|
Zahrada v Edenu
Kde byla biblická zahrada?
Hned na prvých stránkách Bible nalezneme poutavý příběh o Adamovi a Evě
žijících v zahradě v Edenu. V biblické zahradě roste strom života a strom
poznání dobrého a zlého. Bůh varuje před plody ze stromu poznání, první lidé
však neodolají a okusí jich. Jsou vyhnáni ze zahrady do světa, kde je i
jejich potomky bude čekat pot, trápení a smrt.
Biblická zahrada v Edenu bývá považována za metaforu, symbol původního ideálního světa, kde
člověk žil v bezprostřední boží přítomnosti, v harmonii a míru.
Neexistoval však skutečně kus země, který odpovídá popisům v Bibli? Nebyl
autor biblických veršů inspirován nějakým konkrétním místem na zemi?
Nalezneme zahradu z Edenu na mapě dnešního světa?
Zahrada v Edenu a ráj
Často slyšíme, že Adam a Eva byli vyhnáni z ráje. V Hebrejské Bibli se
však s pojmem ráj nikde nesetkáme. Píše se
zde jen a pouze o zahradě v Edenu.
Hebrejský výraz Eden -
je
zřejmě odvozen z akkadského slova EDINU resp. sumerského EDEN znamenajícího
pláň či step.
Akkadské BÍT ADINI znamenalo krajinu po obou březích řeky Eufrat. Později
bylo chybně propojeno s hebrejským Ádan -
znamenajícím požitek, radost. Došlo k propojení zahrady
a požitku, zrodila se myšlenka rajské zahrady. V některých
novozákonních textech pak začala být spojována zahrada v Edenu s
Božím
rájem (Zjevení 2:7). Eden ani zahradu v Edenu však nelze podle hebrejské
Bible ztotožňovat s rájem či
dokonce s nebem.
Zahrada v Edenu ≠ boží ráj
V Hebrejské Bibli nalezneme slovo Eden na čtrnácti místech. V
knize Genesis znamená Eden konkrétní geografické místo, kde je zahrada
umístěna. Zahrada tedy leží v krajině zvané Eden. Neplatí všeobecně užívané
ztotožnění Edenu se zahradou.
Eden ≠ zahrada
Hledání biblického Edenu
Kde vlastně biblický Eden ležel? Jaký byl osud zahrady v Edenu po vyhnání
Adama s Evou? Přečkal Eden biblickou potopu?
Lidé přinášeli mnoho různých odpovědí. Podle jedněch byl Eden uchráněn před
potopou, ale neleží již na
zemském povrchu. Byl prý vyzdvižen na nebesa či alespoň nad zemi. Někdo
umísťoval Eden do sféry mezi zemí a nebeskou lunou.
Podle druhých sice Eden po vyhnání lidí na zemi zůstal, ale zničila ho potopa.
Mnoho dalších však věřilo a věří, že Eden potopu přečkal a může být
nalezen. Byl umísťován do arménského Jerevanu
[d], Jeruzaléma, západní Asie, Afriky, Číny, Íránu, na Dálný východ či Hebridy. Spolu se
zámořskými objevy začala být biblická zahrada situována do nově objevených
zemí, na středoamerické ostrovy, Floridu či do Brazílie. Místem
biblické zahrady měly být i dávno ztracené země - Atlantida či některé potopené
ostrovy ve Středozemním moři.
Lidé hledali "rajskou" zahradu marně po celé zemi. Nezbylo, než si alespoň
malou obdobu ráje vytvořit sami. Už ve středověku se
rozvíjelo umění stavby rajských zahrad v klášterech. Hledání Edenu však
nepominulo ani v novověku. Hlavními kandidáty se stala Palestina, Arménie
či
Mezopotámie.
Předbiblický ráj
Koncepce idylického místa podobného zahradě v Edenu existovaly dlouho
před sepsáním Hebrejské Bible. Lidé od nepaměti snili o ideálním místě,
kde lze žít bez jakýchkoliv problémů a starostí.
Děj sumerského mýtu Enki a Ninchursag se odehrává na místě zvaném Dilmun.
Jedná se o překrásný ostrov, kde lvi nezabíjejí a vlci neubližují jehňatům.
Není zde smutek ani žal, protože zde neexistují nemoci ani smrt. Viz
Enki a Ninchursag.
