| |
Draci v Bibli
O dracích čteme v mnoha prastarých legendách a mýtech.
Píše se o nich i v Bibli?
Jeden z biblických textů nese draka přímo ve svém názvu.
Podívejme se tedy nejprve tam.
Bél a drak
Septuaginta (LXX) či KJV patřily k nejrozšířenějším vydáním
Bible. Nalezneme v nich i kapitolu označovanou jako Bél a drak
(Bel and the Dragon).
Text bývá považován za přídavek ke knize Daniel, za 14.
kapitolu s označením Daniel 14. Někdy je chápán samostatně pod
názvem Bél a drak nebo jen Bél. Ne ve všech edicích Bible však příběh o drakovi
nalezneme.
Hrdina Daniel je hostem na dvoře perského krále Kýra.
Babyloňané uctívají boha Béla a přinášejí mu do chrámu obětní jídlo.
Všichni věří, že jídlo, které je druhý den pryč, přijal Bél. Daniel však králi tvrdí, že uctívají pouhou modlu. Dokáže, že
obětiny z oltáře tajně berou kněží a Bél tedy není živý Bůh. Král nechá
kněze pozabíjet a modlu i s chrámem zbořit. Ve druhé části knihy se
popisuje vítězství Daniela nad drakem: Daniel 14:23- 27 resp.
Bél a drak 1:23-27[1]
| |
Byl tam také veliký drak a Babylóňané ho uctívali. Král
řekl Danielovi: ”O něm nemůžeš říci, že to není živý bůh, pokloň
se mu!“ Daniel odpověděl: ”Já se budu klanět jen Hospodinu, Bohu
svému, jen on je živý Bůh! Dej mi, králi, svůj souhlas a já
zabiji toho draka bez meče a kopí.“ Král řekl: ”Souhlasím.“
Daniel potom vzal smůlu, tuk a chlupy, všechno uvařil, nadělal
placky a dal do tlamy drakovi. Ten to sežral a pukl. Daniel
řekl: ”Podívej se, čemu jste se klaněli!“ |
Podle obhájců doslovného chápání je zde popisován boj se skutečným
drakem. Jiné výklady však text považují za satirický příběh a draka za
pouhý symbol bez jakékoliv vazby na realitu. Pátrejme, kdo má pravdu.
Historie textu
Bél a drak byl napsán v 1. stol. př. n. l. nebo na konci
2. stol. př. n. l. jako obrana před pohanstvím a idolatrií. Egyptští židé
přijali text do svého kánonu, v Palestině ale do kánonu zařazen nebyl a
není tedy součástí
Hebrejské Bible (kniha Daniel v ní končí dvanáctou kapitolou). Také protestanti považují text za pouhý apokryf.
Římsko-katolický kánon však přijal přídavek k Danielovi mezi svůj kánon jako druhotně
závazný (deuterokanonický).
Nejstarší text se dochoval ve dvou řeckých překladech, Septuagintě
(LXX) (cca. 100 př. n. l.) a pozdějším Theodotion (Theta) (cca.180
n. l.). Vznikl pravděpodobně v Palestině.[9] Původní text byl psán zřejmě hebrejsky
(příp. aramejsky) a přidán k nějakému rukopisu hebrejsko-aramejské verze Daniela.[2]
Původní překlad v LXX byl chatrný a proto byl v pozdějších vydáních
LXX nahrazován
verzí Theodotion.[3][9]
Původ příběhuDaniel 14:1-2 resp.
Bél a drak 1:1-2[1]
| |
Když král Astyagés byl uložen ke svým otcům, převzal po
něm království Peršan Kýros . Daniel stoloval s králem a byl
nejváženější ze všech jeho přátel. |
Podle verze Theodotion začíná příběh zmínkou o smrti krále Astyaga. Po něm
přebírá
království perský král Kýros (Cyrus).
Médský král Astyagés zemřel v r. 550 či 549 př. n. l. Byl poražen
králem Kýrem II. Velikým, zakladatelem perské říše. Kýros násilně
připojil médské království ke své říši. Nešlo tedy o převzetí
království, jak čteme v textu. Médské království definitivně zaniklo.
Fikce o společné existenci perského a médského království však byla v
Bibli oblíbená (viz
Izajáš,
Jeremjáš,
Daniel).
Děj lze tedy zařadit do období po roce 550 př. n. l. Pokud autor
psal příběh až ve 2. či 1. stol. př. n. l., není divu, že se dopustil
historické nepřesnosti.
Kýros II. Veliký v roce 539 př. n. l. obsadil bez boje Babylón a
umožnil návrat Židů do Palestiny a obnovu chrámu v Jeruzalémě. V biblických příbězích
je proto líčen vesměs jako kladná postava. I
zde vystupuje jako moudrý vladař, který je Danielem obrácen na pravou
cestu víry v jediného Boha.
