Starověké hvězdářství - Mezopotámie IV. (1125 - 729 př. n. l.)

Hvězdářství - střední Babylonie

Ve střední Babylonii sjednotili systém skupin tří hvězd určujících čas a také první velký  seznam nebeských těles a souhvězdí. Jedná se o první pokusy shromáždit a systemizovat znalosti o hvězdách, které se objevují na nebi během různých období roku. Hvězdáři střední Babylonie položili základy vědecké astronomie.

Ve 4. tisíciletí př. n. l. sdružili mezopotamští mudrcové některé hvězdy do skupin a přiřadili jim často používané symboly Býka, Lva, Štíra a snad i Vodnáře. V průběhu 3. tisíciletí byla definována většina starověkých souhvězdí či jejich předobrazů. Civilizace Elamu, Sumeru a Akkadu postupně položily základy hvězdářství. Více viz Starověké hvězdářství - Mezopotámie I.
Ve staré Babylonii byly během 2. tisíciletí př. n. l. sjednoceny hvězdářské znalosti předchozích kultur. Ve 2. a zřejmě již i 3. tisíciletí př. n. l. byly známy různé významné hvězdy, planety a souhvězdí, jejichž heliakické východy sloužily kalendářním účelům. Dochoval se prvý seznam spojující božstva s nebeskými tělesy a souhvězdími. Babyloňané dělili noční oblohu na Cestu Anuovu, Enlilovu a Eovu. Na hraničních kamenech Kassitské dynastie nalézáme symboly bohů, které snad mohly být chápány také jako symboly astrální. Více viz Starověké hvězdářství - Mezopotámie II. a Starověké hvězdářství - Mezopotámie III.

Stvoření souhvězdí v mýtu

V babylonském eposu Enúma Eliš^[11] (konec 2. tis. př. n. l.) se popisuje stvoření světa a uspořádání hvězd na obloze. Nejprve byli jen dva bohové - Apsú a Tiámat. Apsú představoval podzemní vody, Tiámat pusté pramoře bez tvaru. Tiámat v těle draka stvoří vojsko děsivých netvorů:

Bohové vybrali ze svého středu boha Marduka, aby přemohl Tiámatu. Slíbili mu vládu nad světem včetně souhvězdí.

Hrdina Marduk pak v urputném boji porazil Tiámatu i její obludy. Tiámatu rozetnul vpůli. Z jedné její poloviny učinil střechu oblohy, z druhé zemi. Urovnal nebeský chaos, nebesa uspořádal do souhvězdí a tří pásů náležejícím bohům Anouvi, Enlilovi a Eovi.

Chiméry z mýtu Enúma Eliš lze nalézt na kamenech kuduru z předchozího období Kassitské dynastie.  Některé snad mohou mít spojitost se souhvězdím Lva, Býka, Štíra či Kozoroha.
Někteří badatelé vidí v postavách Tiámat a Marduka předobraz souhvězdí Hada a Hadonoše,  Draka a Herkula či Velryby a Persea. Zmiňovaná souhvězdí ale nebyla v Mezopotámii známa. Marduk byl spojen s planetou Jupiter.
Viz také Enúma Eliš - Epos o stvoření světa.

Three Stars Each - Systém dvanácti hvězdných trojic

V mýtu Enúma Eliš čteme, že bůh Marduk "... každému z dvanácti měsíců přisoudil po třech hvězdách".

Systém tří hvězd^[d], kdy každá trojice byla přiřazena jednomu kalendářnímu měsíci, se  používal již na počátku středního Babylonu (12. stol. př. n. l.). Jedná se o nejstarší  seznamy nebeských těles označované jako mul.meš.3.ta.àm (anglicky Three Stars Each). Někdy jsou nazývány systémem 36 hvězd, protože uváděly seznamy 36 hvězd (3 x 12) svázaných s 12 měsíci roku.

Hvězdný katalog byl zapisován na hliněné tabulky jako výčet hvězd v klasickém tabulkovém formátu nebo do tabulek kruhového tvaru. Ty mohly sloužit jako otáčivá hvězdná mapa -  planisféra. Nejstarší hvězdná tabulka pochází z 1100 př. n. l. (astroláb B). Byla však zkompilována ze starších zdrojů. Planisféry jsou někdy nesprávně označovány jako astroláby (Astrolabes).