Také v řecké mytologii dostal Herkules za úkol přinést zlatá jablka ze
Zahrady Hesperidek. Zahrada stála na konci světa a byla střežena drakem.
Hesiodos píše v 8. stol. př. n. l. o Ostrovech blažených, kde hrdinové
žijí bez jakýchkoliv starostí. Koncept blaženého ostrova nacházíme i ve
staroegyptské mytologii.
V asyrských záznamech je zmíněn Beth Eden (Bit Adini)- Dům Eden. Jednalo
se o malé aramejské království (10. - 9. stol. př. n. l.) ležící v ohybu řeky Eufrat, jižně od Karchemiš (Carchemish).[20]
Hledání podle Bible
Ve 2. kapitole knihy Genesis nalezneme zajímavé verše. Z nich je patrné,
že autor považoval Eden za konkrétní místo na zemi, zahradu ležící v reálném
světě. CEP[1]
Genesis 2:7-9
|
I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze
země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.
A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam
člověka, kterého vytvořil.
Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s
plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu
poznání dobrého a zlého. |
Zahrada v Edenu byla tedy na východě. To však není příliš konkrétní
informace. Zajímavější jsou další verše:
CEP
Genesis 2:10-14
|
Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu.
Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten
obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je
skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky
je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta
teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat. |
Čteme o čtyřech konkrétních řekách, které odtékají ze
zahrady v
Edenu. Řeky mají svá jména a protékají konkrétními zeměmi. Eden tedy není
popisován jako nějaké neurčité místo ležící neznámo kde.
Autor veršů předpokládal, že čtenáři dobře znají řeku Eufrat a zřejmě i
řeku Chidekel (Tigris). Věnoval jim jen stručnou zmínku. Naopak se snažil blíže popsat řeky Píšon a Gíchón
včetně krajin, kterými protékají. Píšon a Gíchón tedy nebyly
všeobecně příliš známy.
Řeka |
Krajina, země |
(CEP překlad) |
(BKR překlad) |
Dnešní název |
|
Píšon |
Píson |
? |
Chavíla |
Gíchón |
Gihon |
? |
Kúš |
Chidekel |
Hiddekel |
Tigris |
V od Asýrie |
Eufrat |
Eufrates |
Eufrat |
|
Lze podle řek určit, kde ležel biblický Eden? Dnes známe řeky Eufrat a
Tigris (biblický Chidekel). Kde jsou však řeky Pišón a Gíchón?
Židovský historik Josephus Flavius (37-100 n. l.) tvrdil, že Píšon je
indická řeka Ganga a Gíchón egyptským Nilem. Podle něj byl Eden zavlažován
řekou, která obtékala celou zemi a napájela Gangu, Nil, Tigris i Eufrat.
Dnes již víme, že taková řeka na zemi není. Flavius nám však
dobře ukazuje, jak volně nakládali lidé ve starověku s geografickými
informacemi.
Na babylonské hliněné desce (700-500
př. n. l.) se nám např. dochovalo mytologické uspořádání světa. Kruh
známého světa zde obepíná prstenec "hořké řeky" - moře. V něm je osm
trojúhelníkových oblastí obývaných mýtickými postavami. Viz obr.
vpravo a také Země a nebe.
Prvý atlas světa vytvořil až řecký učenec Klaudios Ptolemaios (90 -
168 n. l.). Ovšem i jeho mapa světa byla v mnohém spíše produktem
fantazie, Ptolemaios neměl dostatek zeměpisných informací. Viz
obr. dole.
Obr. Ptolemaiova mapa světa
(asi 150 n. l., Geographia).[4]. |
|
Obr. Mapa světa.[3]
|
Kniha Genesis byla hotova nejpozději v 6. či 5. stol. př. n. l. Je
nepravděpodobné, že by její autoři
mohli mít dobré znalosti světového zeměpisu. Pokud popisují
konkrétní místo na zemi, muselo ležet někde na Blízkém východu, v dosahu
okolních lidských kultur.
Na druhé straně byli lidé již od starověku schopni zaznamenat alespoň
schématicky polohopisné údaje z jejich okolí. K nejstarším patří mapa nalezená v turecké lokalitě Catal
Huyuk. Pochází zhruba z r. 6200 př. n. l. - na zdi je nakreslen plán města s
asi osmdesáti budovami. Za městem je nakreslena vybuchující sopka.
