|
Hebrejská Bible a rituály
Dětské oběti a Bible
Kam až byli naši předkové schopni zajít ve své víře v bohy?
Byly bohům přinášeny i ty nejcennější dary - dětské životy?
Byly přinášeny
dětské oběti také biblickému Yahwemu?
Dochovaly se v Hebrejské Bibli ozvěny těchto pradávných rituálů?
Yahweh byl uctíván jako bůh, který dává život a může jej i brát.
Izraelité věřili, že Yahweh plní lůna a má tedy nárok na vše, co se z
lůna rodí. Podle Hebrejské Bible Yahweh žádal pro sebe vše prvorozené.
Řada biblických textů spojuje Yahweho s dětskými oběťmi a ukazuje, že
tyto náboženské rituály byly slučitelné s yahwistickým kultem. Mnohdy je
obětování dítěte považováno v Bibli za důkaz pevné víry. Z biblických
příběhů lze vyčíst, že obětování lidí a zvláště dětí bylo zcela legálním
a známým náboženským rituálem.
Naproti tomu řada biblických textů kult obětování dětí zásadně odsuzuje. Boží
zákony v knize Deuteronomium a Leviticus zakazují takové rituály.
Přinášení dětských obětí odsuzují i proroci Jeremjáš, Ezekiel a Michejáš.
Časté biblické polemiky s praktikováním dětských obětí
ukazují, že tento problém skutečně existoval. Polemiky lze nalézt v
mnoha částech Bible týkajících se dlouhé historie Izraelitů, což ukazuje
značné rozšíření a trvání takových praktik.[15]
Historické souvislosti
Západo-semitské kultury pozdní doby bronzové a doby železné (1550 -
600 př.n.l.) přinášely svým bohů i lidské oběti. Obětovány bývaly hlavně
děti, jak o tom svědčí archeologické nálezy. Ani Izraelité zřejmě nebyli
výjimkou.
Dětské oběti byly přinášeny nejvyššímu kanaánskému bohu El. A právě
nejvyšší bůh Hebrejské Bible Yahweh převzal v myšlení Izraelitů vůdčí
postavení svého otce, boha El, včetně řady jeho charakteristik. Lidé například
věřili, že Yahweh si, podobně jako El,
činí nárok na děti, považované za boží dar. Yahwemu patřilo podle
Hebrejské Bible vše prvorozené. Teprve od
přelomu 7. a 6. stol. př.n.l. začaly být lidské oběti kritizovány a i
víra začala získávat rysy monoteismu. Věřící nahradili
oběť prvorozeného vyplacením, zástupnou obětí nebo syna pověřili službou
bohu.[15]
Viz také Dětské oběti v Kanaánu.
Obětování Molekovi nebo Yahwemu?
V Žalmu 106:37 se starým Izraelitům vyčítá, že přejali zvyk dětských obětí od
pronárodů (Kanaánců).[10]
V překladech Hebrejské Bible je mnohokrát zmiňován starokanaánský bůh Melek (Molek,
Moloch), kterému Izraelité přinášeli dětské oběti. Zřejmě se však jedná
o omyl. Oběti nepřinášeli Molochovi ale Yahwemu či jiným západo-semitským
bohům. CEP Jer 32:34-35
|
Ohyzdné modly umístili
v domě, který se nazývá mým jménem, a tak jej potřísnili.
Baalovi vybudovali posvátná návrší, která jsou v Údolí syna
Hinómova, a prováděli své syny a dcery ohněm Molekovi. To jsem
jim nepřikázal, ba ani mi na mysl nepřišlo, že se budou
dopouštět takových ohavností, a tím svedou Judu k hříchu." |
Výklady ke Starému zákonu[10]str.377
|
Molocha obvykle představovala veliká,
kovová socha, kterou bylo možno vytápět, s býčí hlavou a s
roztaženýma rukama k přijetí obětí, především lidských. K této
modloslužbě patřilo i pálení dětí, nejčastěji prvorozených (Dt 12,31).
