|
Starověké hvězdářství II.
Slunce - den, týden a světové strany
Pro naše prapředky bylo slunce největším nebeským tělesem.
Sluneční kotouč se každé ráno pravidelně objevoval nad obzorem, pak pomalu
putoval oblohou a na konci dne opět mizel v neznámu. Dnes víme, že sluneční paprsky přinášejí světlo a teplo
nezbytné pro náš život. Ne vždy si to však lidé uvědomovali. Spojitost mezi
Sluncem a světlem nebyla některým kulturám zřejmá. V prvých verších Hebrejské Bible, v
knize Genesis, se takto popisuje stvoření světa: Bible,
Genesis 1:1-19
CEP[1]
|
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.
Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale
nad vodami vznášel se duch Boží.
I řekl Bůh: "Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je
dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu
nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první...
I řekl Bůh: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den
od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na
nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak. Učinil
tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo, aby vládlo ve dne, a
menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil
na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v
noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl
večer a bylo jitro, den čtvrtý. |
Bůh nejprve stvořil světlo, den a noc. Teprve čtvrtého dne
učinil dvě veliká světla, Slunce a Měsíc. Pradávné tradice, ze
kterých čerpali autoři textů Genesis, nepovažovaly Slunce za zdroj světla.
Tak tomu bylo v mnoha starověkých kulturách. Pozorovatelům oblohy samozřejmě
neuniklo, že se Slunce objevuje při svítání a mizí za soumraku. Nevěděli
však, že právě Slunce je oním zdrojem světla.[c]
Pravidelně se opakující doby světla a tmy, den a noc, vymezovaly základní časové úseky v
životech lidí. Toto základní rozdělení času ukazuje jeden z již výše
uvedených veršů Genesis: Bible, Genesis 1:5
|
Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo
jitro, den první. |
V širším významu
den zahrnoval obě části - tmavou i světlou. Den tedy znamenal buď pouze
období světla (svitu Slunce), nebo zahrnoval světelnou i tmavou část (den i noc)
dohromady. Den sestávající ze světlé i tmavé části (trvající našich 24 hodin) budeme
označovat jako kalendářní den.
Z biblického verše Genesis 1:5 můžeme vyčíst i hranici stanovující
počátek kalendářního dne. V Hebrejské Bibli začíná většinou večerem, soumrakem a trvá do dalšího
večera. Kalendářní den končil i začínal soumrakem.
Sestával tedy z tmavé a světlé části. Ve verši Gn 1:5 je použit pro den
výraz YOM.
Hranice kalendářního dne byly v různých kulturách různé. Den u
Peršanů, Egypťanů, některých řeckých kmenů i starých Římanů začínal úsvitem, jak je přirozené pro denní faunu i člověka. Vycházející
Slunce
bylo znamením začátku nového dne. Číňané a později i Římané
začínali den o půlnoci, což převzala i naše civilizace. Soumrakem končil
starý den a začínal nový nejen u Izraelitů, ale i dalších národů Předního
Východu, Turků či
Keltů. Jedná se zřejmě o pozůstatek měsíčního kalendáře.[18]
U Sumerů a Babyloňanů
si odborníci nejsou zcela jisti.[2]
Zřejmě však začínali den také večerem. Tradice biblického dne, počínajícího
večerem, je tedy převzata od Sumerů resp. Babyloňanů.
Dávní astronomové, již od Ptolemaia, často počítali kalendářní den od poledne - jejich den
trval polovinu světlé doby, pak následovala tmavá a nakonec další polovina světlé doby.
Důvod byl prostý. Hranici dne určovali podle horní kulminace Slunce. Přesným
začátkem dne bylo poledne. Výhodou bylo, že se během nočního pozorování
neměnilo datum.[18] Takto vymezený den dnes označujeme jako pravý
sluneční den.[a]
U nás se dříve počítal den od večera (tzv. Vlašské či
Staročeské hodiny).[b]
Mizení Slunce
Na konci dne mizelo Slunce na horizontu. Lidé žijící u moře
často věřili, že se Slunce noří do něj. Podle obyvatel vnitrozemí se
Slunce schovávalo v horách do podzemí.
|
|
Obr. vlevo - na otisku válečkové pečeti z Akkadu
(2300-2200 př. n. l.)[25]
vidíme vpravo vedle Ištary, bohyně plodnosti s
křídly vítězství, poprsí mužské postavy. Je to sluneční bůh
Šamaš s paprsky zářícími z ramen. Bůh-slunce si razí cestu horami,
aby mohl povstat za svítání. Více viz
Válečkové pečeti
Mezopotámie. |
Kalendářní den si lidé dále dělili do několika částí. Den zřejmě
nejprve vymezovaly tři
přirozené jevy - začátek světla (východ Slunce), poledne a stmívání (západ
Slunce). Později bylo období svitu Slunce podrobněji děleno na ráno,
dopoledne, poledne, odpoledne a večer. V Bibli však čteme o jiném členění
dne. Jitrem se chápalo období trvající od východu Jitřenky (Venuše) až do poledne.