Zhruba z období 2500 až 2200 př. n. l. pochází babylonská hliněná
tabulka - nejstarší stranově orientovaná mapa. Byla nalezena v ruinách města Ga-Sur v Nuzi, blízko Harranu a
Kirkůku, severně od Babylonu. Zobrazuje oblast ohraničenou dvěmi řadami
kopců, rozpůlenou řekou s vodopádem. Lze rozpoznat Eufrat, Zagorské hory na
východě a pohoří Libanonu na západě.[6] |
|
Obr. Hliněná destička s mapou severu Mezopotámie
(vykopávky města Ga-Sur).[5] |
Výše uváděné příklady ukazují, že lidé z Blízkém východu uměli zobrazit na jednoduché mapě či
schématu konkrétní lokální
území ještě před dobou, než byla napsána kniha Genesis. Neměli znalosti geografie
světadílů, dokázali však popsat oblast v jejich dosahu.
Předpokládejme, že autoři veršů Genesis 2:10-14 byli inspirováni
skutečným územím se čtyřmi řekami. Kde mohlo ležet? V souvislosti se
zahradou jsou zmiňovány čtyři řeky: Tigris, Eufrat, Píšon a Gíchón.
Tigris (Chidekel) a Eufrat
Obr. Povodí Eufratu a Tigrisu.[7] |
|
Řeky Tigris a Eufrat pramení na území
dnešního Turecka. Protékají severní částí Sýrie, kde Tigris tvoří
krátkou hranici s Tureckem. Pak obě řeky protékají Irákem, spojují
se a ústí v Perském zálivu. V úrodné nížině lemované řekami Eufrat
a Tigris leží území Mezopotámie (země mezi řekami),
kolébka nejstarší známé civilizace Sumeru. Přímo na březích
Eufratu bylo později založeno i město Babylón.
|
Gíchón
V Jeruzalémě nalezneme pramen zvaný Gichón. Městu sloužil
jako hlavní zdroj vody. Podle biblické knihy 1. Královská byl král Šalomoun
pomazán za krále právě u jeruzalémského Gichónu. CEP
1. Královská 1:33-34
|
... král jim řekl: "Vezměte s sebou
služebníky svého pána, posaďte mého syna Šalomouna na mou mezkyni a
doveďte ho dolů ke Gichónu. Tam ho kněz Sádok a prorok Nátan pomažou za
krále nad Izraelem. Zatroubíte na polnici a budete volat: »Ať žije král
Šalomoun!« |
Voda z Gichónu byla zřejmě považována za posvátnou. Gichón nalezneme v
Jeruzalémě, a proto mnozí kladli zahrady Edenu právě sem. Představovali si Gichón jako řeku tekoucí z Edenu (Jeruzaléma) napříč Syrskou pouští,
Tigrisem a Eufratem, do země Kúš (západní Irán). Tak, aby situace alespoň
trochu odpovídala Bibli.
Autoři knihy Genesis však jistě věděli, že Gichón je jen pramenem a rozhodně
neprotéká Syrskou pouští až někam do země Kúš. Pokud by zahrada
byla opravdu v Jeruzalémě, proč v Bibli čteme o Eufratu a
Tigrisu?
Eden v Africe?
Gíchón podle biblického popisu obtéká celou zemi Kúš. Hebrejský termín
Kúš (Chus, Cush) je v řecké Septuagintě (LXX, LXT) překládán jako
Etiopie.
Kúš byla známá země na
horním toku Nilu a mnozí tedy umísťovali Eden někam do Afriky. Stěží však
mohli smysluplně vysvětlit spojení s Eufratem a Tigrisem.
V Bibli lze však nalézt známky toho, že existovala ještě jiná země Kúš,
která neležela v Africe, ale v Mezopotámii či blízko ní. Tato země Kúš by
byla jistě vhodnějším kandidátem pro hledání Edenu.
Kúš v Mezopotámii
Prvním mocným vládcem na zemi byl podle Bible král Nimrod. V Genesis
10:8-12 čteme, že otcem Nimroda byl Kuš. Tento rod mohl nést jméno podle
země svého původu. Nimrod vládl zemím v Šineáru (Sumeru) a Kúš mohl ležet
právě tam.