Král Šalomoun modle Amónců Milkómovi-Molekovi vystavěl dokonce
výsost (IKr 11,5.7). Izraelci přejali od Kenaanců i dětské oběti
(2 106,37n). Králové Achaz a Menaše obětovali své syny (2Kr 16,3
21,6). Tyto oběti byly přinášeny v Údolí syna Hinómova (H. Een-hinóm;
Jr 7,31 32,35), tedy v bezprostřední blízkosti Jeruzaléma.
Teprve král Jóšijáš učinil přítrž těmto ohavnostem (kolem 625
př.Kr.; 2Kr 23,10). |
Dříve se kultury starého Izraele a Kanaánu považovaly za oddělené a
odlišné v souladu s biblickými příběhy. Mnohdy se tedy můžeme dočíst, že
"neposlušný Izrael" vykonávat lidské oběti pouze tehdy, když se odvrátil
od cesty k Bohu. Zápalné oběti prý Izraelité přinášeli nikoliv Yahwemu,
ale Molekovi (Molochovi).
Dnes však většina odborníků
považuje společenství Izraelitů za podskupinu kanaánské kultury.[12]
Izraelité nepřišli v čele s Jozuem přes poušť do Kanaánu aby si
podrobili původní obyvatelstvo. Izraelité zřejmě vzešli z původních
národů žijících v kananejské zemi. Kulturu starých Izraelitů v
období
pozdní doby bronzové a doby železné I (1550 - 1000) není možné oddělit
od kultury Kanaánu. Dnes odborníci spíše
používají pojmu západo-semitská (West Semitic) kultura. Paralely
náboženské terminologie textů patřících do kultur Izraelitů, Ugaritu či
Fénické jsou velice těsné[13]
(více viz.
Obsazení Kanaánu). V západosemitské kultuře bylo zvykem přinášet svým bohům i lidské
oběti. A nejvyšším darem bohu byla smrt prvorozeného syna.
Ani s přinášením obětí Molekovi to zřejmě nebylo takové, jak stále čteme v našich překladech Bible. Ve verších Jeremjáš32:35, Le20:1-5
či
2. Kr17:16-17, 23:10 se vyskytuje hebrejský pojem
m-l-k, který býval
překládán jako Melek, Molek, Molech, tedy prastaré semitské božstvo. Nebylo však
jasné, proč Izraelité uctívali právě tohoto starého boha.
Nápisy nalezené ve fénickém Kartágu však ukazují, že biblický
překlad m-l-k = Molek je zřejmě chybný. Izraelité neprováděli své syny a dcery
(ohněm) Molekovi ale upalovali své děti jako m-l-k oběť.[16]
Zápalnou oběť nepřinášeli Molekovi ale Baalovi či Yahwemu.
Později byl tento kanaánský pojem zapomenut a při punktaci hebrejského
textu písaři vyznačili chybné čtení Molek.
Obětování prvorozených
V izraelitské společnosti hrál zvláštní úlohu prvorozený. Toho si pro
sebe podle Hebrejské Bible žádal sám nejvyšší bůh Yahweh:
CEP[1] Ex 13:2
|
"Posvěť mi všechno
prvorozené, co mezi Izraelci otvírá lůno, ať z lidí či z
dobytka. Je to moje!" |
Verš začíná slovem znamenajícím
posvětit, připravit i věnovat. Prvorozený měl tedy být
věnován resp. posvěcen Yahwemu. Co znamenalo být posvěcen bohu?
Podle verše Num 18:17 byly posvěceny bohu například prvorozená
mláďata skotu, ovcí či koz. Jejich osudem byla smrt na oltáři k
poctě boha, upálení: BKR [5]
Num 18:17
|
Ale prvorozeného z volů, neb
z ovcí, neb z koz, nedáš vyplatiti; nebo posvěceny jsou. Krev
jejich vykropíš na oltář, a tuk jejich zapálíš, aby byl obětí
ohnivou vůně spokojující Hospodina. |
Bylo tedy určeno i prvorozeným dětem zemřít na oltáři? Podle původní
tradice bývali prvorození synové zřejmě skutečně zabíjeni. Jak jinak chápat
i následující verše?