Příběh o drakovi se odehrává zřejmě v Babylónu. Je drak pouhým
autorovým výmyslem, pouhou alegorií bez reálnějšího základu? Nemusí to
tak být. V Babylónu drak skutečně v 6. stol. př. n. l. byl. Alespoň jako
reliéf na vstupní bráně.
|
Obr. Siruš[4]
|
|
Mezi skvosty starověké architektury
patří Ištařina brána (Ishtar Gate). Byla postavena v Babylonu
okolo r. 604 až 562 př. n. l. Kromě jiných obrazů zde nalezneme
basreliéfy zobrazující draka nazývaného Siruš (Sirrush) či
Múšruššú. |
Rohatý štíhlý tvor se šupinatým tělem byl v Akkadu nazýván
Nádherný drak - Múš-ruššú (Mushhushshu).
[5]
Bohem-patronem města Babylonu se stal od III.urské dynastie (2168
př. n. l.) bůh Marduk. Později byl Marduk znám i jako Bél (Pán). Velkým
Mardukovým svatostánkem byl chrám Esagil v Babylonu. Jeho symbolickým
zvířetem byl had-drak Muš-huššu.[6]
Později se nejvyšším bohem Babylónie vedle Marduka stal i Nabú. Jeho
uctívání se rozšířilo i za hranice Mezopotámie a to až do 2. stol. n. l.
Často byl zobrazován jedoucí na hřbetu hada-draka.
[6]
O tom, že Babylóňané uctívali Béla se dočteme i v Hebrejské Bibli (Iza
46:1, Jer 50:2, 51:44). Uctívání Béla a draka v Babylónu tedy není pouhým výmyslem
autora apokryfního textu. Byl zřejmě inspirován ozvěnou skutečných
událostí. Původ příběhu lze však možná vystopovat ještě hlouběji do
minulosti.
Způsob, kterým Daniel zabil draka, je dodnes záhadou. Daniel
udělal placku či hroudu ( LXX uvádí
 ) ze smůly, tuku a chlupů.
Aramejská verze (mnohými považována za nejbližší originálnímu
znění) uvádí smůlu, tuk, len a vlasy).[9]
Drak
nabízený pamlsek sežral a
pukl. Není však jasné, proč by takové placky měly draka zabít.
Badatelé spekulovali o tom, že snad byly v hroudě ukryty ostré
předměty, které drakovi rozpáraly žaludek. O ničem takovém
však není v textu zmínky. A drak pukl, což také neodpovídá
tomuto poranění vnitřností. |
|
Obr. Bél krmí draka smrtícími hroudami. |
Zajímavou paralelu můžeme nalézt v mýtech staré Mezopotámie. V
babylónského eposu o stvoření
Enúma eliš (Když nahoře)
zabil bůh Marduk prapůvodní božstvo Tiámat zvláštním způsobem. Vehnal do
obludy bouřlivý vítr, který ji nadmul a pak do ní hrdina vystřelil
šíp a rozerval jí břich.[10]
Řádky 93-104 českého překladu[7]
Enúma eliš:
| |
I střetla se Tiámat a mudřec bohů Marduk,
propleteni v zápase, spojeni v bitvě.
Rozprostřel pán svou síť, do té ji chytil,
vítr zlý, jenž za ním stál, vypustil proti ní.
Když Tiámat otevřela ústa, aby jej pohltila,
vrh do nich vítr zlý, rty nemohla sevřít.
Zuřivé vichry její nitro naplnily,
život se nadmul, ústa široce otevřela.
Vystřelil šíp, rozerval jí břich,
vnitřnosti její proťal, rozpoltil srdce.
Spoutal ji a její život uhasil,
odhodil mrtvolu a postavil se na ni. |
A kde je souvislost s naším Bélem a drakem? Podle některých
odborníků (Marshall aj.) mohl řecký či aramejský pojem
pro smůlu (hlavní ingredience při výrobě smrtícího
jídla) vzniknout zkomolením jiného slova, které znamená bouřlivý
vítr (storm-wind).[8]
za'aapha' = bouřlivý vítr
zepha' = smůla
Snad právě v legendě o zabití Tiámaty lze nalézt vysvětlení podivného
zabití draka Danielem.
Enúma eliš patří mezi hlavní akkadské mýty. Doba vzniku se udává v
rozmezí 18. až 7. stol. př. n. l. Jejím zdrojem jsou však ještě starší mýty sumerské.
Hlavní podobu získal mýtus pravděpodobně v době vlády Nabukadnezara I.
(1125 - 1104 př. n. l.), kdy byl Marduk prohlášen nejvyšším bohem.
Někteří badatelé spojují draka z biblického příběhu Bél a drak s
babylónským drakem zvaným Siruš či Múšrušú (Mušchuššu) či
dokonce s prastarou bytostí Tiámat, pramatkou všech bohů. Ta je
popisována někdy jako drak či monstrum, zdroj prapůvodního oceánu.
Podle jiných odborníků je však netvorem v příběhu had a ne drak.
Řecký pojem dragon je prý chybným překladem původního hebrejského
tannin, který označuje hada či vodní obludu.[9]
Tannim nebo Tannin ?
... pokračování příště ...
|
|
