tell Leilan a v hlubokomořském jádru sedimentů a také další důkazy svědčí o tom, že kolaps Akkadu a klimatické změny probíhaly synchronně (40). Zvýšená regionální aridita (vyprahlost -poz.překl.) je rovněž indikována zvýšenými eolickými nánosy křemene v sousedství jezera Van na horním toku řeky Tigris (41) a paleoklimatickými záznamy z Levantu (42). Kombinace archeologických a paleoklimatických důkazů prokazují, že náhlá změna klimatu byla klíčovým faktorem vedoucím k zániku této vysoce složité společnosti.
...

Peter B. deMenocal

...
Akkadian collapse (Mesopotamia, ca. 4200 calendar yr B.P.). Under the rule of Sargon of Akkad, the first empire was estab-lished between ca. 4300 and 4200 calendar yr B.P. on the broad, flat alluvial plain between the Tigris and Euphrates Rivers (37). Akkadian imperialization of the region linked the productive but remote rain-fed agricultural lands of northern Mesopotamia with the irrigation agriculture tracts of southern Mesopotamian cities. After ~100 years of prosperity, however, the Akkadian empire collapsed abruptly at ca. 4170 +/- 150 calendar yr B.P. (37, 38). Archaeological evidence documents widespread abandonment of the agricultural plains of northern Mesopotamia (37) and dramatic influxes of refugees into southern Mesopotamia, where populations swelled (37, 39) (Fig. 3). A 180-km-long wall, the "Repeller of the Amorites," was built across cen-tral Mesopotamia to stem nomadic incursions to the south. Resettlement of the northern plains by smaller, sedentary populations occurred near 3900 calendar yr B.P., ~300 years after the collapse (37). The stratigraphic level representing the collapse at Tell Leilan, northeast Syria, is overlain by a thick (~100 cm) accumulation of wind-blown silts, which was devoid of artifacts (37), suggesting a sudden shift to more arid conditions. Social collapse evidently occurred despite archaeological evidence that the Akkadians had implemented grain storage and water regulation technologies to buffer themselves against the large interannual variations in rainfall that characterize this region (37).

Using a deep-sea sediment core from the Gulf of Oman, Cullen et al. (40) reconstructed a detailed record of Holocene variations in regional dust export based on mineralogical and geochemical tracers of wind-borne sediments from Mesopotamian sources (Fig. 4). Closely dated by a sequence of calibrated radiocarbon dates, the Gulf of Oman core documents a dramatic ~300-year increase in eolian dolomite and carbonate, which com-menced at 4025 6 125 calendar yr B.P. Isotopic ( ⁸⁷ Sr/⁸⁶ Sr) analyses demonstrate that the increased eolian dust was derived from Mesopotamian sources (40) (Fig. 4). Geochemical similarity of volcanic tephra shards found at Tell Leilan and in the deep-sea sediment core provided further evidence that the Akkadian collapse and climate change events were synchronous (40). Enhanced regional aridity is also indicated by increased eolian quartz deposition in nearby Lake Van at the headwaters of the Tigris River (41) and by paleoclimate records from the Levant (42). The combined archaeological and paleoclimate evidence strongly implicates abrupt climate change as a key factor leading to the demise of this highly complex society.
...