Starověké hvězdářství IV. -- Souhvězdí
Starověké hvězdářství IV.SouhvězdíNa nebi lidé sledují od nepaměti tři základní typy světel: Slunce, Měsíc a hvězdy (včetně planet). Sledování pohybu Slunce po obloze umožňuje odměřovat čas běhen dne a stanovit mezníky oddělující jednotlivá roční období (slunovraty a rovnodennosti). Noční obloze ale kraluje Měsíc, jehož postupné ubývání a dorůstání odměřuje jednotlivé měsíce v roce. Fáze Měsíce a možná také zimní a letní slunovraty byly v severní Evropě přesně pozorovány a zaznamenávány už před 40 000 lety.[6]Pokud Měsíc nesvítí příliš jasně, září noční nebeská sféra stovkami hvězd. I ty umožňují orientovat se nejen v čase, ale i v prostoru. Orientaci na nočním nebi usnadňuje spojování hvězd do imaginárních obrazců - skupin a souhvězdí. Kdy si člověk poprvé začal propojovat hvězdy v souhvězdí? Stále více odborníků se přiklání k názoru, že mnohé jeskynní malby z období paleolitu představují souhvězdí noční oblohy.
Z nejstarších dochovaných textů se dozvídáme, že Sumerové nazývali hvězdy
"pasoucím se stádem". Hvězdy se, jako klidné stádo, držely stále ve stejných
rozestupech. Celé stádo hvězd se otáčelo kolem jednoho místa na obloze - nebeského pólu. Souhvězdí zvířetníkuMěsíc a planety se otáčejí kolem nebeského pólu společně s hvězdami, ale zároveň se vůči nim pomalu posouvají. Jednu noc svítí Měsíc či planeta v jednom souhvězdí, a během několika dalších nocí se posune do souhvězdí vedlejšího. Dávní pozorovatelé si navíc všimli, že se Měsíc a planety pohybují vždy jen v rámci úzkého pásu noční oblohy, tvořeného určitými hvězdami a souhvězdími. Měsíc ani žádná planeta nikdy z tohoto pásu nevybočí (dnes víme, že výjimkou je Pluto). To, že Měsíc a planety putují po dráze protínající nebeskou sféru, bylo známo mnohým kulturám již zhruba 3500 let př. n. l. Hvězdy a souhvězdí v pásu cesty Měsíce a planet sloužily jako referenční podklad pro sledování pohybu těchto nebeských poutníků. Staly se tak ciferníkem nebeských hodin. Lidé se např. naučili podle jejich postavení určovat, za jak dlouho nastane svítání.[3] Přesná orientace v pásu hvězd měla pro naše prapředky velký praktický význam. Proto jej pokryli imaginární sítí několika souhvězdí. Alexander Gurshtein tvrdí, že nebeský pás byl původně rozdělen na čtyři souhvězdí související s body rovnodennosti a slunovratu. Ustanovení a pojmenování souhvězdí muselo prý začít nejpozději v roce 4400 př. n. l., pravděpodobně již v roce 6000 př. n. l. [7]
Podle některých badatelů lze nalézt většinu souhvězdí nebeského pásu již na jeskynních malbách v Evropě z období paleolitu.[11] V Mezopotámii již ve 4. tisíciletí př. n. l. sdružili některé hvězdy do skupin a přiřadili jim často používané symboly Býka, Lva, Štíra a Enkiho (Vodnáře?). Kolem r. 3800 př. n. l. znali mezopotamští hvězdáři 6 souhvězdí ležících v pásu pohybu Měsíce a planet:
Babyloňané jako první začali spojovat některá souhvězdí s měsíci roku. V letech 600 až 500 př. n. l. byla souhvězdí přiřazena po jednom či dvou ke dvanácti měsícům:[10]
Asi kolem roku 400 př. n. l. (někdy je udáván rok 700 př. n. l.) byl počet znamení pásu oblohy omezen na dvanáct. Každé z nich pokrývalo 30° nebeského pásu. Prvým znamením byl Beran přidružený počátečnímu měsíci roku [10] (babylonský rok začínal jarní rovnodenností):
Nevíme, kdy starověcí hvězdáři vypozorovali, že na pozadí pásu nebeské oblohy se kromě Měsíce a planet pohybuje také Slunce. Určit sluneční dráhu nebylo jednoduché. Když svítí Slunce, nejsou vidět hvězdy na jeho pozadí. Zřejmě pradávní mudrcové sledovali souhvězdí nad východním obzorem těsně před východem Slunce a obdobně na západním obzoru po západu slunečního kotouče. Jednou z metod mohlo snad být i přímé pozorování souhvězdí za Sluncem při jeho zatmění. Odtud je pravděpodobně odvozen i název sluneční cesty po obloze - ekliptika.[a]
Encyklopedie Diderot[9]
Princip rozdělení pásu ekliptiky na dvanáct souhvězdí převzali od babylonských hvězdářů Řekové. Jmenujme alespoň řeckého astronoma Hipparcha (cca. 190 až 125 př. n. l.) a světoznámého Ptolemaia (cca. 170 až 100 př. n. l.)[9] Tento model siderického zodiaku se nezměněn dochoval do dnešních dnů. Z hlediska astronomie již ztratil svůj prvotní význam. Zato zůstává vděčným tématem pro astrology, umělce a hledače duchovna. Nezvyklá je podobnost mezi našimi (západními) souhvězdími
zvěrokruhu a souhvězdími zvěrokruhu předkolumbovských Mayů. Stansbury Hagan
tvrdí, že pocházejí z jednoho prapůvodního zdroje.[8]
OrientaceHvězdy na nebeské klenbě se otáčejí kolem bodu, který v naší éře leží u hvězdy Severka (též Polárka), patřící do skupiny Malý vůz. Severka ukazuje severní směr. Úhel, pod kterým vidíme Severku, se shoduje se zeměpisnou šířkou místa pozorování. Pozorovatelé v severních zemích mohou během roku pozorovat souhvězdí severní, zatímco jižní jim zůstávají z větší části skryta. Souhvězdí v okruhu kolem nebeského pólu (tzv. cirkumpolární souhvězdí) jsou vidět z daného místa po celý rok. Pozorovatel na severním pólu vidí neustále tutéž část oblohy. Naopak pozorovatel stojící blízko rovníku by mohl v průběhu roku spatřit postupně všechna souhvězdí nebeské klenby. Severku by neustále viděl těsně nad obzorem. Některá souhvězdí můžeme spatřit jen v určitém ročním období. Rozeznáváme tak jarní, letní, podzimní a zimní oblohu.[12] Pro letní severní oblohu je typický tzv. letní trojúhelník tvořený hvězdami Deneb (v souhvězdí Labutě), Vega (v Lyře) a Altair (v Orlu). Tyto hvězdy tvoří téměř pravoúhlý trojúhelník s pythagorejským poměrem stran 3:4:5. V létě je Vega prakticky v nadhlavníku a trojúhelník směřuje k jihu, na podzim a začátkem zimy je pozorovatelný na západní obloze. Všechny tři hvězdy tvořící letní trojúhelník patří mezi 57 tradičních navigačních hvězd. Typickým souhvězdím zimní severní oblohy je souhvězdí Orionu v podobě přesýpacích hodin.
Předchozí:
Slunce - slunovrat a rovnodennost
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|