V Knize Sofonjáš nalezneme zmínku o Kúšijcích žijících na severu (Sf
2:12-13, 3:10): CEP
Sofonjáš 2:12-13
|
Také vy, Kúšijci, budete skoleni mým mečem!
Napřáhne svou ruku proti severu, zahubí Ašúra, z Ninive učiní zpustošené
místo, stepní suchopár; |
I existence dávné země Kúš, kterou měla obtékat řeka Gíchón, nás tedy
vrací zpět na Blízký východ.
Pišón
Jméno Pišón (Píson, Pishon, Phisom) nikde v Bibli nenalezneme, nevíme o
ní vůbec nic. Tok nebyl zřejmě příliš znám ani v časech autorů knihy
Genesis. Proto je popisu Pišónu věnováno nejvíce místa: CEP
Genesis 2:11-12
|
Jméno prvního je Píšon; ten
obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je
skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol. |
Jméno Chavíla (Hevilah, Havilah, Evilat) však Bible zmiňuje na dvou
místech: CEP
Genesis 10:26-31
|
Joktán pak zplodil Almódada a Šelefa ...
Ofíra a Chavílu a Jóbaba; ti všichni jsou synové Joktánovi.
Jejich sídliště bylo od Méši směrem k Sefáru, hoře na východě. To jsou
synové Šémovi různých čeledí a různých jazyků, různé pronárody v různých
zemích. |
CEP
Genesis 25:17-18
|
A toto jsou léta Izmaelova života: sto
třicet sedm let. I zesnul a zemřel a byl připojen k svému lidu.
Jeho synové bydlili od Chavíly až k Šúru proti Egyptu a směrem k Asýrii.
Izmael se položil proti všem svým bratřím. |
Země Chavíla ležela v severovýchodní Arábii (Gn 25:18) a byla spojena s národy žijícími v jihozápadní Arábii
(Gn 10:28).
Podle Bible mělo být v zemi Chavíla zlato, vonná pryskyřice (bdelium) a
karneol (onychin). Existovala v SV či JZ Arábii taková naleziště?
Vonné pryskyřice, drahokamy a polodrahokamy byly nalézány na mnoha
místech arabského poloostrova. Nejznámějším zdrojem zlata však byla od
pradávna lokalita Mahd adh-Dhahab (kolébka zlata), ležící v dnešní Saudské
Arábii, JV od Medíny.[9] Žádná řeka
ale touto oblastí neprotéká.
Satelitní fotografie pořízené nad Arabským poloostrovem však
prý ukázaly
pozoruhodnou věc. Na snímcích lze údajně rozeznat pozůstatky prastarého říčního
koryta. Řeka musela kdysi křižovat místa, kde se dnes nachází jen poušť.
Řeka pramenila v horách Hijaz blízko Medíny a tekla do dnešního Kuvajtu.
Wadi Al-Batin či
Kuvajtská řeka, jak je někdy nazývána, se nakonec připojuje k Eufratu a
Tigridu u Perského zálivu. Řeka vyschla někdy v období 3500 až 2000
let př. n. l. Někteří badatelé spojují biblický Píšon s Wadi Al-Batin.[10]
Obr. vpravo. Satelitní fotografie části Arabského polostrova s vyznačením soutoku řeky Eufrat a Tigris a
údajných pozůstatků
koryta biblické řeky Píšon.
[11] |
|
|
Pokud je to tak, měli bychom biblickou zahradu jednoznačně hledat blízko ústí Eufratu
a Tigrisu do Perského zálivu.
Článek
se satelitními fotografiemi, ve kterém byl Wadí Al-Batin spojován s Pišónem, nebyl publikován v žádném vědeckém odborném
tisku, jen v populárně-naučném časopise (Smithsonian Magazine)[13]
před deseti léty. Píše se v něm o dvou fosilních korytech řek jdoucích
Saudskou Arábií resp. Iránem. Řeky mohly být biblickým Pišónem a Gíchónem,
ale také nemusely.
Wadi Al-Batin je aluviálním (naplaveným) kuželem rozprostírajícím se SV
směrem od Hafar Al-Batin v Saudské Arábii přes Kuvajt do JZ Iráku. Je
největší z několika dalších naplavenin v centrální a jižní Arábii.[14]
Bez ohledu na to, zda Wadi Al-Batin byl Píšónem či ne,
klade mnoho badatelů Eden skutečně někam do míst soutoku Eufratu a Tigrisu u vrcholu
Perského zálivu.