BKR
Ex 22:29-30 (28-29)
|
Z hojnosti obilí, a
tekutých věcí svých neobmeškáš prvotin obětovati. Prvorozeného z
synů svých mně dáš.
Tak učiníš s volem svým a s dobytkem svým: Sedm dní bude s
matkou svou, dne pak osmého mně je dáš.
|
Výše uvedený překlad BKR (stejně jako CEP) je nepřesný a
mění smysl původního hebrejského textu. Jak je patrno z jiných překladů, je v českém biblickém textu chybně oddělován osud
prvorozených synů od osudu prvorozeného dobytka. Verš by měl znít "Stejně tak učiníš s volem...":
Ex 22:29-30 (28-29)
|
Z hojnosti obilí, a
tekutých věcí svých neobmeškáš prvotin obětovati. Prvorozeného z
synů svých mně dáš.
Stejně tak učiníš s volem svým a s dobytkem svým: Sedm dní bude s
matkou svou, dne pak osmého mně je dáš.
|
Yahweh
přikazuje postupovat v případě skotu a bravu stejným způsobem, jak tomu
má být v případě prvorozených synů. Ti patří Yahwemu. Prvorození synové
i dobytek tedy mají být sedmého dne odebrány matce a dány jemu. Co
jiného by pro sedmidenního novorozence znamenalo odebrání od matky, když
ne smrt?
Podle Yahweho přání Mojžíš odvedl izraelský lid z
Egypta k hoře Sinaj. Zde Bůh uzavřel s Izraelity smlouvu a sdělil jim
zákony, které budou muset bezpodmínečně dodržovat (viz také
Předávání Zákona - spletené příběhy).
Výše uváděná povinnost dát prvorozeného syna bohu patřila k uvedeným
zákonům.
Podle tradice ve starém Izraeli byla prvorozená zvířata obětně zabíjena a
lidskému prvorozenci patrně lámán vaz. [3]str.76 Prvorození
patřili bohu automaticky. Pokud chtěl věřící obětovat (posvětit) nějaké
zvíře třeba proto, že mu bůh vyplnil nějaké přání, nesměl použít
prvorozené. Nesměl prvorozené zvíře oddělit od stáda, protože to již od
narození patřilo Hospodinu -Yahwemu:
CEP Le 27:26
|
Jenom ať nikdo
neodděluje jako svaté prvorozené dobytče; náleží beztak
Hospodinu jakožto prvorozené; jak býk, tak jehně patří
Hospodinu.
|
Vyplacení a pověření službou bohu
Prvorozený však mohl být později také vyplacen (Ex 13, Nu 18, Le 27)
nebo pověřen celoživotní službou v chrámu. CEP Ex 13:11-15
|
Až tě Hospodin uvede do
země Kenaanců, jak přísežně zaslíbil tobě i tvým otcům, a až ti
ji dá, všechno, co otvírá lůno, odevzdáš Hospodinu. Všichni
samečci, které tvůj dobytek vrhne nejprve, budou patřit
Hospodinu.
Každého osla, který se narodil jako první, vyplatíš jehnětem.
Kdybys jej nemohl vyplatit, zlomíš mu vaz. Také každého
prvorozeného ze svých synů vyplatíš.
Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá, co to znamená, odpovíš mu:
»Hospodin nás vyvedl pevnou rukou z Egypta, z domu otroctví.
Když se farao zatvrdil a nechtěl nás propustit, pobil Hospodin v
egyptské zemi všechno prvorozené, od prvorozeného z lidí až po
prvorozené z dobytka. Proto obětuji Hospodinu všechny samce,
kteří otvírají lůno, a každého prvorozeného ze svých synů
vyplácím.« |
Vyplacen nemohl být však ten, kdo byl pod klatbou.