Po poledni následovala třetí část dne - večer. Ten zahrnoval údobí od poledne až do východu prvých hvězd.
Sumerové dělili den a noc každý na tři hlídky. Hlídka
sestávala ze dvou sumerských hodin. Už před pěti tisíci lety začali
mezopotamští učenci rozdělovat kalendářní den na 12 (2 x 6) úseků nazývaných kaspu
(kašbu).
Kalendářní den tedy trval 12 sumerských hodin (dvouhodin). Sluneční kaspu
představoval třicetistupňový oblouk dráhy Slunce po obloze a byl nejen
časovou, ale i délkovou jednotkou. Sumerské dvojhodiny byly temporální -
jejich délka se v průběhu roku měnila s délkou dne a noci.
Izraelité zůstali u dělení kalendářního dne na šest částí
(Sd 7:19, 1 S 11:11). Noc sestávala z období tří nočních hlídek.
Později začala být počítána na čtyři hlídky po římském vzoru.
Dělení dne na hodiny Izraelité zavedli až v době poexilní (Da 4:16).
Sumerskou hodinu kaspu dělili Sumerové i Babyloňané na dalších 30 dílků
geš (gesh).
Den trval 360 jednotek geš.
[14]
[16]
O tom, proč i sumerský rok trval 360 dnů a například kruh, a tedy i nebeský
obzor, dělili na 360 stupňů, budeme psát v samostatném článku.
Babyloňané dělili den na 360 dílů, stejně jako dělili kruh na 360
stupňů. Vycházeli ze sexagesimálního systému počítání, založeného na
základní jednotce 60. Základní časová jednotka Babyloňanů se nazývala geš
resp. usÿ (vyslovováno jako óš) a trvala 1/360 dne, což
odpovídá našim 4 časovým minutám.[24]
Podle jiných zdrojů dělili Babyloňané dvanáctiny dne (kaspu) na 6 stupňů,
čímž dostali 72 šuššu.[3]
Prvý doklad o dělení kalendářního dne na 24 dílů pochází z
Egypta. Ve starověkém Egyptě dělili den na dvě části po 12 hodinách. Zhruba
od 2100 až 2000 př. n. l. začali noc dělit na 12 částí, jak dokládají hvězdné
hodiny kreslené na víka rakví. Dělení světelného dne na 12 částí zase
ukazuje např. text na slunečních hodinách z období faraóna Setiho I. (1290 -
1279 př. n. l.). Trvání dvanácti dílů dne a 12 dílů noci bylo samozřejmě
proměnlivé. Jednalo se o sezónní hodiny, jejich délka se měnila s tím, jak
se měnil poměr trvání dne a noci v průběhu roku.[24]
Vraťme se
k dělení dne a měření času. Jak vlastně lidé měřili krátké
denní časové úseky?
Sluneční hodiny
Den byl odměřován pohybem Slunce po obloze. Sledovat
přímo polohu slunečního kotouče nebylo praktické a bez náležitých pomůcek
ani přesné. Lidé proto začali
pozorovat
něco jiného - stín vrhaný Sluncem. Uvědomili si, že cesta Slunce po nebeské
klenbě může být měřena polohou a délkou stínu. Vynalezli tak nástroj k
měření času.
Egypťané byli první, kdo prokazatelně měřili čas slunečními
hodinami. Je
pravděpodobné, že to uměli už Sumerové, dosud však nemáme archeologický
důkaz. Zhruba od roku 3500 př. n. l. začali Egypťané stavět obelisky - vysoké
čtyřstranné monumenty, které se do výšky zužovaly. Podle některých
odborníků mohly obelisky sloužit i k zaznamenávání času.
Obr. Sluneční hodiny tvořené obeliskem dle představ astronoma P. Příhody. Zůstává stále nejasné, zda obelisky v
Egyptě sloužily jako sluneční hodiny a kalendář.