Zahrada u Perského zálivu
Předobrazem biblické zahrady byl zřejmě sumerský Dilmun, Eridu či Edin.
Dilmun legendy umísťovaly
na ostrov u vrcholu Perského zálivu, snad se jedná o dnešní Bahrajn .
Edin (akkadsky Edinu) znamenal rovinu a ležel v nížině
mezi řekami Eufrat a Tigris.
Mnoho badatelů proto umísťuje Eden, kde ležela biblická zahrada, někde na
území Mezopotámie, do
dnešního Iráku, do blízkosti Perského zálivu.
E. A. Speiser[12]
tvrdí, že i neznámé dva toky uvedené v Bibli lze identifikovat. Může se
jednat o tyto řeky:
Gíchón = Diyala, Kirkha (Kerkha)
Píšon = Kerkha (Kirkha), Karun či Wadi er-Rumma
Kdysi se prý sbíhaly na vrcholku ohbí Perského zálivu s Eufratem a
Tigrisem a právě zde mohla
ležet bohatá úrodná země - vzor sumerského Dilmunu či biblického Edenu.
Gíchón může být ztotožněn s dnešní řekou Diyala, tvořící meandry v Iránu, kraji
Babylónie osídleném dříve Kassity[a].
Pokud tento kraj Kassitů ztotožníme s biblickým Kúšem, pak platí
biblické: "Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš." Podle hydrografických studií byl říční tok posunut více k východu.
Píšon by mohl být řekou Kerkha. Pramení v horách Zágrosu na Iránské
vysočině. Připomeňme, že v Genesis se o prvním toku píše: Jméno prvního je Píšon; ten
obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je
skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol.
Píšon má obtékat zemi, bohatou také na kámen šóham, který je v CEP
překládán jako karneol, znamená však spíše onyx či dokonce
lapis lazuli (lazurit). Pokud se jedná opravdu o lapis lazuli, temně
modrý kámen, pak i Píšón dobře odpovídá řece Kerkha. Ta byla klínovým
písmem označována jako Uqnú - Modrá řeka.
Speiser však uvádí i jiné možné řešení. Pokud budeme dodržovat pořadí
řek uváděných v knize Genesis, tedy od východu na západ, pak původní Gíchón může být dnešní řekou
Kerkha. Tomu odpovídá i jedna ze samaritánských verzí Bible, kde se
na místě Gíchónu uvádí moderní Kerkha. Jako Píšón by se pak nabízela řeka
Karun v Elamu resp. Wadi er-Rumma.
V oblasti soutoku řek Eufratu a Tigridu u Perského zálivu lze tedy nalézt
větší množství bývalých či současných vodních toků, které by šlo při dobré
vůli a víře přiřadit biblickému Gíchónu a Píšonu. Budeme však muset vyřešit
jeden problém. V knize Genesis se píše: "Z Edenu vychází řeka, aby
napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky...". Původní
řeka by tedy měla z Edenu vycházet do biblické zahrady a odtud dále odtékat čtyřmi
hlavními toky. Pokud by však zahrada ležela u Perského zálivu, řeky by do ní
naopak vtékaly.
Hlava řeky
V knize Genesis jsou uvedeny čtyři řeky Píšon, Gíchón, Chidekel (Tigris)
a Eufrat, které by měly podle většiny překladů Bible odtékat ze zahrady v
Edenu. Někteří badatelé však tento výklad zpochybňují.
Podívejme se na příslušný verš:
Hebrejské slovo ráším je překládáno např. v CEP či BKR[2]
jako
toky či řeky. Znamená však hlavu. Tedy "Z Edenu vychází řeka, aby
napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje a stává se čtyřmi hlavami."
Otázkou je, zda hlava řeky znamená ústí řeky nebo její počátek.
Přívrženci umístění biblické zahrady u ústí řek Eufrat a Tigris vysvětlují
pojem hlava - ráším ve smyslu úst, tedy ústí řek.
Ráším však znamená obecně hlavu, vrchní část, či vrchol,
jak ukazuje např. hebrejský slovník TWOT[15]:
Navíc, podle verše Gen 2:10, původní řeka z Edenu vychází (yotze
me). Pokud by Eden ležel na soutoku čtyř řek, pak by se do něj
sjednocený tok samozřejmě musel vlévat.
