|
Nový zákon
Nový zákon - deformace biblických textů (I.)
Počátky křesťanství
Křesťanství v prvých třech stoletích rozhodně nebylo jednotným
náboženstvím. Někteří křesťané věřili v jednoho jediného Boha; jiní
křesťané prohlašovali, že existují bohové dva; další byli přesvědčeni o
existenci desítek bohů. Někteří křesťané přijali židovské Písmo
(Hebrejskou Bibli) jako Bohem zjevené; jiní se domnívali, že Písmo je
dílem zlých sil. Někdo věřil, že Bůh stvořil svět a má zájem jej spasit;
jiní křesťané tvrdili, že Bůh svět nestvořil a nemá o něj pražádný
zájem. Někteří křesťané věřili, že Ježíš je zároveň člověkem i Bohem;
další tvrdili, že byl člověkem ale ne Bohem a ostatní přísahali, že
Ježíš je pouze Bohem a nikoliv člověkem; existovali i zastánci teorie,
že Ježíš byl člověkem, do kterého vešel Bůh pouze na omezenou dobu.
Křesťané věřili, že Ježíš šel na smrt pro spasení světa; jiní tvrdili,
že Ježíšova smrt nemá se spásou světa nic společného a další věřili, že
Ježíš nikdy zemřel. Každá z těchto i dalších skupin se snažila
přesvědčit o své pravdě ty ostatní. Vhodným nástrojem byly i náboženské
texty.[1]
Teologické spory mezi různými křesťanskými seskupeními měly silný
dopad na křesťanské náboženské texty. Obzvláště 2. a 3. století se z
hlediska vývoje křesťanství vyznačovalo velice intenzivní rivalitou mezi
mnoha skupinami křesťanů. Žádnou skupinu nelze považovat za ortodoxní či
heretickou.
Dříve se věřilo, že od samých počátků křesťanství existoval jeden silný,
ortodoxní proud, pramenící skrze apoštoly od samotného Ježíše Krista. Z
něj se pak měly odštěpovat různé zbloudilé sekty a heretické menšiny. Ve
skutečnosti tomu tak nebylo. Na počátku zde byl skutečně Ježíš a jeho
druhové, kteří se snažili šířit do světa nikoliv nové náboženství a
teologii ale spíše duchovní učení a morální principy.
Křesťanské hnutí vznikající na mnoha různých místech sestávalo nejprve z
velkého množství názorových proudů, kde žádný neměl výsadnější či
většinové postavení. Teologické hranice mezi jednotlivými křesťanskými
skupinami nebyly pevně dané a neměnné. Každá skupina obhajovala svou
cestu, své chápání náboženství, svou teologii. Ani autoři mnoha
náboženských spisů nebyli výjimkou a i pozdější opisovači občas měnili z
věroučných důvodů slova posvátných textů nebo prováděli větší či menší
cenzuru.[1]
Křesťanské kánony
V prvých třech stoletích bylo sepsáno mnoho velmi různorodých
křesťanských spisů. Různé křesťanské skupiny shromažďovaly, četly a
opisovaly různé texty. Pokud text neodpovídal prosazované teologii,
nebyl mezi preferované textů zařazen nebo mu byla snížena jeho závaznost
a důležitost. Křesťanské skupiny si tak vytvářely sbírky závazných a
méně závazných spisů.
Čím vyšší autorita texty sepsala, tím větší mohly mít vážnost a
dopad. Bylo snahou jednotlivých křesťanských skupin zaštiťovat se co
nejvyššími a nejstaršími křesťanskými autoritami. Nejvyšší autoritou byl
samozřejmě Ježíš, jeho druhové, apoštolové a další nejbližší
následovníci. I v pozdějších staletích tak byly texty často vydávány za
dílo některé z křesťanských autorit. Např. kniha Apoštolské
konstituce (Constitutiones apostolorum, cca. 380 n.l.), psaná
zdánlivě jménem apoštolů, sama varuje před texty falešně vydávanými za
díla apoštolů (VI, 16).
Novozákonní kánon
Teprve od 4. století jedna z křesťanských skupin získala výraznou
politickou podporu a tedy i převahu nad ostatními. Učení této skupiny
bylo postupně prosazeno jako ortodoxní a ostatní náboženské směry a
názory označeny za herezi a poté potlačeny. Zde lze nalézt počátek
dnešních většinových církví (Římskokatolická církev, Pravoslavná církev,
protestantské církve). Stoupenci ortodoxního náboženského směru pak měli
tendenci vykreslit svou teologii jako zcela původní a jedinou možnou, převzatou přímo od
Ježíše prostřednictvím jeho učedníků.
