| |
Starověké hvězdářství I.
Země a nebe
Anthony Aveni, Rozhovory s planetami[1]
| |
Nikdy se nedovíme, jak dávní lidé chápali svůj vesmír a
jak objevovali způsoby vzájemného souladu jeho nejrozmanitějších
součástí, pokud se nepokusíme vidět, co oni viděli, slyšet, co oni
slyšeli, cítit, co oni cítili, chutnat, co oni chutnali a čichat, co
oni čichali. Porozumět vztahu přírody a kultury znamená stát se
svědkem komplexního chování věcí a jevů v jejich přirozeném
prostředí. |
Abychom lépe porozuměli starověkým mýtům Blízkého východu i náboženským textům v čele
s Hebrejskou Biblí, je třeba zkusit dívat se na svět očima dávných lidí. Pokusme se
pozorovat nebesa stejně, jako to snad dělali oni a přiblížit se tak i jejich
chápání bohů a božského řádu.
Dnes, v éře osvětlených měst a nocí pod střechou u televize, si jen těžko
uvědomujeme, jak těsně byl člověk kdysi spjat s nebeskými jevy. Lidé se od
pradávna snažili nalézt pořádek, smysl a řád světa. Ze všech přírodních
jevů, které byli schopni chápat svými smysly, byly nejspolehlivější ty,
které se odehrávaly na obloze. Člověk intenzivně hledal skryté paralely mezi
cyklickými jevy na obloze s ději v okolní přírodě a lidské společnosti.
Nejstarší lidskou vědou byla právě astronomie. Její provozování bylo
považováno za vrchol intelektuálního snažení mezi vysoce třídními
společnostmi starověku.[1] Dobrá znalost nebeských jevů znamenala moc a šanci
pochopit přání bohů.
Deska země
|
Lidé ve starověku zcela přirozeně považovali zemi za střed světa. Sumerové
si představovali zemi jako desku plovoucí na moři. Měla tvar obdélníkového pole se čtyřmi rohy
nebo kruhu vytyčeného čtyřmi body světových stran.[2]
Babylonská hliněná deska z období 700 až 500 př.n.l.
ukazuje mytologické uspořádání světa. Kruh známého světa obepíná
prstenec "hořké řeky" - moře. V něm je osm trojúhelníkových oblastí
obývaných mýtickými postavami. Viz obr. vpravo.
|
Obr. Mapa světa [3]
|
Nebe
Podle Sumerů se nad zemí, plochou deskou plovoucí v moři,
klenula nebeská báň. Nad ní byl nebeský oceán nebe, kde sídlili
bohové.[4]
Pozdějším kulturám Kanaánců
a tedy i Izraelitů byla bližší představa nebeské klenby ve tvaru obrovského stanu. V článku
Kruhová nebo kulatá země?
rozebíráme jeden z biblických textů, který ukazuje podobné chápání světa.
Svět či vesmír Sumerové označovali výrazem AN.KI
(nebe.země). Prostor mezi zemí KI  a pevnou klenbou nebes AN
 , snad tvořenou
mědí (kov nebe), byl vyplněn LIL
- větrem, ovzduším, dechem. Z látky
LIL byly vytvořena i nebeská tělesa, která dnes známe jako Slunce, měsíc,
planety a hvězdy. Navíc byla obdařena svítivostí. Všude okolo "nebe.země"
bylo moře. Svět stvořili bohové, zapisovaní na hliněné tabulky stejným
symbolem jako nebe AN -
,
čtyřmi vpichy rydla. Pojmy označující bohy nesly tento znak (dingir) na
začátku slova jako determinativ. [9]
Představy uspořádání světa obklopeného mořem vedly logicky
Sumery k teorii jeho vzniku z prvotního oceánu. V prvotním moři byl stvořen
náš svět, nebe.země, sestávající z nebe vyklenutým nad plochou zemí.
V mezeře mezi nebem a zemí bylo ovzduší LIL a z něj vytvořena světelná
nebeská tělesa. Po oddělení nebe od země a po vzniku nebeských tělesech byl
stvořen i život - zvířata a lidé.[4]
Tyto mýty o stvoření světa se předávaly mezi kulturami Sumerů, Akkadů,
Babyloňanů i Kanaánců. Ozvěny sumerských mýtů o stvoření světa nalézáme i v
prvých verších Hebrejské Bible:
CEP[8]
Genesis 1:1-10
| |
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale
nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: "Buď světlo!" A
bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy.
Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo
jitro, den první. I řekl Bůh: "Buď klenba uprostřed vod a
odděluj vody od vod!" Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou
od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl
večer a bylo jitro, den druhý. I řekl Bůh: "Nahromaďte se vody
pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš
nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je
dobré. |
Bůh podle Bible stvořil zemi a nebeskou klenbu. Klenba
oddělovala vody pod ní a nad ní stejně jako v sumerském pojetí vzniku světa.