To, že výraz hlava řeky
znamenal její počátek - pramen, ukazuje i nápis na Černém obelisku
asyrského krále Šalmanesera III (859 - 824 př. n. l.).[10]
Na obelisku je psáno:
"K hlavě řeky, pramenům Tigrisu,
k místům kde vyvěrají vody,
jsem se ubíral..."[17]
Text popisuje obsazení severních zemí (dnešního Turecka) Asyřany. |
|
The Black Obelisk[16] |
Podle Genesis by tedy měly mít čtyři řeky u zahrady svůj vrchol a nikoliv
ústí. Je tedy třeba zahradu hledat u pramenů řek Eufrat a Tigris?
Zahrada v Anatolii
Obraťme svou pozornost od ústí řek Eufrat a Tigris k jejich pramenům. Obě
řeky pramení na Arménské vysočině ve východním Turecku. Arménská vysočina je
součástí Anatolie, tedy poloostrova Malá Asie. Poloostrov leží mezi Černým,
Středozemním a Egejským mořem. Právě na Arménskou vysočinu mnozí
umísťují
biblickou zahradu.
Již v mýtu o Gilgamešovi (viz
Epos o Gilgamešovi ) je uvedeno, že Utnapištim (předchůdce biblického
Noeho) žije věčným životem někde daleko, u "úst" všech řek, na konci světa.
Připomíná to biblický popis umístění zahrady u "hlav" řek.
Vanské jezero
Podle B. D. Scolnica[9]
putuje hrdina Gilgameš za Utnapištimem na sever, k pramenům Eufratu,
mezi nebezpečné horské stěny obklopující krajinu Vanského jezera (Lake
Van) v Anatolii. Právě do těchto míst umísťují biblickou zahradu
někteří badatelé. Vanské jezero je slané a bezodtoké, leží na
Arménské náhorní plošině ve východním Turecku. |
|
Obr. Vanské jezero
38°37′0″ s. š., 42°52′0″ v. d.
|
Oblast prošla od biblických dob mnoha změnami. Klima Arménské vysočiny
bylo o mnoho mírnější než dnes. Rovněž mnohá zemětřesení silně změnilo
topografii krajiny. Podle římského zeměpisce Straba (64 př. n. l. - 25 n. l.)
protékala řeka Tigris Vanským jezerem, ale nemísila se s jeho slanou vodou.
Nalezneme v této oblasti i zbývající dvě biblické řeky Gíchón a Pišón?
Gíchón by mohl být dnešní řekou Araks (Aras), která vtéká do
řeky Kury ústící v
Kaspickém moři. Araks pramení v Turecku na svazích hřbetu Bingol.
Kandidátem na řeku Pišón by mohl být Murat, východní
zdrojnice
Eufratu. Murat pramení severně od Vanského jezera blízko Araratu.
Pišón měl podle Bible obtékat zemi Chavílu "... v níž je zlato, a zlato té země je
skvělé; je tam také vonná pryskyřice a kámen karneol." Chavílou by mohl
být kraj zvaný Samsun ležící na pobřeží Černého moře. Byla zde
naleziště zlata a drahých kamenů.[9]
Jiné teorie ztotožňují Pišón s řekou Phasis. Ve slavném řeckém mýtu
hrdina Jáson usiluje získat Zlaté rouno. Cestuje do Kolchidy, kterou protéká
řeka Phasis. Jedná se o biblický Pišón?
Není asi podstatné, které dnešní řeky ztotožníme s Gíchónem a Pišónem,
kandidátů nalezneme v arménské oblasti Turecka několik.
Připomeňme si, že v Bibli je uveden směr, kde leží Eden:
CEP
Genesis 2:8
|
A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam
člověka, kterého vytvořil. |
Ze kterého místa ležela zahrada východně? Z pohledu autorů a prvních
čtenářů Genesis by byl Eden na východě od Izraele. Verš však může mít i jiný
smysl - Bůh vysadil zahradu v Edenu a na východě postavil člověka.