Člověk, který byl proklet, musel neodvratně zemřít: CEP Lev 27:29
|
Nikdo z lidí, kdo je
klatbou oddán Bohu jako klatý, nemůže být vyplacen; musí zemřít.
|
Podle Bible Yahweh později vyvolil z izraelského lidu Lévijce, kteří
mu měli sloužit při bohoslužbách. Tím měla být sejmuta z prvorozených
Izraelců povinnost být věnován bohu formou služby: CEP Nu 8:13-18
|
Pak lévijce postavíš
před Árona a jeho syny, nabídneš je Hospodinu jako oběť podávání
a oddělíš lévijce od ostatních Izraelců. Lévijci jsou moji.
Lévijci půjdou sloužit při stanu setkávání teprve potom, až je
očistíš a nabídneš jako oběť podávání. Budou mi odděleni z
Izraelců jako dar; vzal jsem si je místo všech, kteří otvírají
lůno, místo všech prvorozených mezi Izraelci.
Mně patří všechno prvorozené mezi Izraelci, člověk i dobytče.
Oddělil jsem je pro sebe jako svaté v den, kdy jsem pobil v
egyptské zemi všechno prvorozené. Vzal jsem si lévijce místo
všech prvorozených mezi Izraelci. |
Prvorozené tedy již šlo vyplatit či určit ke službě
Bohu. Později byla i tato nutnost nahrazena službou Lévijců.
Řada biblických veršů (Ex 13:1-2, 22:29, 34:19, Lev 27:26, Num 3:13,
8:17-18, 18:15) však ukazuje na původní yahwistický kult dětských obětí.
Existoval společně s vírou v Yahweho jako dárce potomstva. Ten kdo dával
měl právo i brát.[15]
Provádění ohněm
V Jeruzalémě se spalovali
lidští prvorození, jako ti, kteří náleží bohu. [3]str.76
Obětní spalování dětí je v Hebrejské Bibli nazýváno "provádění ohněm".
Svědčí o tom i kniha proroka Ezekiela. Píše, že vše prvorozené, co "otvírá
lůno", nařídil Yahweh obětovat v ohni. Mělo se to dít v době putování
Izraelitů do zaslíbené země. CEP Ez 20:25-26
|
A tak jsem jim dal
nedobrá nařízení a řády, skrze něž nebudou mít život;
poskvrnil jsem je jejich vlastními dary, když prováděli ohněm
vše, co otvírá lůno, abych je naplnil úděsem a oni poznali, že
já jsme Hospodin. |
Prorok tedy ústy Yahweho potvrzuje, že během putování
Izraelitů do zaslíbené země nařídil Yahweh obětovat vše prvorozené, co
"otvírá lůno", v ohni. Zjevně se nejednalo jen o symbolické
procházení kolem ohně. To by stěží naplnilo účastníky úděsem.
Tento obyčej však autor knihy již považuje za "nedobré nařízení". V
6.stol.př.n.l., kdy byla kniha Ezekiel zřejmě napsána, začalo být
provádění ohněm kritizováno. Aby prorok zdůvodnil dřívější provádění
těchto rituálů v rámci yahwistického kultu, označil je za
boží pomstu.
Ve stejném období odsuzují obětní praktiky i autoři
knihy 2.Královská: CEP 2. Kr 16:3, 16:6, 23:10[a]
|
Chodil po cestě králů
izraelských. Dokonce dal svého syna provést ohněm podle
ohavností pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal.
Svého syna provedl ohněm, věštil z oblaků a obíral se
hadačstvím, ustanovil vyvolávače duchů a jasnovidce; dopouštěl
se mnohého, co je zlé v očích Hospodina, a tak ho urážel.
Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl
svého syna nebo dceru ohněm jako zápalnou oběť. |
Tím, kdo svého syna provedl ohněm jako zápalnou oběť Yahwemu, byl judský král Achaz (735 -
715 př.n.l.). Bible tedy informuje o tom, že ještě na konci
8.stol.př.n.l. byly děti upalovány, i když začala sílit vlna pochyb o
správnosti takových obětních rituálů:
CEP Mi 6:6-7
|
"Jak předstoupím před
Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před
něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má
Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků
oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť
za svůj hřích plod svého lůna?" |
Jiný doklad toho, že Izraelité (Judejci) spalovali u Jeruzaléma své
děti, podává biblický prorok Jeremjáš
: CEP Jer 7:30-31
|
Judští synové se
dopouštěli toho, co je zlé v mých očích, je výrok Hospodinův. V
domě, který je nazýván mým jménem, postavili ohyzdné modly, a
tak jej poskrvnili.
V Tófetu, který je v Údolí syna Hinómova, postavili posvátná
návrší a spalovali své syny a své dcery ohněm. To jsem jim
nepřikázal, ani mi to nepřišlo na mysl. |
Autor knihy Jeremjáš (přelom 6. a 7. stol. př.n.l.) tedy ústy Yahweho
již kritizuje rituály, při kterých jsou přinášeny lidské oběti. Máme zde
biblický doklad o existenci místa nedaleko Jeruzaléma (údolí Ben-Hinnom),
kde docházelo k těmto náboženským obřadům.
Jeruzalémský Tofet byl podle Bible zničen králem Jóšiášem v
7. stol. př.n.l.: CEP 2. Kr 23:10[a]
|
Poskvrnil i Tófet v Údolí syna Hinómova, aby už nikdo neprovedl
svého syna nebo dceru ohněm jako zápalnou oběť. |
Zda bylo obětiště pak znovu postaveno nevíme.
Rovněž smysl verše 1. Samuel 2:28 může ukazovat na provádění
dětských ohnivých obětí. Význam je však nejednoznačný:
CEP
1Sa 2:28
|
Vyvolil jsem si jej ze
všech izraelských kmenů za kněze, aby na mém oltáři přinášel
zápalné oběti, aby pálil kadidlo a nosil přede mnou efód. Tvému
rodu jsem dal všechny ohnivé oběti synů Izraele. |
Obětovat bohu své dítě bylo považováno za důkaz pevné víry ještě v
1. stol. n.l. (Žd11:32). V Bibli se můžeme dočíst
příběh Jiftácha Gileátského, který Yahwemu obětoval vlastní dceru
(Sd11,30). Za tuto zápalnou oběť nebyl nikde v Bibli haněn.[3]str.76
V novozákonním textu (Žd11) je skutek uváděn jako příklad pevné víry.
Abrahámova zkouška
Známý je příběh Abrahámův, který byl odhodlán obětovat
svého syna Izáka (Gn22). Abrahám slyší božstvo (Elóhím), kterak ho žádá obětovat
jeho jediného syna Izáka. Abrahám bez zaváhání připraví
zápalnou oběť. Před vykonáním oběti ho na poslední chvíli zastaví Yahweho posel, protože získal důkaz, že se Abrahám bojí Elóhím.
Tento příběh měl ukázat velkou věrnost Abrahámovu. Mohl vzniknout ve
společenství, kde bylo zápalné obětování dětí akceptovatelné.[6]
Yahweh nakonec obětování dítěte zastavil. Nikde se však nedočteme o
nějaké boží lítosti či výčitkách nad příkazem, který Abrahám obdržel.
Ani Abrahám nijak nepochybuje o oprávněnosti boha žádat smrt jeho syna.
Bůh měl zřejmě podle autorů příběhu plné právo vyžádat si dětskou oběť a
nikdo z účastníků toto právo nezpochybnil.[15]
Podle některých badatelů je tento příběh
vzpomínkou na dobu, kdy začaly být lidské oběti nahrazovány zvířecími.[4]
Vyprávění o Abrahámově přípravě k oběti pochází ze
zdroje E. Božstvo je v textu označeno jako Elóhím. Elohistické
verše Gn22:1-9 líčí přípravu oběti až k okamžiku, kdy je syn Izák svázán
a položen v obětišti na hranici dřeva. Další verše Gn22:11-16, ve
kterých Izák zůstává naživu, pocházejí z pramene jahvistického.