Jedním ze způsobů boje o prosazení ortodoxní teologie byl výběr
takových náboženských textů, které nejlépe podporovaly prosazovanou
věrouku. Dnes jsou tyto texty známy jako Nový zákon. Novozákonní
kánon obsahuje 27 spisů, které rovněž podléhaly úpravám v prvých
staletích n.l. K většině úprav však došlo v období
před koncilem ve městě Nikaia (níkajský či nicejský koncil, rok 325).
Neúmyslné chyby v novozákonních textech
Křesťanské texty byly rozmnožovány opisováním. Je třeba tedy mít na
paměti, že mnohé opisy obsahují chyby. Jeden manuskript sloužil jako
předloha k napsání druhého a některé chyby se tak předávaly a množily.
Do dnešních dní se dochovalo přes pět tisíc opisů kanonických textů v
řečtině. A dále existují tisíce pozdějších rukopisů v latině a další
tisíce nejstarších citací novozákonních textů. S výjimkou drobných
fragmentů není ani jedna dvojice kopií řeckých rukopisů zcela identická.
Rozdíly a variantní čtení se počítají na stovky či tisíce.[4]
Pokud potřebujeme pracovat s co nejpůvodnějšími texty, je třeba
využít kritická vydání Nového zákona v řečtině. Ty obsahují kritický
aparát (critical apparatus) který umožňuje porovnání s mnoha stovkami
různých verzí rukopisů.
Druhy úmyslných úprav novozákonních textů
K deformacím novozákonních textů docházelo, stejně jako u řady jiných
křesťanských spisů, také úmyslně. B.D. Ehrman[1]
rozděluje úmyslnou deformaci novozákonních textů do
těchto kategorií:
- harmonizace s okolním textem
- oprava gramatických chyb a nejasností
- oprava obsahových dvojsmyslů a nejednoznačností
- zvýšení srozumitelnosti textu
- zajištění souladu s věroukou
Opisovači textů občas
považovali přímo za svou povinnost opravit zdánlivou chybu či nejasnost
nebo dokonce upravit přepisovaný svitek
a podpořit tak jimi prosazovanou věrouku.
Již sami dřívější autoři křesťanských spisů si byli
vědomi této praxe úprav. Např. v Janově apokalypse je přímo formule chránící
spis před pozdějšími
změnami:
KMS[2]
Apokalypsa 22:18-19
|
Já osvědčuji každému, kdo slyší
slova proroctví tohoto svitku: kdo by k nim něco přidal, tomu
Bůh přidá ran zapsaných v tomto svitku; a kdo by něco odejmul ze
slov svitku tohoto proroctví, tomu Bůh odejme jeho díl ze stromu
života a ze svatého města, které byly popsány v tomto svitku.
|
Bylo běžné, že křesťanské autority samy měnily texty a zároveň
obviňovaly ostatní z pozměňování náboženských textů. Např. Quintus Septimius Florens Tertullianus,
nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský spisovatel přelomu 2. a 3.
století, obvinil gnostiky z pozměňování Písma. Konkrétně se mělo jednat
o úvod k Janově evangeliu, který se příliš nehodil do jeho teorie o
zázračném narození Ježíše. Nebyli to však gnostikové ale zřejmě právě
on, který mírně pozměnil slůvko aby upravil smysl textu (Jan 1:13):
KMS[2]
Jan 1:-13
|
Na světě byl, svět skrze něj vznikl,
a svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, a jeho vlastní ho
nepřijali. Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se
Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili
z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha. |
Tertullián tvrdil, že v úvodu evangelia má být text "Ten se
nenarodil..." místo "Ti se nenarodili...".
Žádný řecký text však jeho tvrzení nepotvrzuje.
--- pokračování příště ---
[1] |
Ehrman Bart D. The Orthodox Corruption of
Scripture. The Effect of Early Christological Controversies on
the text of the New Testament. 1993. Oxford University Press.
ISBN-13 978-0-19-510279-6
|
[2] |
Flek, Hoffman. Nová Bible
Kralická: Nový Zákon našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Sdružení pro Novou Bibli Kralickou./NKB/
www.nbk.cz. V elektronické formě
SW BibleWorks.
|
[3] |
Ekumenická rada
církví v ČSR. Bible, Písmo svaté
Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad.
Jinak také Český ekumenický překlad
/CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
|
[4] |
Kurt a Barbara Aland - Institut for New testament textual Research in
Munster „The text of the New testament“ |
|
|
|
|