První rady a varování

Pohřbívání

Rady pro příští věk

Náš věk se rychle chýlí ke konci. Lidstvo zašlo příliš daleko do slepé uličky a návrat již zřejmě není možný. Žijeme v období apokalypsy, i když si to většina z nás nepřipouští. Na konci snad přežijí alespoň někteří, aby dali šanci pokračování vývoje člověka v rámci nového věku. Věříme, že to budou ti spravedliví, kteří usilují o život v souladu s dílem Stvořitele. Podle tisíce let uchovávaných znalostí byla lidská civilizace mnohokrát zničena, aby měly další generace šanci nastoupit znovu na správnou cestu. V něčem jsme se snad poučili, v mnohém evidentně ne. Kde jsme udělali chybu? Nápověda je skryta v nejstarších náboženských spisech.

Obr. Vyhnání Adama a Evy z ráje. Gustave Doré. 1866.[2]

Podle pradávných tradic bylo prvním lidem předáno božími posly několik rad, jak žít zde na zemi. Rady moudří předávali z pokolení na pokolení ústní tradicí. Pak byly zapisovány v prvních textech. Možná lidskou leností či neopatrností, snad vlivem nepřítele člověka, byly rady a varování pozapomenuty. Přes věky věků se dochovaly jen jejich zlomky a smysl byl překroucen. Podívejme se do Hebrejské Bible resp. Starého zákona.

V prach/popel se obrátíš

Snad jeden z nejcitovanějších veršů Bible zní většinou při smutných událostech - pohřbech:

Slova "prach jsi a v prach se navrátíš"  můžeme slýchat při posledním rozloučení se zesnulým. Pozůstalí jsou upozorňováni na pomíjivost pozemského života.

Také při křesťanských bohoslužbách na Popeleční středu^[a], jsou věřící znamenání popelem (tzv. Popelec) se slovy "čiňte pokání a věřte evangeliu" nebo "pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš". Katolický křesťan je takto veden, aby zůstal nezávislý na skutečnostech pomíjivých a věnoval pozornost hodnotám trvalým – duchovním. Popel je symbolem pokání a pomíjivosti.^[3]
Jaká je však vazba mezi prachem z biblického verše Gn 3:19 a popelem, kterým se uděluje znamení kříže na čelo?

Ve verši Genesis 3:19 se píše o prachu (aPaR):

^[b]

Hospodin vyhání Adama a Evu z rajské zahrady. Adam bude muset pro obživu tvrdě pracovat až do své smrti, kdy se jako prach navrátí zpět zemi. Je zde návaznost na verš Genesis 2:7 z předchozí kapitoly prvé biblické knihy:

V překladech veršů Genesis 2:7 a 3:19 čteme o prachu země. Prach (aPaR) a popel (ePeR) však mají v Bibli úzkou spojitost. Viz např. verš Genesis 18:27:

A dokonce má slovo aPaR někdy přímo význam popela. Viz např. verš Numeri 19:17 ze čtvrté biblické knihy:

Slovo prach - aPaR zde má smysl popela. Stejně tak slovo popel - ePeR má význam nejen popela ale také sypké země rozdrolené na prach:

Obr. Význam slova ePeR (eFeR) dle biblického slovníku WTM. Slovo ePeR může znamenat zemi vysušenou na prach nebo popel.

Jinde v Bibli je např. popisováno, jak si Izraelité sypali prach na hlavu (Jozue 7:6). Dnes říkáme "sypat si popel na hlavu".
O významu a propojení prachu ze země a popela v biblických textech by bylo možné popsat celou knihu. Stručně řečeno, hebrejské pojmy prach ze země (aPaR) a popel (ePeR) mají úzkou spojitost a mohou být i zaměnitelné.

Biblické verše, zmiňující se o zemi, prachu ze země a popelu, jsou ozvěnou prastaré rady dané člověku. Pokud dnes slyšíme na pohřbu slova "prach jsi a v prach se navrátíš", je třeba je chápat  i ve významu "popel jsi a v popel se navrátíš". A asi bude pro mnohé překvapením, že podobně zněla prapůvodní rada či varování člověku. Týkala se pohřbívání těl. Rada však neměla nic společného s filosofickým přemítáním o pomíjivosti života ani s poetickou hyperbolou lidského těla stvořeného z "hlíny", které se po smrti vrací zpět do lůna země. Rada byla ryze praktická a její pozdější nedodržování se stalo jednou z prapříčin úpadku našeho světa.

Pohřbívání zpopelněním

Lidské tělo nesmí být po smrti ukládáno do půdy. Tělo má být co nejdříve spáleno a popel rozprášen na místě, které měl zesnulý rád a které mohou navštěvovat pozůstalí se vzpomínkou. Spáleno mělo být i vše, co přišlo do kontaktu s mrtvou lidskou schránkou. V tomto smyslu byla dána rada člověku. Pokud nebylo možné provést žeh, mohl být nebožtík uložen do skalního hrobu - tedy do přírodní jeskyně, vytesané hrobky či kamenné stavby. Případně zvolen jiný způsob pohřbu, např. umístěním těla do koruny stromu. Vždy však muselo být zabráněno přístupu dravců.

Tělo nesmělo být uloženo do země. Pokud by nebyla rada dodržována, došlo by postupně ke zneuctění země. Půda by se stala nečistou. Domov daný člověku by ztratil svou mírumilovnost. Ze země by se začal rodit život nepřátelský mnoha ostatním. Náš svět by se stal nebezpečným místem, ve kterém by se muselo bojovat o život.