Píše se zde o duchu Božím. Hebrejský výraz lze přeložit také jako vítr či
dech boží/bohů (elóhím). Vliv mýtů staré Mezopotámie na biblický popis
stvoření světa lze jen stěží popřít.
Na počátku byla nad propastnou tůní tma.
Propastnou tůní je v CEP překládán hebrejský výraz
 - TeHoM. Někteří
odborníci odvozují původ hebrejského slova tehom resp. ugaritského thm
od sumerského Tiamat.
V mezopotámských mýtech o stvoření světa byla Tiámat bohyní personifikující
původní praoceán. V Enúma
Eliš, babylonské verzi mýtu, je Tiámat přemožena bohem Mardukem a z jejího těla povstane země a
obloha. Země pak zadrží podzemní vody.
Obzor
Rozhraní mezi zemí a oblohou poutalo pozornost člověka od nepaměti. Na
oboru se odehrávaly východy a západy nebeských těles. Změny míst východů a
západů Slunce souvisely se změnami ročních období.
Hranice mezi nebem a zemí byla chápána našimi předky také jako rozhraní
mezi životem a smrtí kosmických božstev. Orientace nebožtíka na východy a
západy těles měla symbolizovat jeho ztotožnění s těmito božstvy a společný
vstup do dalšího života.
K nejstarším astronomiím patří astronomie obzorová. Sledování a
zaznamenávání posunu obzorových východů a západů Slunce či Měsíce umožnilo
zcela racionálně měřit čas a ustanovit přesný kalendář. Opakovaný zrod a
mizení nebeských těles na obzoru však bylo zároveň spojováno s věčným
koloběhem života i smrti a promítlo se v řadě mýtů, kultů a náboženství.
Nebeská tělesa
Lidé staré Mezopotámie věřili, že země a nebe jsou propojeny. Děje
probíhající na obloze měly přímý vztah k pozemským událostem. Pokud by
učenci pochopili vztahy mezi nebeskými tělesy, mohli by jasněji předvídat
důležité události na zemi a lépe rozumět přání bohů.
Pradávní pozorovatelé oblohy mohli na obloze mohli sledovat pohyb
dvou největších nebeských těles - Slunce a Měsíce. V
noci se nebeská klenba rozsvítila hvězdami. Lidé nejprve nerozlišovali
hvězdy od planet. To ukazuje i následující biblický verš, pocházející zřejmě
z velice staré tradice:
CEP[8]
Genesis 1:14-18
| |
I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské
klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a
let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí."
A stalo se tak.
Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve
dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je
umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve
dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré.
|
Lidem pozorně sledujícím oblohu neuniklo,
že v pohybu nebeských těles i hvězd je určitý řád. Řád, který hluboce
působil na člověka a přírodu kolem něj. Řád, který musel být dílem boha či bohů.
Sledování pohybu Slunce po obloze odměřovalo denní čas, umožňovalo
přibližně určit světové strany a později stanovit např. mezníky oddělující
jednotlivá roční období i celé roky (dny slunovratu a rovnodennosti).
Noční obloze kraloval Měsíc, jehož postupné ubývání a dorůstání
odměřovalo jednotlivé měsíce v roce. Fáze Měsíce a možná také zimní a letní
slunovraty byly v severní Evropě přesně pozorovány a zaznamenávány už před
40 000 lety.[6]
Pokračování Slunce
den, týden a světové strany
|
| [1] |
Aveni Anthony. Rozhovory s planetami.
1994. Praha, Tok 1998.
ISBN 80-86177-03-3 |
| [2] |
Black, Jeremy; Green, Anthony.
1992. Bohové, Démoni a symboly starověké Mezopotámie.
Volvox Globator. 1999 |
| [3] |
Map of the World. The British
Museum. ANE 92687
http://www.thebritishmuseum.ac.uk |
| [4] |
Kramer. Historie začíná v Sumeru. 1956. SNKLU.
Praha. 1965. |
| [5] |
Graham Handcock, Santha Faiia, "Zrcadlo nebes",
1998, Columbus 2003 |
| [6] |
Alexander Marshack, "The Roots of Civilization",
McGraw-Hill, New York 1972
odkaz viz. [5]
str.32 |
| [7] |
Diderot s.r.o. 1999. Encyklopedie Diderot 2000 na CD ROM |
| [8] |
Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté
Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český
ekumenický překlad /CEP/ |
| [9] |
Použity znaky ze sumerského slovníku
The Pennsylvania Sumerian Dictionary. The Pennsylvania Sumerian
Dictionary Project (PSD). The University of Pennsylvania Museum of
Anthropology and Archaeology.
psd.museum.upenn.edu/epsd/index.html |
| [10] |
Heise John. Akkadian Cuneiform, Chapter The cuneiform writing system.
www.sron.nl/~jheise/akkadian/Welcome_list.html |
|
|