Je možné, že jahvistické verše jsou interpolací? Dodatečnou vsuvkou,
která změnila původní elohistický příběh, ve kterém byl Izák skutečně
obětován? [7]
Následné verše Ge22:16-17 "Přisáhl jsem při sobě,
je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého
jediného syna, jistotně ti požehnám..." pak logicky mohou být
reakcí na to, že Izák splnil příkaz Elóhím a syna obětoval. Také verše
Ge22:19 "Abraham se pak vrátil k služebníkům. Vydali se spolu na
cestu do Beer-šeby, neboť tam Abraham sídlil." ukazují, že
Abrahám se vracel z obětní hory sám. A Izák se již poté nikdy v
elohistickém textu Pentateuchu neobjevil.[7]
Tato teorie má však jednu vadu. Proud jahvistický je
podle některých badatelů starší, než elohistický.
Podle jiné teorie, pocházející hlavně z muslimské tradice, neměl být
obětován Izák ale Izmael. Ve verši Ge22:1 nařizuje Bůh Abrahámovi "Vezmi
svého jediného syna Izáka,...". Izák však nebyl jediným synem, měl o 14
let staršího bratra Izmaele (Ge17:25,21:5). Verš by dával smysl, pokud
by zněl "Vezmi svého jediného syna Izmaele, ...". V textu mělo dojít k
cílené záměně Izmaele za Izáka. [9]
O tom někdy příště v samostatném článku.
Boží dar
Semitský bůh El byl uctíván jako stvořitel, praotec a dárce potomků.
Byl však spojován i s dětskými oběťmi, podle některých příběhů dokonce
sám obětoval svého syna. Yahweh převzal od svého předchůdce Ela i jeho
vlastnosti.
Velice oblíbeným biblickým motivem je boží příslib narození dítěte
neplodné ženě. V Bibli nalezneme šest takových příběhů žen: Sára -
žena Abrahámova, Rebeka - žena Izákova, Ráchel - žena Jákobova, žena
Manóachova, Chana - žena Elkánova a šúnemenská žena. Společným
teologickým motivem je víra Izraelitů v narození dítěte jako božího
daru.
Izraelité věřili, že Yahweh plní lůna a má tedy nárok na vše, co se z
lůna rodí. Yahweh byl považován za praotce dětí a jejich tvůrce. Yahweh
dával dítěti život a měl právo ho i vzít. Měl právo vyžádat si život
dítěte jeho obětováním, jak o tom svědčí řada příběhů v Bibli.
CEP Ex
34:19
|
Všechno, co otvírá
lůno, bude patřit mně, i každý samec z prvého vrhu tvého stáda,
skotu i bravu.
|
Ženich krve?BKR[5]
Ex 4:24-26
|
I stalo se, když byl
Mojžíš na cestě v hospodě, že se obořil na něj Hospodin, a
hledal ho usmrtiti.
Tedy vzala Zefora nůž ostrý, a obřezala neobřízku syna svého,
kteroužto vrhla k nohám jeho, řkuci: Zajisté ženich krví jsi mi.
I nechal ho. Ona pak nazvala ho tehdáž ženichem krví pro
obřezání. |
Yahweh chce z nejasných důvodů usmrtit Mojžíše. Z textu není zcela
jasné, co učinil Mojžíš pro svou záchranu. Možná chtěl obětovat
syna.[8]
Mojžíšova žena Zefora však vrhla (podle textů
MT) k nohám svého muže uřezanou
předkožku jejich syna a Mojžíš jej "nechal" na pokoji.
Je otázkou, kdo koho "nechal na pokoji". Zda Mojžíš svého syna
nebo Yahweh Mojžíše (překlad CEP). Navíc podivná zmínka o "ženichu krve"
mohla být až dodatečnou úpravou veršů, jak o tom svědčí jiné znění
LXX.