[21] |
Pohybující se stín
vrhaný obeliskem tvořil první jednoduché sluneční hodiny. Ukazovaly poledne,
snad se zaznamenávala i pozice stínu v nejkratším a nejdelším dni roku. Později
byly kolem základny obelisku vytvářeny další značky, které umožňovaly
jednoduché odměřování času - vznikl první gnómon. |
Sluneční hodiny se postupně zdokonalovaly. Nejstarší egyptské
příruční sluneční hodiny se dochovaly z roku 1500 př. n. l. Kratší
část tyče vrhala stín na delší horizontální rameno. |
Obr. Nejstarší dochované egyptské sluneční hodiny.[13] |
Sluneční hodiny nám dokazují, že Egypťané dělili den a noc
po dvanácti úsecích (nejprve byl den rozdělen na 10 úseků, další dva
pokrývaly svítání a soumrak). Kalendářní den tedy sestával z 24
úseků - hodin, stejně jako je zvykem v naší civilizaci. Délka hodin se však měnila s délkou světlé části dne. Denní
čas odměřovaly sluneční hodiny.
|
Obr. vlevo. Princip egyptských kamenných slunečních hodin.
Zrekonstruováno dle dochovaného zbytku kamenného gnómu.
[23] |
O slunečních hodinách nalezneme zmínku i v Hebrejské Bibli.
Judejský král Chizkijáš smrtelně onemocní. Prorok Izajáš
přináší Hospodinův slib uzdravení. Aby král uvěřil, sešle Hospodin zázračné znamení,
vrátí sluneční stín na stupních Achazových o deset stupňů zpět:
Bible, 2. Královská 20:8-11
|
Chizkijáš se otázal Izajáše: "Co
bude znamením, že mě Hospodin uzdraví a že třetího dne vstoupím
do Hospodinova domu?" Izajáš mu odpověděl: "Toto ti bude
znamením od Hospodina, že Hospodin splní slovo, jež promluvil:
Má stín postoupit o deset stupňů nebo se má o deset stupňů
vrátit?" Chizkijáš řekl: "Snadněji se stín o deset stupňů
nachýlí, než aby se vrátil o deset stupňů nazpět." Prorok Izajáš
tedy volal k Hospodinu. A on vrátil stín na stupních, po nichž
sestoupil, na stupních Achazových, o deset stupňů nazpět. |
Stupně měřící čas postavil zřejmě Achaz, otec Chizkijáše. Achaz
měl podle tradice žít v 8. stol. př. n. l. Kniha 2. Královská byla sepsána
až během 6. stol. př. n. l. Přesto se v Tóře s měřením času na hodiny nesetkáme. Mnohem jednodušší
bylo dělit den na delší časové úseky, jak jsme uvedli výše.
Sluneční hodiny byly postupně zdokonalovány. Pokud se tyč
vrhající stín nasměrovala k nebeskému pólu, stín putoval po kruhové
výseči. Tyto sluneční hodiny byly vynalezeny zřejmě v Řecku v 6. stol. př. n. l.[23]
Pro praktické užití byly dny sdružovány do týdnů. Týden snad
původně souvisel se čtvrtěmi Měsíce a byl proměnný.[18]
Ve starém
Egyptě měl týden 10 případně i 5 dnů. Každý desetidenní týden byl spojen s
určitým souhvězdím či hvězdou, vycházejícími nad obzorem těsně před východem
Slunce. Tato dekanová souhvězdí se dochovala např. na známém
zvěrokruhu v Dendeře. Dekany byly
používány pro určování času během noci. 36 dekanových
hvězd a souhvězdí vytvářelo i důmyslný kalendář dělící rok přibližně na
36 desetidenních týdnů. Podobně, podle heliakických východů hvězd,
uměli určovat čas již Sumerové a Babyloňané.
Sedmidenní týden zavedli v Babylonii.
Každý poslední (sedmý) den býval zřejmě posvátný či prokletý. Panoval zákaz
provádění řady lidských činností, náboženské rituály měly odvrátit
předpokládané zlo. Odtud sedmidenní týden převzali Izraelité, Řekové, Římané a dnes i my. Babyloňané zvolili
tento počet v souvislosti s uctíváním sedmi nebeských světel - Slunce,
Měsíce, Venuše, Marsu, Jupiteru, Saturnu a Merkuru. Název dne byl dán
planetou jeho první hodiny.
Izraelité převzali sedmidenní týden od Babyloňanů a stvoření světa ve své
knize Genesis rozdělili na sedm dní. Sedm dní biblického stvoření odpovídá i
počtu sedmi tabulek, na kterých byl zaznamenán mezopotamský mýtus o stvoření
světa Enuma Eliš.
