Hebrejská Bible a archeologie

Obsazení Kanaánu

V knize Jozue čteme o krutých bojích, ve kterých Izraelité zabírají kanaánskou zemi. Podle jiné biblické knihy Soudců však přišli Izraelité do Kanaánu pokojně. Pátrejme po tom, zda archeologie může příběh o obsazení Kanaánu potvrdit.

Neexistující opevněná města

Po překročení řeky Jordán zaútočili izraelští bojovníci v čele s Jozuem na dvě velká města, Jericho a Aj (Ai). K popisovaným událostem mělo podle tradice dojít někdy na konci 13. stol. př. n. l. 

Jericho

V roce 1930 archeologové potvrdili, že zdi starověkého města Jericha byly pobořeny právě tak, jak popisuje biblická kniha Jozue. Nadšení, že archeologie potvrdila pravdivost biblického příběhu, však později vyprchalo. Archeoložka Kathleen Kenyon  prozkoumala mykénské hliněné střepy z ruin Jericha. Ukázalo se, že k pádu zdí města došlo dříve, než na konci 13. stol. př. n. l., dříve než mohlo dojít k útoku Izraelitů a rozboření hradeb hlasem polnic. Ať už rozbořil Jericho kdokoliv, nebyla to Jozuova armáda.^[2]
Řada dalších výzkumů ukázala, že příčinou postupného zborcení městských zdí byla série zemětřesení ve starší době bronzové (cca. 3000 až 2000 př. n. l.). Ke konečnému zničení města došlo okolo r. 1500 př. n. l.

Aj (Ai)

Podle archeologických nálezů však město v té době neexistovalo. Výzkumy prokázaly, že město, osídlené ve starší době bronzové, bylo opuštěno během mladší a pozdní doby bronzové. Obyvatelé se vrátili až v době železné. Město Aj bylo v létech cca. 2000 až 1200 př. n. l. jen opuštěnými ruinami.

Chasór (Hazor)

Do třetice uveďme město Chasór.

Vykopávky prokázaly, že město zaniklo již v polovině 13. stol. př. n. l., tedy před popisovaným útokem Izraelitů.

Archeologie se zprvu zaměřovala na jednotlivé významné lokality a prováděla zde vykopávky. Shromažďovaly se znalosti o vývoji osídlení, technologii a kultuře na daném místě. Výsledkem bylo poznání, že mnoho měst, ve kterých měly probíhat při exodu boje mezi Izraelci a starousedlíky, v té době neexistovalo nebo nebylo osídleno.^[2]

Pouhé osady

Bible popisuje silná a dobře opevněná města v Kanaánu, které Izraelité, vedení Jozuem, postupně ničili.

Archeologický výzkum Palestiny se postupně rozvíjel. Ubývala bílá místa na mapě a archeologové zjišťovali, že skutečnost byla zřejmě jiná, než popisuje Bible. Veliká, hradbami obehnaná města, byla ve skutečnosti jen neopevněnými osadami. Ve stavební architektuře pozdní Doby bronzové je patrný postupný vývoj, trvající stovky let, který nebyl přerušen nějakým plošným vojenským zásahem.

U stále většího počtu míst osídlení archeologové zjišťovali, že byla opouštěna postupně. Obyvatelé nebyli náhle pobíjeni, ale pomalu vymírali. Fakta nenasvědčovala tomu, že by biblický příběh o vojenském obsazení  těchto území byl pravdivý.

Archeologické nálezy začaly být v rozporu s biblickým popisem událostí. Kanaánská města nebyla velká a silně opevněná. Popisy velkolepých boje tisíců obléhatelů se ukázaly být nejspíše teologickou konstrukcí bez reálných základů.^[3]

Geopolitická situace

Palestina byla pod egyptskou vládou do konce poloviny 12. stol. př. n. l. V lokalitách Gaza, Yaffo a Beit She'an byla egyptská administrativní centra. Egyptské památky byly objeveny na mnoha místech kolem řeky Jordán. Ani geopolitické situaci tehdejší doby tedy biblický popis neodpovídá. O silné egyptské přítomnosti v Palestině zřejmě autoři a editoři Bible vůbec nevěděli.^[3]

Ve 12. stol. př. n. l. otřásly oblastí Blízkého východu události, které byly příčinou zániku či oslabení všech místních civilizací. Zhroutil se i starověký Egypt. V oblasti vzniklo mocenské vakuum a to mohlo pomoci vzniku starověkého Izraele. 

Identita Izraelitů

Nemáme důkazy o útěku z Egypta a putování pouští. Archeologie vyvrátila příběh o ozbrojeném obsazování opevněných měst. Kdo tedy jsou Izraelité a odkud přišli?