Obr. Planisféra B, VAT 9416 (Astrolabes B). Berlínské muzeum. 1100 př. n. l. Tabulka obsahuje tři seznamy hvězd po dvanácti.[7]

Kruhové tabulky se dochovaly až z r. 687 př. n. l. Zobrazují však údaje z období 1200-1000 př. n. l. Jiní odborníci kladou vznik nejstarších planisfér dokonce na konec 3. tis. př. n. l. či ještě dříve.[7] Obr. Zlomek planisféry K. 14943+81-7-27, 94 z pozdějšího období (Asýrie, 7. st. př. n. l.). Britské museum.[7]

Obr. Překreslené zlomky planisféry K. 14943+81-7-27, 94.  Měsíci Tebet (10. měsíc) je zde přiřazena hvězda UR-GU-LA (náš Vodnář). [6]

Na tabulkách jsou uvedena některá souhvězdí, jejichž heliakické východy sloužily kalendářním účelům potřebným v zemědělství. Občanský rok byl měsíční, odvozen od lunárních měsíců. Kalendář se však rozcházel se Sluncem (ročními obdobími) a bylo nutné jej opravovat. Nový rok začínal novoluním, které nastalo v období kolem jarního slunovratu. Rok mohl mít 12 ale i 13 měsíců podle dorovnání se Sluncem.  Pozorování heliakických východů (s korekcí kalendáře podle nich) se podobně provádělo také ve starém Egyptě. Počátek nového roku zde ukazoval heliakický východ Síria už okolo 3000 př. n. l.^[c] Viz také Sírius-psí hvězda.

Tabulky Three Stars Each obsahují seznam tří hvězd pro každý kalendářní měsíc (tedy 3 x 12). Vše je rozděleno podle tří božských cest. Většina hvězd již byla identifikována se souhvězdími, hvězdami či planetami. Na tabulkách byla rovněž záznamy o poloze hvězd na nebi, východech a západech včetně důležitosti pro zemědělství či mytologii. S každým kalendářním měsícem byly tedy spojeny heliakické východy tří hvězd. Hvězdy vycházely nad obzorem současně ale v různých pásech nebeské klenby (cesty Anuova, Enlilova a Eova).

Obr. "Astroláb P", rekonstrukce planisféry, kruhového hvězdného kalendáře z Babylonie[e] . Kruh obsahuje 36 buněk, tedy 36 hvězd. Jsou uspořádány do 12 výsečí podle měsíců roku. Dále jsou hvězdy rozděleny do tří soustředných prstenců označujících tři oblasti nebeské klenby. Vnější prstenec je cesta Eova, prostřední cesta Anuova, vnitřní cesta Enlilova.

Jak babylonský kalendář funguje? V hvězdném kruhovém kalendáři si můžeme např. vyhledat 1. měsíc - Nisannu. Byl to první měsíc babylonského roku (výseč I na výše uvedeném obrázku).  Vnitřní kruh označoval hvězdy na cestě Enlilově. Vidíme zde hvězdu (MUL) APIN tedy babylonské souhvězdí Pluhu - dnešní Trojúhelník a γ Andromeda. Ve středním poli, cestě Anuově, je zaznamenána hvězda DILI.PAT neboli Venuše. Vnější pole, cesta Eova, nese hvězdu IKU, babylonské souhvězdí Pole, náš čtverec Pegase.

Víme tedy, že podle hvězdné tabulky bychom měli v měsíci Nisannu (březen/duben) spatřit před úsvitem vycházet nad východním obzorem  čtverec hvězd souhvězdí Pegase, vlevo od nich  hvězdy Trojúhelníku a γ Andromedy a napravo Venuši. Simulace na obr. vpravo ukazuje, že babylonská tří-hvězdná tabulka se téměř nemýlí.

Obr. Rekonstrukce pohledu na předjitřní východní obzor v Babylónu, 1100 př. n. l. 15.03. Nad obzorem vychází po cestě Anuově Pegas, vlevo Andromeda a Trojúhelník, vpravo Venuše. [a]

Pokud jsme na nebi opravdu spatřili heliakický východ významné hvězdy, zasunuli jsme do patřičného otvoru v hliněné planisféře hůlku. Na stěně v babylonském domě tak mohla visela planisféra s vyznačením aktuálního měsíce podobně, jako dnes visí na stěně moderní kalendář. Planisféry nás také mohly informovat o východech a západech Měsíce nebo např. o tom, kolik vody je třeba dolít do vodních hodin, aby odměřovaly správnou délku hlídky.^[f]

Trojice hvězd byla používána z důvodů náboženských i ryze praktických. Tři cesty symbolizovaly tři nejvyšší prabohy Anua, Enlila a Ea. Tři hvězdy místo jediné byly užitečné v případě zhoršených pozorovacích podmínek a pro vyloučení možných chyb.

