Postavy v Bibli - Mesiáš II

Mesiáš-Spasitel v Hebrejské Bibli

V biblických textech napsaných do konce 7.stol.př.n.l. byl slovem mesiáš označován vždy konkrétní člověk - král, kněz či prorok. Hebrejský pojem  מָשִׁיחַ  - mesiáš znamenal pomazaný, což byl přívlastek osoby pomazané svatým olejem k výkonu kněžské, panovnické či prorocké role. Viz. Mesiáš v Hebrejské Bibli.

Později, pod vlivem konkrétních historických událostí, se začala rodit víra v bohem vyvoleného člověka - Mesiáše - Spasitele. Tato blíže neurčená osoba měla zajistit osvobození židovského národa a obnovu království či celého světa. V křesťanském Novém zákoně byl pak za Mesiáše považován Bůh v postavě Ježíše Krista (Kristus = Pomazaný).

Člověk Spasitel - Mesiáš

Koncem 8.stol.př.n.l. zaniklo Severní království Izraele pod útoky Asyřanů. Mnoho obyvatel přesídlilo na jih do sousedního Judského království. Z chudého Judska se postupně stala zalidněná země s vladařským i náboženským centrem v Jeruzalémě. Zemi se ve stínu asyrské nadvlády snažili národnostně a nábožensky sjednotit judští vládcové z davidovské dynastie. Nechali v 7. stol. př.n.l. přepracovat národnostní ideologii v náboženských textech, pozdějším základu Hebrejské Bible. Za vlády krále Chizkijáše došlo k významným náboženským reformám a začala centralizace náboženského kultu do jeruzalémského chrámu. V těžkých dobách asyrského útlaku začala klíčit víra v příchod krále, který potrestá utlačovatele a zajistí náboženskou i národnostní svobodu.
Po Chizkijášovi se vlády ujal jeho syn Menaše (687 - 642). Přijal asyrskou nadvládu, platil povinné dávky a tím udržoval mír v zemi. Pak vládl krátce Amón a po něm Jóšijáš (640 - 609). S Asýrií začala soupeřit sílící Novobabylónská říše. Toho využil Jóšijáš k rozšíření území o severní oblasti, dříve spadající pod království Izraele. Do vznikajících či již existujících náboženských textů (Jozue, Soudců, 1. a 2. Samuelova, 1. a 2. Královská) byly začleněny pasáže upevňující moc Jóšiáše a legitimizující obsazení nových území. Zapsaná proroctví předpovídají příchod davidovského krále, který vzkřísí a očistí kult Yahweho a obnoví mýtický Izrael.^[4]

Příkladem může být "proroctví" o narození Jóšiáše:

Jiné proroctví bylo vloženo do úst legendárního proroka Bileáma. V biblickém příběhu je Bileám pozván moábským králem Balákem, aby proklel Izraelity procházející jeho územím. Bileám však naopak Izraelitům žehná. Třetí požehnání obsahuje verše:

V 8. a 7. stol. př.n.l. existoval v Moábu velký chrám, kde byla ve jménu Bileáma pronášena proroctví. Moábské království bývalo dříve vazalem, později se však osamostatnilo. V chrámu byly zřejmě proneseny kletby proti královstvím Izraele a Judeje, dřívějším uzurpátorům Moábu. Příběh v knize Numeri byl poté napsán jako určitá reakce a náprava. Třetí požehnání pak bylo zapsáno na podporu krále Jóšiáše.^[4]   

Jóšiáš pokračoval v náboženských reformách a dalším stmelování severních a jižních náboženských tradic. V rámci sjednocování národa nechal dokončit spis Deuteronomium (r. 622) a celý základ Hebrejské Bible. Aby byla dána vážnost knize Deuteronomium, byla prohlášena za nalezenou v Chrámě:

Babylóňané dobyli asyrskou metropoli Ninive (612) a Asýrie zanikla. Judsko se tak sice vymanilo z područí Asýrie, stalo se však obětí ve sporu Egypta s Novobabylonskou říší. Jóšiáš začal obsazovat oblasti bývalého Izraele. Obsadil Bétel, jak bylo "předpovězeno". Tím však jeho úspěchy skončily a další proroctví již nenaplnil. Egyptský farao Necho II. měl stejný plán na obsazení Izraele. Armády obou vládců se střetly u Megida, kde Jóšiáš padl.