Světové strany
Podle Slunce se mohli lidé orientovat nejen v čase, ale i v
krajině. Východ a západ Slunce jim udával
přibližnou osu
světových stran. Pokud jim stálo Slunce v poledne v zádech, mířili na sever.
Hroby skrčenců v Evropě (neolit - mladší doba kamenná) jsou orientovány ve směru
východ-západ a jsou důkazem znalosti světových stran.
|
|
|
Na jedné z nejstarších známých map (Mezopotámie,
3800 - 2300 př. n. l.) jsou vyznačeny světové strany - sever, východ a
západ (obr. vlevo). |
Obr. Mapa na hliněné tabulce z města
Ga-Sur blízko Haranu.[15]
|
|
|
Sumerové
spojovali Slunce se svým bohem zvaným Utu. Pozdější kultury
akkadská a asyrská jej nazývaly Šamaš (Shamash). Častým
symbolem Utu/Šamaše, a tedy i symbolem Slunce, byl kotouč s
čtyřcípou hvězdou a třemi vyzařujícími zvlněnými čarami mezi každým
cípem. Utu byl
podřízen bohu Měsíce, Sínovi. Větší význam než Slunci tedy
přikládali Měsíci. |
Obr. Symbol slunečního boha byl používán od
akkadského do novobabylonského období. Akkadské názvy symbolu byly šamšatu a niphu.[17]
Viz.
Nebeské symboly Mezopotámie |
Čtyři cípy hvězdy mohou mít spojitost se čtyřmi světovými
stranami. Snad symbolizují čtyři světové strany, které Slunce vymezuje.
Možný je však i jiný výklad, který čtyři cípy spojuje se čtyřmi ročními
obdobími či čtyřmi časovými milníky v roce, které Slunce vymezuje (dvě rovnodennosti a
dva slunovraty).
|
Obr.
Bůh Šamaš na tabulce ze Sipparu,
cca. 870 př. n. l. The British Museum. |
Řada starověkých staveb byla velice přesně orientována ke
světovým stranám. Snad nejlepším příkladem je Velká pyramida v egyptské
Gíze. Přesnost zaměření stavby vůči světovým stranám je neuvěřitelná.
Ve starém Egyptě patřil bůh Slunce
Ré rovněž k nejvyšším božstvům. Faraón Achnaton (Amenhotep IV.,
1351–1334 př. n. l.) dokonce povýšil sluneční kotouč na jediného
univerzálního boha, Atona. |
Obr. Achnaton uctívá boha
Slunce - Atona[26] |
Slunce umožnovalo nejen měření času během dne a určování světových stran.
Sledováním Slunce bylo možné měřit rok a rozdělit jej čtyřmi časovými
mezníky slunovratů a rovnodenností.
Předchozí -
Země a nebe
Následující - Slunce -
rovnodennost a slunovrat
|
[a] |
Dnes víme, že pravé sluneční dny nejsou
přesně stejně dlouhé a kolísají podle ročních období v rozmezí necelé
minuty. 365 pravých slunečních dní se rovná 366 hvězdným dnům. Hvězdný den
(siderický)
je dalším možným vymezením dne. Je dán dobou, která uplyne mezi dvěma po
sobě jdoucími horními kulminacemi téže hvězdy na stejném poledníku. Určení
tohoto okamžiku je však složitější než u kulminace Slunce.
Zjednodušeně napsáno, sluneční den trvá od okamžiku, kdy je Slunce na nebi
nejvýše, do dalšího takového nejbližšího maxima. Obdobně to platí u hvězdného
dne, místo kulminace Slunce se však sleduje kulminace vybrané hvězdy.
Třetí způsob vymezení dne je založen na představě fiktivního Slunce, které
se stejnoměrně pohybuje v nebeském rovníku od západu k východu. Tento tzv.
střední sluneční den má 24 hodin, hodina 60 minut a minuta 60 sekund.
Ani pravý ani střední čas se však neshoduje s časem, který máme mít na svých
hodinkách. Řídíme se časem pásmovým, který je o hodinu posunut dopředu vůči
světovému času (greenwichský střední čas GMT). Tedy GMT+1.
