Biblický kánon a apokryfy

Bible je cennou sbírkou starodávných textů psaných a kompilovaných v průběhu mnoha staletí různými autory. Obsahuje texty, které jsou judaisty a křesťany považovány za svaté, Bohem inspirované. Mezi církvemi však nepanuje shoda v tom, které všechny texty do Bible patří a jak silně se v nich odráží slovo Boží. Duchovní autority v tom nejsou jednotny od samých počátků zrodu náboženských hnutí a církví.

Souhrn autoritativních spisů židovství či křesťanství se nazývá biblický kánon. Určuje, které texty jsou součástí Bible. Kánonů ale existuje několik.

Židovský (hebrejský, judaistický) kánon

Dnes většina judaistů považuje za závazný palestinský kánon ustavený na přelomu 1. a 2. století n. l. K ustálení poslední části Hebrejské bible - Spisů přispělo rozhodnutí duchovního centra židovského náboženství v Jabne (Jamnii) v Palestině. Hebrejskou bibli palestinského kánonu tvoří 24 knih, někdy bývá označována jako Tanak (akronym tří skupin Torah, Neviim, Kethuvim) či Tenak. Prvou zmínku o všech 24 knihách kánonu nalezneme v textu 2. Ezdráš (1. pol. 2. stol. n. l.)^[13]

Úplná shoda zde ale nepanuje a např. etiopští judaisté neuznávají knihu Psalm (Žalmy).

Kánon židovské literatury je však širší než kánon písma. Patří zde např. rabínská literatura.

Samaritánský kánon

Do kánonu jsou zařazeny pouze knihy Tóry a kniha Jozue.^[13]

Samaritánský Pentateuch je v lecčems odlišný od másoretských hebrejských textů a tedy i od překladů Pentateuchu, které známe my. Centrum Samaritánské náboženské společnosti je ve městě Nabulus a zde jsou umístěny i staré rukopisy Pentateuchu (je psán starším typem hebrejského písma).

Křesťanský kánon 

Křesťané přidali do své Bible několik dalších mladších textů. Původní předkřesťanskou část Bible označují jako Starý zákon (Old Testament). Novější křesťanské texty nesou souhrnné označení Nový zákon (New Testament). Starý zákon zpravidla odpovídá Hebrejské bibli, knihy jsou ale jinak rozděleny a počítány (39 knih). Ani u křesťanů však nepanuje v otázce biblického kánonu shoda:

Kanonizace křesťanských textů proběhla kolem let 170 až 220 n. l.^[11] Podle díla Dějiny křesťanství^[12]  existovalo na konci 2. stol. n. l. ohromné množství písemného materiálu, který pokrýval širokou oblast  různých nauk, mnohdy si vzájemně protiřečících.  Křesťanské církve tato skutečnost trápila. Vznikly dva směry kanonizace. Radikální směr, který zastupoval např. Markión, redukoval Nový zákon pouze na autentický pavlovský korpus.^[14]  Ježíš jako historická postava v textech mizel a  docházelo k naprostému odtržení helenizovaného křesťanství od původního judaismu.
Opačný trend preferoval široce pojatý kánon, který by prohloubil přitažlivost učení pro co nejširší skupinu věřících. Znamenal však existenci mnoha teologických, etických i historických rozporů. Proto byla později (3. až 5. století) mnohá evangelia opět z kánonu vyjímána. Jiná díla byla v kánonu ponechána jen proto, že byl jejich autorovi připsán  i text cizí, a nebezpečně znějící původní dílo tak bylo otupeno (např. evangelium Janovo a jemu později připsané tři epištoly). Mezi navzájem si konkurujícími středisky křesťanství, a nejvíce mezi východní a západní skupinou, docházelo k neustálému boji o podobu kánonu. Texty považované některými autoritami za jednoznačně kanonické byly jinými autoritami z kánonu odstraňovány. V prvých třech stoletích našeho letopočtu kolovalo mezi křesťany přibližně 200 různých evangelií. Z nich byly nakonec do Nového zákona vybrány čtyři.
Celý proces kanonizace byl v podstatě dovršen roku 367, kdy Athanasios uvedl soupis kanonizovaných textů.^[12] Prvý kompletní soupis kanonických knih pochází z roku 382. O kánonu se však stále vedly diskuze, nejvíce snad o knize 2. list Petrův a Zjevení.^[13]Většina křesťanských církví však v novozákonním kánonu ponechala 27 knih a z hebrejské Bible převzala 39 knih.

Ovšem i mezi křesťany lze nalézt skupiny věřících, které přijímají jako boží slovo i texty mnohem mladší. Mormoni například na stejnou úroveň jako Bibli staví i Knihu Mormon.

Celkový přehled

Podrobnější rozdělení textů i přehledný rozpis církví a  knih (PDF, 61,7kB) zahrnutých do jejich kánonů nám umožní snadnější orientaci. Získáme rovněž přehled o názvech jednotlivých biblických textů, jejich řazení atd.

Judaistický kánon byl zformován až v 1. století n. l., i když se toto náboženství  začalo rozvíjet snad již od 13. stol. př. n. l. Déle, než tisíc let, žádný široce přijímaný kánon neexistoval, jednotlivá společenství věřících preferovala různé texty podle svých vlastních tradic a potřeb. Stejně tak křesťané žili bez přesněji vymezených kánonů více než 300 let. Texty, které jedna skupina věřících preferovala, neakceptovaly jiné skupiny.  Teprve později začaly jednotlivé náboženské skupiny a církve vybírat, které texty považují pro svou věrouku za závazné a které nikoliv. Vodítkem k výběru se stala řada mnohdy subjektivních a nejasných kritérií, často ovlivňovaná mocenskými a zájmovými hledisky.

Výše uvedené kánony jsou uzavřené. Zástupci církví ustanovili, že žádné další texty nemohou být do kánonu přidány ani z něj vyňaty. Některé kanonické texty se však dnes pro svůj obsah téměř nepoužívají a nejsou zařazovány do moderních vydání Biblí. A naopak byly objeveny texty, v době uzavírání kánonů nedostupné, které by mohly aspirovat na zařazení do kánonu.  Kánony světových církví však zůstávají rozhodnutím koncilů uzavřené a neměnné.

Rozdělení textů na kanonické, druhotně závazné či jiné bylo výsledkem řady objektivních ale i subjektivních procesů. Dodnes nepanuje shoda v tom, které texty do biblického kánonu patří a které ne. Proto bychom měli k náboženským textům přistupovat nezaujatě a studovat je stejně pozorně, ať jsou řazeny mezi kanonické, deuterokanonické, apokryfní, pseudoepigrafické či jiné.

Kánon - souhrn textů či víry?

Je třeba rozlišovat kánon jako soubor věrouky předávané formou textů, či soubor textů samotných. Dnes je většinou kánon chápán ve smyslu druhém. Někteří odborníci tvrdí, že do čtvrtého století našeho letopočtu neuvažovali židé ani křesťané o jednoznačně vymezené sbírce autoritativních  dokumentů, ale spíše o závazném věroučném obsahu, který byl hledán v širokém spektru více či méně uznávaných textů. To vysvětluje značnou volnost, s jakou křesťané přistupovali k apoštolským textům. Do doby biskupa Ireneje nebyla evangelia považována za žádné neměnné svaté knihy.^[17]

 
Vydáno:15. 04. 2005