Nefilové (VII.)

Strážci -  Reptiliáni?

Starozákonní tradice

V předchozím díle jsme uvedli, že Strážci, kvůli kterým byla na zemi seslána biblická potopa (viz biblická kniha Genesis kap. 6), mohli mít lidskou postavu s plazí tváří. Jejich vůdce je takto popsán ve svitku Amrámovo zjevení.  Mojžíšův otec Amrám zde líčí své setkání se Strážci následovně:

V Genesis, prvé biblické knize, nalezneme světoznámý příběh o vyhnání Adama a Evy z ráje. Had zákeřně poradil Evě, aby s Adamem okusila plodů ze stromu poznámí dobrého a zlého.

Had (či Naháš, Nahash, nähäš v hebrejském originále) je v českém ekumenickém překladu popisován jako nejzchytralejší z polní zvěře. Přesněji se ale jednalo o nejprohnanějšího (`ärûm) z tvorů (hayyat), žijících na zemi:

Navíc, tato nejúskočnější bytost na zemi, zřejmě chodila či létala, ale určitě se neplazila po zemi, jak o tom svědčí následující verše Genesis:

Za trest byla tato bytost (had, Naháš) vyvržena ode všech tvorů žijících na zemi a musela do konce svých dní chodit po břiše a jíst prach země. Z toho plyne, že se dříve pohybovala jinak, než po břiše.^[5]
Také člověk, který se řídil radami hadího Naháše, byl velmi citelně potrestán. Jeho život v rajské zahradě skončil. "Had" v Edenu neuchránil boží tajemství stromu poznání, ale naopak ponoukl Adama a Evu příslibem vědění k přestoupení božího zákazu. Není zde analogie k příběhu o strážcích a jejich proradných radách?

V předchozím díle^[3]  jsme zmiňovali, že v Knize strážců je přímo psáno, že jeden ze Strážců zvaný Gadereel byl tím, kdo Evu přivedl na scestí:

Kniha strážců, patřící do svazku zvaného 1. kniha Henochova, jednoznačně potvrzuje, že biblickým hadem (Nahášem) z knihy Genesis byl Strážce, Gadereel, syn nebes. Zároveň potvrzuje to, co plyne z knihy Genesis - reptiloidní Strážcové působili na člověka zejména skrze lidské ženy. Lidé tyto nepozemšťany poslouchali, uctívali a výsledkem byla jejich zkáza i zkáza celé země.

Je zde i určitá paralela se zemí a podzemím. Za trest se musel Naháš v rajské zahradě plazit po zemi a žrát suchou zemi, prach. Dle Knihy strážců byli Strážcové potrestáni svržením do hlubin země.

Novozákonní tradice

Nevzpomenout nelze ani na poslední knihu Bible - Zjevení Janovo. Zde je padlý anděl a svůdce rovněž popisován jako drak a had:

Obeidská kultura

Nám známá nejstarší lidská civilizace pochází z Mezopotámie. Sumerská civilizace má kořeny zřejmě v Obeidské kultuře. Lid Obeidské kultury žil v Mezopotámii v období 6500-3800 př. n. l.^[6]
Sumerský seznam králů začíná slovy: "Když království sestoupilo z nebes, sestoupilo do Eridu". Eridu patří spolu s Urukem (biblický Erech) k nejstarším městům světa. Města založil lid Obeidské kultury. Ur mělo být sídelní město biblického lovce Nimroda. Nimrod byl králem první lidské říše po potopě a symbolem pýchy a zbytečného zabíjení. Nimrod zabíjel zvěř nikoliv z hladu ale pro zábavu a vzrušení z lovu. Byl to důsledek působení Strážců. Lidé se tehdy po potopě opět postavili proti božímu řádu. Nebešťané (elóhím) tedy sestoupili na zemi a zmátli jazyk lidí. Lidstvo bylo rozptýleno po zemi, došlo k rozpadu doposud jednotné společnosti.^[7]

Není jistě náhoda, že právě z Obeidské kultury se dochovaly sošky lidských postav s plazí tváří. Pocházejí z období 4500–4000 př. n. l. Podivné antropomorfní figurky jsou mužské nebo ženské (převážně ale ženské) a zobrazují hubená, vypracovaná, nahá těla se širokými rameny a podivnými hadími hlavami, kterým badatelé neřeknou jinak, než „ještěří“.