[2] |
[b] |
Staročeský čas (čtyřiadvacetník) ukazuje i ciferník
Staroměstského orloje. V době vzniku orloje to byl všeobecně používaný
čas a podle něj se řídilo odbíjení. 24 hodin bylo tedy v nejdelší den
roku odbíjeno v 8 hodin (SEČ) večer, při rovnodennosti v 6 hodin večer a
v nejkratší den roku o 4. hodině odpolední. |
[c] |
Podle véd osvětlovalo náš svět na počátku věků zcela
jiné Slunce. Svítilo nepřetržitě a nikdy nenastala noc. Bylo zakryto, a
proto muselo vzniknout další, menší Slunce, které dnes vidíme, a které
vymezuje den a noc. |
|
[1] |
Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté
Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český
ekumenický překlad /CEP/ |
[2] |
Klíma Vladimír. Kalendář mění tvář - Vnímání času v
proměnách staletí. Votobia. 1998
ISBN 80-7198-339-X |
[3] |
Hebrejská encyklopedie Olam. Luach.
www.olam.cz/encyklopedie/luach.html |
[4] |
Alastair Service - Jean Bradbury, "The Standing Stones of
Europe: A Guide to the Megalithic Monuments", J.M.Dent, Londýn 1993, s.47
odkaz viz.[12] str.11 |
[5] |
Chrisopher Chippendale, "Stonehenge Complete", Thames
and Hudson, Londýn 1994, s. 137-8
odkaz viz.[12]
str.11 |
[6] |
Daily Telegraph, 28.června 1996
odkaz viz.[12] str.12 |
[7] |
Alexander Marshack, "The Roots of Civilization",
McGraw-Hill, New York 1972
odkaz viz. [12] str.32 |
[8] |
Dr.David P.Stern, "The Sky Above Us",
www-istp.gsfc.nasa.gov/stargaze/Secliptc.htm |
[9] |
Pavel Příhoda, "Proč ne jenom jednadvacátého...?",
Corona Pragensis 1998/6
www.astro.cz/iso/cas/praha/crp/9806a.phtml |
[10] |
Jiří Dušek, "Astronomický denník"
denik.hvezdarna.cz/2003_03_01_archiv.html |
[11] |
Délka astronomických ročních dob v rámci jednoho roku se
liší. V roce 2000 trvalo léto 92,76 dne a např. zima 88,99 dne. Pro milovníky léta
máme potěšující zprávu. Jaro a zima se v současnosti zkracuje, léto a podzim
prodlužují.[9] |
[12] |
Graham Handcock, Santha Faiia, "Zrcadlo nebes", 1998,
Columbus 2003 |
[13] |
The Fertile Crescent.- Early Mesopotamian Astronomy
visav.phys.uvic.ca/~babul/AstroCourses/P303/mesopotamia.html |
[14] |
Abrams Stacey. Astronomy In Ancient Mesopotamia.
The Electronic Journal of the Astronomical Society of the Atlantic.
1991
www.stormpages.com/swadhwa/hofa/mesopotamia.html |
[15] |
The Earliest Known Map.
www.henry-davis.com/MAPS/Ancient Web Pages/100D.html |
[16] |
A walk through Time. Ancient Calendars.
physics.nist.gov/GenInt/Time/ancient.html |
[17] |
Black, Jeremy; Green, Anthony. 1992. Bohové,
Démoni a symboly starověké Mezopotámie. Volvox Globator. 1999 |
[18] |
Astronomové a hodináři.
certik.ruk.cuni.cz/sokol/4.ISO2.html |
[19] |
Ministr Zdeněk. Pravěká astronomie a Benátecko.
www.webprostor.cz/veda_a_vyzkum/ministr nyní na
www.kpufo.cz/wmb/astr.htm |
[20] |
Ministr Zdeněk. Pravěká
sociokulturní architektura na Moravě. |
[21] |
Ministr Zdeněk. Archeo - metalurgie, -
technologie, - chronologie a archeo - astronomie (kalendářní). 2002.
www.volny.cz/lynxx/sc/obr.html |
[22] |
Marek Pavel. Archeoastronomie. Východy Slunce
pozorované z rondelu Byseň - Východ Slunce v sedle Bezdězů, lunární
měsíc po slunovratu.
slunecnihodiny.wz.cz/archeo/obrar1.htm |
[23] |
Gruber Josef. Dějiny techniky pro střední školy.
www.spstr.pilsedu.cz/osobnistranky/
josef_gruber/dte/texty/6-2-2_i.doc |
[24] |
Depuydt, Leo. Origins: Counting the Hours.
Archaeology Odyssey. Sep/Oct 2005 |
[25] |
The British Museum (ANE 89115)
http://www.thebritishmuseum.ac.uk/ |
[26] |
Najser Pavel. Slunce v
proměnách staletí. Štefánikova
hvězdárna 2000-2006
www.observatory.cz/news/detail.php?page=&id=149 |
|
|