Verše lze tedy chápat i tak, že Mojžíš byl před smrtí zachráněn krví prolitou
jeho synem. Výklad ke Starému zákonu [10]str.219
uvádí:
|
Sipora usmiřuje
rozhněvaného Boha krvavým rituálním aktem... |
Sipora použila kamenný nůž (pazourek ?). Jedná se zřejmě o historicky
nejstarší obřízku popisovanou v Bibli (srovnej ale Joz 5:2-3). Podivnou formuli o ženichu
krve pokládají někteří badatelé za pradávnou svatební formuli.
Ženich snad podstupoval obřízku jako protějšek ke krvácení své panenské
nevěsty.[11]
Tato tradovaná svatební formule se pak mohla stát námětem biblického
příběhu.
Dětské oběti - ano či ne?
Bible není v názoru na praktikování dětských obětí konzistentní.[6]
Pozdní texty tyto náboženské obřady odsuzují. Například následující verše z
knihy Leviticus byly ustáleny až v pozdním stadiu judského království: [10]
CEP
Leviticus 20:1-5[a]
|
Hospodin promluvil k
Mojžíšovi: "Řekni Izraelcům: Kdokoli z Izraelců i z těch, kdo
budou v Izraeli přebývat jako hosté, by daroval zápalnou oběť někoho
ze svých potomků, musí zemřít; lid země ho ukamenuje. Já sám se
obrátím proti tomu muži a vyobcuji jej ze společenství jeho
lidu, neboť daroval někoho ze svých potomků jako zápalnou oběť, a tak
znečistil mou svatyni a znesvětil mé svaté jméno.
Jestliže lid země přivře oči, aby neviděl, že ten muž daroval
někoho ze svých potomků jako zápalnou oběť, a
nepotrestá ho smrtí, postavím se sám proti tomu muži i proti
jeho čeledi a vyobcuji jej ze společenství jejich lidu se všemi,
kdo ho v tom smilstvu následovali a také smilnili zápalnou obětí. |
Z textu je patrné, že dříve docházelo k upalování dětí ve svatyni
Yahweho. Odmítání dětských obětí kanaánským božstvům nalezneme i ve starších
textech Žalmů: CEP Ps
106:36-40
|
Sloužili jejich modlářským
stvůrám a ty se jim staly léčkou;
obětovali své syny a své dcery běsům.
Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali
modlářským stvůrám Kenaanu; proléváním krve zhanobili zemi.
Tak se poskvrnili svými činy, svým jednáním porušili věrnost.
Hospodin vzplál hněvem proti svému lidu, svoje dědictví si
zhnusil, |
Judští králové Achaz (2Kr 16:3) či Menaše (2Kr21:6), vládnoucí v 7. a
6. stol.př.n.l., byli později kritizováni
za to, že své syny nechali "projít ohněm". Yahweh nechal podle textu
2.Královské obsadit severní království Izraele Asýrií. Jedním z důvodů
měly být i obětní rituály, kdy Izraelci "prováděli své syny a dcery
ohněm"(2Kr 17:17). Obětování lidí bylo v některých biblických textech
odsuzováno, nicméně bylo nadále praktikováno.[6]
Ve starších biblických textech však bylo přinášení lidských obětí
akceptováno, jak ukazují i některé výše uvedené příklady. V Bibli není
zmínky o tom, že by okolí odsoudilo Abraháma či Jiftácha za přípravu
oběti. Proč? Pravděpodobně to nebylo nic nezákonného ani morálně
zavrženíhodného.
Ani Nový zákon zcela nezatracuje přinášení lidských obětí. V knize
Židům jsou například Jiftách i Abrahám, z nichž jeden obětoval svou
dceru a druhý se chystal obětovat svého syna, uváděni jako dobré příklady
víry (Ži 11:17, 32). A mnohé novozákonní spisy jsou postaveny na
tvrzení, že Ježíš zemřel jako oběť za lidské hříchy. Podle veršů Ži10
"krev býků a kozlů není s to hříchy odstranit" a proto "Ježíš
Kristus jednou provždy obětoval své tělo". Dávnověká idea
nutnosti přinést Bohu lidskou oběť tak proniká až do naší současnosti.