V náboženských textech zůstala řada proroctví připravovaných pro krále Jóšiáše. Král byl však mrtev a verše o vítězném tažení pomazaného krále z Davidovy královské krve musely čekat na někoho z budoucnosti - Mesiáše. Na konci 7. stol.př.n.l., po smrti Jóšiáše, se tak začal rodit mesianismus - víra v příchod Mesiáše. 

Další judský král Jójakím, dosazený Egyptem, se postavil proti Nabukadnezarovi II. za přislíbené pomoci Egypta. Babylonská vojska však porazila u Karchemiše Egypt (605) a chystala se obsadit Jeruzalém. Doba na přelomu 7. a 6.stol. př.n.l. byla pro Judsko opět svízelná. Judští vládci neměli téměř žádnou moc, útlak Asýrie vystřídalo blížící se nebezpečí vpádu babylonských vojsk. Judskému lidu nezbylo než doufat v boží pomoc.

V náboženských spisech se začíná zdůrazňovat boží záměr zajistit v rámci davidovské linie příchod někoho, kdo na konci dní osvobodí svůj národ. Koncepce člověka mesiáše se objevuje v obecnější rovině - pomazaný je nyní jen abstraktní, historicky neurčitou osobou. Lidé se začínají upínat na příchod posvěceného vládce z královské krve, který nastolí mír, spravedlnost a zajistí víru v jediného boha.
V knize Samuelově (2.pol. 6.stol.př.n.l.) nalézáme ideu předávání mesiášství -pomazanosti od krále Davida z pokolení na pokolení (2 S 7:12-16).  V knize 2. Samuelově a Žalmech (Ž 18:50-51) čteme o králi Davidovi jako o mesiáši, jehož potomci budou vládnout navěky.

V r. 586 je po dlouhém obléhání babylonským vojskem dobyt Jeruzalém. Hradby jsou zbořeny, město i židovský chrám vystaveny drancování. Značná část vlivnějšího obyvatelstva musí přesídlit (tzv. Babylonské zajetí), Judské království zaniká. Exulanti si však mohou zachovat své náboženské tradice, obchodovat, pracovat ve vyšších správních úřadech a také psát.
Babylonskou říši i s hlavním městem však brzy obsazuje perský král Kýros II. (539 př.n.l.) a ujímá se i vlády nad Judskem.  Náboženská politika Persie je vůči porobeným národům velice vstřícná. Perské náboženství zoroastrismus má dualistický a globální charakter, postaveno na souboji světových sil světla a tmy i na účasti spasitelů, kteří mají postupně vykonávat své dílo ve jménu dobra. Podle zoroastrismu vyvrcholí boj dobra a zla v době před posledním soudem.  Vše završí teprve poslední spasitel, jenž se narodí z panny. Tato víra v celosvětový příchod posledních dní a roli spasitelů začíná silně ovlivňovat i judaismus a nově vznikající biblické texty.

Perský král Kýros umožňuje Židům návrat zpět do vlasti (538 př.n.l.). Většina vysídlenců se však rozhoduje zůstat a v Babylonu tak vzniká první velká židovská diaspora.

Během exilu ale zejména po návratu Židů z babylonského zajetí se v jejich náboženských textech objevuje zcela nová koncepce mesiáše jako spasitele, přesněji Mesiáše^[a]. Touha po příchodu bohem seslaného krále, přinášejícího celosvětové změny, se promítá i do náboženských spisů. Dokladem těchto nálad jsou některé svitky řazené do skupiny biblických knih Zadních proroků a Spisů.