Odpověď lze nalézt s pomocí nových archeologických objevů. Postupně se změnil způsob archeologického výzkumu. Pozornost je dnes věnována nálezům zbytků keramiky či pozůstatkům drobné stavební činnosti na rozsáhlých územích. To umožňuje získávat přehled o postupném rozkvětu i úpadku osídlení v rámci rozsáhlejších území. Zatímco se dříve archeologové věnovali průzkumu lokalit v nížinách, kde se měly podle Bible odehrávat velké boje, později přesunuli svou pozornost na vysočinu do oblasti dnešního Západního břehu (West Bank). Výsledky archeologických výzkumů jsou překvapivé. Analýzy starověkého osídlení ukázaly, že izraelská kultura byla výsledkem místního vývoje zhruba okolo roku 1200 př. n. l., kdy se v oblasti začali usazovat původně kočující pastevci. Osídlení Izraelitů je původní a není výsledkem násilného hromadného vstupu odněkud zvenčí. Izraelská kultura se ve svých počátcích příliš nelišila od jiných v regionu, kromě jedné věci. Ačkoliv na řadě míst nalézají archeologové pozůstatky vepřových kostí, v lokalitách s izraelským osídlením tyto nálezy chybějí. Zákaz požívání vepřového se tak možná stal jednou ze zvyklostí, kterými se Izraelité začali odlišovat od okolních národů.^[2] Podobný zákaz však platil i v jiných kulturách.

V období rané doby železné (po r. 1200 př. n. l.) došlo v centrální hornaté oblasti biblického Izraele k zakládání stovek malých usedlostí. Odkud v této době usídlování ("settlement period") přišli obyvatelé usedlostí? Archeolog Israel Finkelstein^[4] se domnívá, že osadníci pocházeli z rodů pastevců, kteří dříve kočovali kopcovitým krajem. V období pozdní doby bronzové (předchází době železné) kočovní pastýři obchodovali masem s obyvateli okolních údolí. S rozpadem městského a zemědělského systému v nížinách byli kočovníci nuceni pěstovat vlastní obilí, a postupně docházelo k jejich trvalému usídlování.^[3]

Archeologické nálezy nám ukazují, že Izraelité neobsadili Kanaán ani násilím, ani pokojně. Hebrejská kultura tu přirozeně vznikala, aniž toto místo kdy opustili. Proč však sami sebe začali v posvátných textech vydávat za exulanty a vetřelce?
Jedním z důvodů mohlo být to, že lidé starověku nezískávali svá práva na teritorium jeho dlouholetým obýváním a obděláváním půdy ale uchvácením silou. Izraelité mohli své právo na zemi, kde po generace žili, upevňovat tvrzením, že si ji vybojovali v daleké minulosti pod vedením silného boha. Národ starověku musel zotročit jiné, jinak se stal otrokem silnějších. Izraelité nechtěli skončit ve druhé skupině.^[2]

Izrael a Kanaán = západosemitská kultura

Izraelité nepřišli v čele s Joshuou přes poušť do Kanaánu, aby si podrobili původní obyvatelstvo. Izraelité byli zřejmě ve skutečnosti Kanaánci, tedy původním národem žijícím v kananejské zemi. Alespoň to tvrdí stále více archeologů. Byli to jen osadníci z kopců, kteří přicházeli okolo roku 1200 př. n. l. do údolí řeky Jordán. Nic však nenasvědčuje hromadnému a násilnému obsazování údolí. Archeologické nálezy ukazují na postupná údobí zvyšování a snižování populace před i po době, ve které mělo podle Bible docházet k plenění kanaánských měst. Místo pochodujících armád a hromadného zabíjení a plenění, vidí archeologové pomalý a postupný vývoj kultury Izraelitů resp. Kanaánců.^[4]

Výsledky archeologické vědy výrazně mění tradiční pohled na kulturu starého Izraele a Kanaánu. Stále rostoucí počet důkazů o shodnosti rysů kanaánské a izraelitské kultury vedou k zásadní změně pohledu na vzájemný vztah obou společenství. Dříve se kultury starého Izraele a Kanaánu považovaly za oddělené a odlišné v souladu s biblickými příběhy. Dnes stále více odborníků považuje společenství Izraelitů za podskupinu kanaánské kultury.^[6]

Kulturu starých Izraelitů  v období pozdní doby bronzové a doby železné I (1550 - 1000) není možné oddělit od kultury Kanaánu. Oba termíny jsou více produktem biblické historiografie než výsledkem historického výzkumu. Dnes odborníci spíše používají pojmu západo-semitská (West Semitic) kultura.^[7]
Také dřívější odlišování kanaánského a hebrejského jazyka výše uvedeného období bylo důsledkem spíše biblické tradice než lingvistických kritérií. Paralely náboženské terminologie textů patřících do kultur Izraelitů, Ugaritu či Fénické jsou velice těsné.^[7]

Společenství Izraelitů se ideologicky vyčlenilo ze západo-semitské kultury tradicí exodu z Egypta a jižní svatyně Yahweho. Nejstarším dokladem jisté formy rozlišování obou společenství je nápis na stéle faraona Merneptaha (viz výše). Podle archeologických nálezů z přelomu 2. a 1. tisíciletí nelze určit jasná kritéria odlišující lokalitu obývanou Izraelity či Kanaánci.^[7] To je v příkrém rozporu s biblickými zprávami o odchodu Izraelitů z Egypta v období 16. až 13. stol. př. n. l. a násilným obsazováním Kanaánu.

... pokračování příště ...

Vytvořeno: 29. 02. 2005