Obličeje těchto sošek jsou protáhlé, s výrazně se ztenčujícím čumákem ještěra a širokými škvírami očí ve tvaru mandle. Na temeni hlavy jsou chocholy stojících vlasů, které zakrývají dozadu silně protáhlou lebku. Většina postav má na sobě helmu nebo i zbroj a některé i něco, co připomíná vycpávky na ramenou. Někdy třímají v rukou hůl nebo žezlo, zřejmě znak moci nebo spravedlnosti. Každá obeidská figurka zachycuje nějakou konkrétní pózu, postoj, držení těla. Nejzvláštnější a nejpřesvědčivější představuje nahou ženu přidržující u prsu dítě. Levá ruka nemluvněte se prsu dotýká, a není nejmenších pochyb, že žena dítě kojí. I dítě má plazí vzezření, což ukazuje, že se nejedná o nějaké rituální masky nebo symbolická animistická znázornění, ale skutečná, mírně abstraktní vyobrazení žijící rasy, o níž se lidé z obeidské oblasti domnívali, že takto skutečně vypadala.

Obr. Obeidská kultura.[8]  Ženské i mužské figurky z pálené hlíny byly nalezeny zejména v lokalitě Tell al-Ubajd. Postavy žen někdy drží v náručí nemluvně, které rovněž nese znaky ještěrčí bytosti.[9]

Obr. Další ještěří sošky obou pohlaví.^[12]

Navíc, jelikož převážná většina sošek byla vyzvednuta z hrobů, kde byly často tou jedinou hodnotnou věcí, mohou reprezentovat „chtonická božstva“, tedy bytosti podsvětí. Strážci byli rovněž spojováni s podzemím a podsvětím.
Na Blízkém východě se dochovalo několik nesmírně starodávných podzemních měst. Kupříkladu pod pláněmi Kapadokie ve východním Turecku existuje více než 36 podzemních měst, z nichž nejznámější je Derinkuyu, kde podle odhadu mohlo žít až 20 000 lidí. Jsou tam ulice, komplexy tunelů, obytné části a společenské prostory. Kdo tyto podzemní komplexy vybudoval, není známo. Jsou přinejmenším 4000 let staré, ovšem některé důkazy hovoří o tom, že byly vystavěny už kolem roku 9000 př. n. l.

Podobné "ještěří" sošky nám zanechaly ještě starší, místní kultury. Např. v lokalitě Choga Mami[10] (blízko dnešního Bagdádu). Keramika pochází z konce 6. tisíciletí př. n. l. (viz vpravo). Hlavy jsou dozadu silně protáhlé, což může být charakteristický rys reptiliánů. Dodnes je záhadou, proč se kultury rozeseté po celém světě snažily svým dětem protahovat lebky i za cenu nesmírné bolesti. Tvarování lebek praktikovala či stále ještě praktikuje celá řada kultur, od západní Evropy a Ameriky, až po Dálný Východ a Afriku. Tvarované hlavy byly poznávacím znamením "privilegovaných lidí". Snažili se tak alespoň trochu podobat svým pánům, přicházejícím z nebes?

Obr. Terakotové hlavičky z období starověké Samary (Samarra).[11]

Také na území dnešní Sýrie (Golanské výšiny okupované Izraelem) byly nalezeny sošky s výrazně plazí ži žabí tváří a protáhlou lebkou. Pocházejí z jedné z nejstarších kultur Levanty (Jarmucká kultura z období neolitu, 7. tisíciletí př. n. l.).^[13]

Obr. Hliněné sošky, Jarmucká kultura (Yarmukian Culture). Museum v kibucu Shaar Hagolan, Izrael.[14]

V Evropě se sošky s "ještěří" hlavou dochovaly již z období neolitu. Lidé kultury Vinča (5 700 až 4 500 př. n. l.) žili ve střední a jihovýchodní Evropě a představovali centrum osídlení prehistorické Evropy. Zvládali jako první např. měděnou metalurgii. Právě odtud pochází zřejmě světově nejstarší forma prapísma. Charakteristické jsou i zoomorfní a antropomorfní sošky.^[15]

Obr. Soška kultury Vinča. [15]

Víra v podobné bytosti se uchovává v mnoha lidských kulturách i dnes.

Pokračování - Strážci, nefilové a ničení země

Předchozí - Strážci a Nefilové - jsou stále zde? Jak vypadají?

 
Vytvořeno: 27. 8. 2020