Návrat do staré vlasti byl mnohými považován za krok k národnímu osvobození (Ez 36:24; 37:12), duchovní obnově a také znamení blížícího se příchodu Mesiáše (Mal 4:5-6, Ez 36:25-27; 37:14). V Bibli samé však čteme, že navzdory snahám pomazaných kněží, proroků i cizích vládců podpořit obnovu společnosti (Iz 44:28-45:13, Ezd 1:1-11, Da 4:5-6:14) docházelo postupně k deziluzi. Příchod nového světa a Mesiáše zůstával stále jen zbožným přáním.^[2] Severní Izraelské království ani jižní Judské království již neexistovalo, Jeruzalém ani Chrám se dlouho nedařilo dostavět.

Předpověď  toužebně očekávaného věku obrody a uznání Boha nalézáme např. ve verších  Izajáš 60:15-18; Sofonjáš 3:9; Ozeáš 2:20-22; Ámos 9:13-15; Zacharijáš 8:23, 14:9; Jeremjáš 31:33-34. Pojmu Mesiáš zde však není užito.^[3]
Také v apokalyptické knize Daniel jsou postavy mesiáše spojeny s králem Kýrem a veleknězem jeruzalémského chrámu. V apokryfních textech se mesiáš nevyskytuje vůbec.

V knize Letopisů čteme o potomku krále Davida jemuž bude Bůh otcem a který obnoví Chrám a bude navěky vládnout zemi:

Židé se snažili z Písma vyčíst kritéria, která bude muset vládce obnoveného světa splňovat: král musí být Izraelita (Dt 17:15),  vzejít z kmene Judova (Gn 49:10) a být přímým mužským potomkem krále Davida a Šalomouna ( 2 S 7:12-13; Iz 11:1-9, Jr 23:5-6, 30:7-10, 33:14-16; Ez 34:11, 37:21-28; Oz 3:4-5).

Jednalo se však stále o postavu člověka z masa a kostí, nikoliv nadpozemského spasitele či zachránce. Myšlenka, že mesiáš je polobožskou bytostí, která obětuje sama sebe pro záchranu ostatních z jejich hříchů, zůstala Hebrejské Bibli zcela cizí.

Idealizaci pomazaného vládce lze nalézt v knize Žalmů. Ta pochází až z doby po návratu Židů z exilu, jádro mnohých veršů však vzniklo přepracováním starověkých oslavných  písní králů. V některých žalmech tak čteme o idealizovaném vládci, který zničí nepřátele Izraele ve jménu spravedlnosti. Podle Žalmu 2 ustanoví Yahweh krále na Sijónu, kterému bude předána vláda nad zemí. Tohoto vládce Yahweh adoptuje^[b], stane se božím synem.

Víra v příchod nového času sílila a dala vznikat řadě apokalyptických spisů. Mesianistická idea začala hrát v myšlení Židů stále důležitější roli.

--- bude dokončeno ---

[a]	Podle vžitých konvencí někdy rozlišujeme mezi mesiášem a Mesiášem. Postavu, která podle židovské tradice snad jednou přijde a nastolí všeobecný mír a boží spravedlnost, můžeme označit jako Mesiáše s velkým "M". V literatuře se tato postava označuje jako HaMashiah (angl. the Messiah) na rozdíl od mesiášů -pomazaných - Mashiach (angl. a Messiah).
[b]	V Žalmu 2 je použita formulace pro adopci viz. Holladay lexicon, pojem 1124, TWOT lexicon a další.
[1]	Ekumenická rada církví v ČSR. Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/.
[2]	Price, Randall. The Concept of the Messiah in the Old Testament. www.worldofthebible.com
[3]	The Jewish Concept of Messiah and the Jewish Response to Christian claims http://www.jewsforjudaism.org
[4]	Lendering, Jona. Messiah. www.livius.org/men-mh/messiah/messiah00.html

Vytvořeno: 01.11.2008