Lidé se po věky snažili radu dodržovat. Občas ale podlehli svodům Našeptávače, vždyť jednodušší bylo těla zesnulých pohřbívat do půdy. Pak narůstala na zemi agresivita a začala být prolévána krev. Opakovaně byl člověk varován, aby se řídil prvními radami. I v Hebrejské Bibli je kladen důraz na to, aby byl zesnulý pohřben ještě v den úmrtí (nejlépe do západu slunce) a tělo, považované za nečisté, uloženo do skály. Podle Bible znečisťoval i samotný kontakt s mrtvolou.

Historie pohřbívání

Když praotec Abrahám pohřbíval svou ženu Sáru, musel tak učinit v zemi Chetejců (Chetitů). Dostal od nich souhlas s pohřbením těla i s nabídkou pole s jeskyní jako daru. V tomto nejstarším biblickém popisu pohřebního rituálu je tedy potvrzeno ukládání těla do jeskyně - tedy do skály.

Abrahám trval na tom, že půdu s jeskyní nepřijme darem ale koupí a tak se stalo. Poprvé je v Bibli zmíněn hrob - jeskyně ve skále. Do hrobky pak byl pochován i Abrahám, Izák a Jákob - tedy první tři generace praotců.

Podle tradice jsou zde pohřbeny čtyři starozákonní páry: Adam a Eva, Abrahám a Sára, Izák a Rebeka a Jákob a Lea.

Izraelité své mrtvé i spalovali. Zpopelněna byla např. těla prvého izraelského krále a jeho synů:

Postupně začal Izraelité považovat pohřeb žehem za nevhodný. V 1. knize Letopisů (1 Pa 10:12) se popisuje pohřeb krále Saula ale věta o spálení těla je již vynechána. Přednost dostalo ukládání těl do skalních hrobů.

Židé změnili způsob pohřbívání od doby babylonského zajetí (počátek 6. století př. n. l.). Přestalo být možné ukládat těla do skalních hrobů na půdě, kterou by dotyčný nebo jeho rodina vlastnila. V exilu docházelo ke zřizování společných centralizovaných pohřebišť a pohřbívalo se přímo do země. Hroby se začaly označovat kamennými náhrobky - vznikly prvé židovské hřbitovy.^[4]

Tělo Ježíše Krista bylo uloženo do skály. Josef z Arimatie si vyžádal povolení pohřbít umučeného Ježíše u římského prefekta Piláta. Právě u toho vládce, který pod tlakem židovské velerady odsoudil Ježíše Krista k ukřižování. Josef věnoval pro uložení Ježíšova těla svou novou hrobku vytesanou ve skále.

U Římanů v té době převládal žárový pohřeb. Po spálení těla byly ohořelé pozůstatky omyty vínem a uloženy do urny, která byla vložena do náhrobku nebo uložena do země. Pouze otroci bývali ukládáni do společných hrobů - jam. Od 2. století n. l. však začínají přibývat pohřby nespálených těl i svobodných občanů a tento ritus od poloviny 3. století již v Římě dominuje. Těla však byla ukládána do hrobek ve skále, nejsnadněji v sopečném tufu. Hrobky byly rozšiřovány a v  podzemí vznikaly rozlehlé pohřební prostory - katakomby. Podobné, jaké využívali již Féničané, Etruskové i Židé.

Ukládání zemřelých do hrobek či katakomb vyhovovalo i prvním křesťanským komunitám. V době pronásledování zde konali i své obřady. Tento způsob pohřbívání těl tak nahradil v antice běžnější kremaci. Ne všude ale bylo možné hloubit podzemní katakomby. Starý a dříve všeobecně rozšířený pohřeb žehem začal být rovněž odmítán -  z praktických i věroučných důvodů. Nejjednodušší bylo tělo zakopat do země. Spálení těla začalo být i v nesouladu s vírou některých skupin ve vzkříšení fyzického těla. Propagátoři ukládání těl do země začali prohlašovat ritus žehu za odporující přirozenému návratu těla do země.  Odvolávali se i na to, že Kristovo tělo rovněž nebylo spáleno. Zamlčeli však, že bylo uloženo do skalní hrobky a nikoliv do země. Od 4. století pohřbívání v katakombách ustalo a ty byly postupně zapomenuty.^[4] Hromadně se začalo pohřbívat do země. Rady a varování člověku byly zapomenuty či neoslyšeny.

V muslimských zemích pak bylo zvykem pohřbívat těla do země dokonce bez  rakve, kremace byla zcela zakázána.

Pohřbívání v českých zemích

Hroby Slovanů dokládají, že své mrtvé odpradávna spalovali. Na Moravě se nalézá několik typů žárovišť - jamkové, popelnicové, vrstvové s hromádkami a ploché ve vrstvě. Později byly stavěny i mohyly.
Mezi nálezy pohřbů z období římské říše na území Čech převládají žárové hroby. Jsou známy nálezy popelnic, ve kterých jsou uloženy spálené kosti. Také naleziště na Moravě obsahují většinou žárové hroby.
Od 5. století pronikají od severozápadu germánské skupiny. Jejich zesnulí byli ukládáni do země - do jam. Bez rakví, někdy na márách. Místy stále přetrvával žárový ritus.

Po příchodu a přijetí křesťanství začal převládat pohřeb kostrový - tedy ukládání těl nejen do skály či hrobky ale nejčastěji přímo do země.

Dnes se lidé vrací k pohřbům kremací - zejména z praktických důvodů. Kremaci však katolická církev stále nedoporučuje. Současný postoj dokládá Kodex kanonického práva: „Církev velmi doporučuje zachovat zbožný zvyk pohřbívání těl zemřelých do země; nazakazuje však pohřeb žehem, pokud nebyl zvolen z důvodů odporujících křesťanské nauce.“ (CIC, kán. 116, § 3)^[4]

--- pokračování příště ---

Vytvořeno: 1. 3. 2017