Po vyhnání Adama s Evou postavil Bůh východně od zahrady (nebo na
východní straně zahrady) strážce s plamennými meči: CEP
Genesis 3:24
|
Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v
Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu
ke stromu života. |
Proč však stráže stály jen východně od zahrady? Bylo snad možné vstoupit
do zahrady pouze z tohoto směru? Podle B. D. Scolnica[9]
mohla být zahrada chráněna z ostatních stran přirozenými bariérami. Na
jediné volně přístupné straně pak vstup chránily plameny. Nalezneme v
arménské oblasti Turecka takové místo?
Právě oblast Vanského jezera je prý přístupna pouze na východě. Hluboké modré
vody jezera jsou na severu a západě obklopeny horami vulkanického původu. Na
severu ční Mount Suphan, na západě Mount Nemrut. Oblast byla bohatá na flóru
i faunu a osídlena již od mesolitu. Později se stala centrem civilizace
Urartu (13. - 7. stol. př. n. l.).
V umění kultury Urartu se často
objevuje kult posvátného stromu. Na mnoha vyobrazeních se dochoval
posvátný strom chráněný podivnými okřídlenými bytostmi - serafy.
Strom býval zobrazován na pečetích i bronzových nádobách. Urartští
bojovníci nesli symbol stromu na svých bronzových opascích a
helmách. Strom byl tvořen kmenem se dvěmi sadami po osmi větvích.
Nad stromem byl zobrazován symbol boha. |
|
Obr. Posvátný strom s dvěmi okřídlenými postavami. Víčko nádoby ze steatitu.
8. stol. př. n. l.
Arménské historické muzeum, Jerevan.[18] |
|
Obr. vlevo. Posvátný
strom se dvěma postavami. Detail bronzové helmy krále Sarduriho II.
(760 - 743 př. n. l.)[19]
Muzeum Ermitáž, Petrohrad. |
Symbol posvátného stromu však není vynálezem starověké arménské kultury
Urartu.
Kořeny symbolu sahají až do éry Sumeru. Strom byl symbolem plodnosti,
hojnosti, věčnosti a vzkříšení.
Biblická zahrada je umísťována i na jiná místa východní Anatolie. Kromě
Vanského jezera je zmiňováno např. Hazarské jezero (Hazar Lake) či provincie
Elazi (Elazig). Právě z oblasti Elazi berou vodu prameny Eufratu a Tigrisu.
Rovněž jezero Sevan
v blízké Arménii odpovídá v mnohém biblickému popisu.
Stále tedy nevíme, kde přesně Eden a biblickou zahradu hledat či zda
vůbec takový kus země někde existoval. Je však možné, že bibličtí autoři
byli inspirováni vyprávěními o úrodném a zvláštním místě, kde pramení
Eufrat, Tigris a další dvě dnes již neznámé řeky, o kraji sevřeném horami a
přístupném pouze od východu, kde lze za nocí spatřit oheň vysokého vulkánu a
kde lidé ctí kult posvátného stromu.
Toto místo mohlo mít svou reálnou podobu v kraji okolo Vanského jezera.
Nachází se v blízkosti pramenů Eufratu a Tigrisu a dalších řek, které mohly
být biblickými Pišónem a Gíhónem. Lidé zde žili již od nepaměti a místní
kultura Urartu uctívala posvátný strom strážený okřídlenými bytostmi. Oblast
je obkroužena horami, nepřístupná ze severu a západu. A nacházejí se zde
vulkány[c], které mohly
být vzorem plamenných mečů cherubů.
Proč by autoři Genesis umístili biblickou zahradu na sever k pramenům řek
Eufrat a Tigris? Může se jednat také o důsledek předsudků vůči všemu Babylonskému. V
Genesis 10 nalezneme např. příběh o babylonské věži, jehož motivem je
polemika s Babylonem.[9]
Podobně mohla být biblická zahrada umístěna právě na opačný konec řek, než
babylonská resp. sumerská zahrada Dilmun. Dilmun se podle tradice
rozkládal u ústí Eufratu a Tigrisu do Perského zálivu. Bible tedy
umístila svou zahradu k pramenům řek. Biblická zahrada tak byla předřazena
zahradě sumerské. Vždyť Babylónie, Asýrie, Sumer i jeho Dilmun ležely
v údolí Eufratu a Tigrisu. Život zde byl možný jen díky řekám, které
pramenily v biblickém ráji.
Vanské jezero je dnes slané. V jeho okolí nalezneme jen nepatrné zbytky
starověkých paláců. Kraj již dávno není bohatou úrodnou oázou plnou života.