Svatá válka a obětování dětíObětování prvorozeného mohlo
ochránit životy velké skupiny lidí. Taková oběť často ochránila obléhané
město před zánikem. Například v ugaritském textu (1250-1200 př.n.l.)
se uvádí modlitba pro ochranu města před nepřítelem. Baalovi
se nabízí oběť prvorozeného syna.[14] Podobný příběh nalezneme i v
Bibli:
CEP 2. Královská 3:26-27
|
Když moábský král
viděl, že boj je nad jeho síly, vzal s sebou sedm set mužů s
tasenými meči, aby se probil ke králi edómskému, ale nedokázali
to.
Jal však jeho prvorozeného syna, který měl kralovat po něm, a
obětoval ho v zápalnou oběť na městských hradbách. I postihlo
Izraele veliké rozlícení, takže od něho odtáhli a vrátili se do
své země. |
V 9. stol. př.n.l. probíhal boj mezi Moábem a aliancí Izraele, Judeje a
Edomu. Spojenci oblehli hlavní město Moábu. Král Méša tedy obětoval
svého prvorozeného syna, což přimělo útočníky k odchodu. Upálení syna
nebyl bezprecedentním činem krále Méšy ale spíše tradičním postupem ve
svatých válkách v Kanaánu.[14]
... pokračování příště ...
|
[a] |
CEP překládá hebrejský m-l-k
nesprávně jako Molek. M-L-K však v tomto kontextu znamená zřejmě
zápalnou lidskou (dětskou) oběť. |
|
[1] |
Ekumenická rada
církví v ČSR. Bible, Písmo svaté
Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad.
Jinak také Český ekumenický překlad
/CEP/.
Použita elektronická forma SW BibleWorks[2]. |
[2] |
BibleWorks, LCC. BibleWorks
6.0 Hermeneutika Computer Bible
Research software. 2003.
www.bibleworks.com |
[3] |
Balabán M., Tydlitátová V.
1998. Tázání po budoucím. Herrmann &
synové. Praha 1998 |
[4] |
Fablis Online
Encyclopedia. Heslo Hebrew sacrifice. |
[5] |
Bible Kralická: Bible svatá
aneb všechna písma Starého i Nového zákona podle posledního
vydání Kralického z roku 1613 /BKR/
Použita elektronická forma SW BibleWorks. |
[6] |
Till Farrell. A Legacy of
Human Sacrifice? Round Earth Society - Atheos. |
[7] |
Human Sacrifice or not?
www.satan4u.8m.com/history/priests.html |
[8] |
Murphy Peter.
Human Sacrifice In The Bible. |
[9] |
Was Isaac or Ishmael to be
sacrificed?
www.islam101.com/religions/sacrifice.htm |
[10] |
Česká biblická společnost.
1968-1991. Výklady ke Starému zákonu, I.zákon Genesis,
Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronium. Praha. 1991 |
[11] |
Fingerland, Jan. Znamení na
vašem těle. Z kulturní historie rituální obřízky. Teologie&Společnost
5/2003
www.cdkbrno.cz
|
[12] |
Coogan, M. D. Canaanite
Origins and Lineage: reflections on the Religion of Ancient
Israel. Ancient Israelite Religion: Essays in Honor of Frank
Moore Cross. |
[13] |
Smith, Mark, S. The Early
History of God. Yahweh and the Other Deities in Ancient Israel.
Wm. B. Eerdmans Publishing Co. 2.vydání 2002
ISBN 0-8028-3972-X |
[14] |
Margalit, Baruch. Why King
mesha of Moab Sacrificed His Oldest Son. Biblical
Archaeology review. Nov/Dec 1986. |
[15] |
Ackerman, Susan. Child
sacrifice: Returning God's Gift.
Bible Review, Jun 1993 |
[16] |
Stager, Lawrence E., Wolf,
Samuel R.. Child Sacrifice at Carthage - Religious Rite or
Population Control? Biblical Archaeology Review, Jan/Feb
1984 |
|
|