Člověk byl podle Bible vyhnán z boží zahrady jednou provždy. Nezbývá než v
potu tváře jíst chléb, jak čteme v Genesis, a do boží zahrady vstupovat jen ve svých snech a
vizích.
|
[a] |
Kassité (Kaššité, Kassites)
jsou národem vládnoucím Babylónii od 16. do 12. stol. př. n. l.
Kassité však žili Babylónii a přilehlých oblastech i později, v
1. tis. př. n. l. |
[b] |
Onyx i karneol jsou odrůdy
chalcedonu. Onyx má černobílé proužkování, karneol je tmavočervený.
|
[c] |
Např. sopky Nemrut Dagi (Mount
Nemrut - poslední erupce 1441 n. l.), Suphan Dagi (Mount Suphan), Girekol. |
[d] |
Symbol odkazuje na textový
soubor se zeměpisnými souřadnicemi. Soubor si můžete přenést do počítače
a prostřednictvím aplikace Google Earth (earth.google.com)
se podívat na satelitní mapu místa. |
|
[1] |
Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo
svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český
ekumenický překlad - CEP. |
[2] |
Bible svatá aneb všecka
svatá písma Starého i Nového Zákona podle posledního vydání kralického z
roku 1613. /BKR/ V elektronické formě SW BibleWorks. |
[3] |
Map of the World. The
British Museum. ANE 92687.
www.thebritishmuseum.ac.uk |
[4] |
Ptolemaiova mapa světa.
wikipedia. Heslo Klaudios Ptolemaios.
cs.wikipedia.org/wiki/Klaudios_Ptolemaios |
[5] |
The Earliest Known Map.
www.henry-davis.com/MAPS/Ancient Web Pages/100D.html |
[6] |
Drápela, Podhrázský,
Stachoň, Tajovská. Dějiny kartografie - Starověký východ.
Multimediální učebnice Dějin kartografie. Geografický ústav PřF MU Brno
www.geogr.muni.cz/ucebnice/dejiny/obsah.php?show=41 |
[7] |
Wikipedie - otevřená
encyklopedie - hesla Eufrat, Tigris.
cs.wikipedia.org/wiki/Eufrat |
[8] |
Delumbeau Jean. Dějiny
ráje - zahrada rozkoše. Argo. Praha. 2003 |
[9] |
Scolnic Benjamin Edidin.
If the Egyptians Drowned in the Red Sea, where are Pharaoh's
Chariots? University Press of America. ISBN 0-7618-3147-9 |
[10] |
Sauer, James A. The River
Runs Dry: Creation Story Preserves Historical Memory. BAR July/August. 1996.
www.basarchive.org/ |
[11] |
Hamblin Dora Jane. Has
the Garden of Eden been located at last? Lambert Dolphin's Library
http://www.ldolphin.org/eden/ |
[12] |
Speiser, Ephraim Avigdor.
The Rivers of Paradise. Oriental and Biblical Studies. 1967. |
[13] |
Has the Garden of Eden
been located at last? Smithsonian Magazine,
Volume 18. No. 2, May 1987. |
[14] |
Al-Sulaimia, Pitty.
Origin and depositional model of Wadi Al-Batin and its associated
alluvial fan, Saudi Arabia and Kuwait. Sedimentary Geology Volume
97, Issues 3-4, July 1995 |
[15] |
Harris, Archer, Waltke.
TWOT - The Theological Wordbook of the Old Testament. Moody Press of
Chicago. Illinois. 1980. |
[16] |
The Black Obelisk.
Bible Resource Pages.
www.katapi.org.uk/BAndS/BlackObelisk.html |
[17] |
The Black Obelisk
Inscription of Shalmaneser II. Ancient World
Cities.com
www.ancientworldcities.com/article-415 |
[18] |
Lafayette, Maximillien.
The Katchkars. Civilizations and religious Heritage.
internationalnewsagency.org/civilizations_and_religious_heri.htm |
[19] |
Bishop, Troy. Urartu -
Lost Kingdom of Van. 1982.
www.starspring.com/ascender/urartu/urartu.html |
[20] |
Garden of
Eden. Wikipedia, the free encyclopedia.
en.wikipedia.org/wiki/Garden_of_Eden |
|
|