Obr. vlevo. Tabulka složená z údajů  nejstarších dochovaných seznamů Three Stars Each - Systémů dvanácti hvězdných trojic.[4]

Obr. níže - přepis heliakických východů hvězd z tabulky VAT 9416 (KAV 218, Astrolabe B). ^[8]

Již na nejstarších dochovaných tabulkách jsou však z astronomického hlediska chyby způsobené zřejmě nejen přepisováním či spojováním starších tabulek. Chybné bylo zejména zařazení hvězd do tří Cest. Také ve výše uvedené rekonstrukci předjitřní oblohy je zřejmé, že např. Trojúhelník (část souhvězdí Pluhu - APIN) neputuje po cestě Enlilově, jak je zapsáno na babylonské planisféře P či tabulce VAT 9416 ale po cestě Anuově. K nesprávnému zařazení hvězd do Cest tří bohů však došlo spíše z estetických či náboženských důvodů a nikoliv z neznalosti či nedbalosti kompilátora. Jak je zřejmé již z dřívějšího článku Starověké hvězdářství - Mezopotámie II., existovaly původně seznamy rozdělené na hvězdy Elamu, Akkadu či Amuru, což jsou názvy kultur existujících v okolí Sumeru již od 4. a 3. tisíciletí. Starobabylonští hvězdáři je sloučili do systémů hvězdných trojic a každou hvězdu spravedlivě přiřadili bohům Anuovi, Enlilovi a Eovi. Rozdělení však neodráželo skutečnost pozorovatelnou na večerním nebi.^{[1] [3] [4]}

Svou reputaci však babylonští hvězdáři napravili v tabulkách MUL.APIN.

Hvězdné tabulky MUL.APIN

Nejobsáhlejším a nejpřesnějším hvězdářským dílem střední Babylonie byly tabulky MUL.APIN. Nazývány jsou tak podle úvodních slov - prvního souhvězdí babylonského roku (souhvězdí Pluhu).

Nejstarší tabulka se dochovala z r. 687 př. n. l. Na tabulkách jsou však astronomické informace pocházející zhruba z období 1000 př. n. l. Seznamy hvězd v MUL.APIN vzešly z tabulek Three Stars Each, astronomické informace ale byly okolo r. 1000 př. n. l. opraveny, doplněny a zpřesněny. Nalezneme zde více souhvězdí včetně zvířetníkových a poprvé také souhvězdí cirkumpolární (nikdy nezapadající za obzor). Některá souhvězdí představují božstva, jiná reflektují venkovské motivy a mají vazbu na pastevectví, zemědělství či přírodu. Je možné, že tato souhvězdí byla známa již mnohem dříve. Souhvězdí zobrazující zemědělské a zvířecí motivy mohla vznikat ještě před obdobím prvních sumerských států.^[2]

Na tabulkách mul.APIN jsou zapsány tyto údaje^[2]:

1. tabulka a) Seznam 71 hvězd (souhvězdí, hvězd a planet) podle tří cest - viz tabulky vpravo. b) Heliakické východy hvězd. Každému měsíci babylonského roku byly přiřazeny tři hvězdy. Hvězdy svým prvým východem nad obzorem ohlašovaly nastupující kalendářní měsíc. Údaje odpovídají nejlépe obloze v období 1300 - 1000 př. n. l. Někteří badatelé kladou dobu pozorování východů hvězd do období 2300 př. n. l. či ještě hlouběji do historie.  c) Páry souhvězdí, které vycházejí a zapadají současně. d) Doba mezi jednotlivými heliakickými východy. Údaje jsou podobné s odst. b. Vznikly zřejmě ze starších záznamů s důrazem na heliakický východ Síria.[4] e) Páry souhvězdí společně se nacházející v zenitu nebo nad horizontem. Pozorování odpovídá období 1000 př. n. l. a poloze 36° severní šířky.[9] f) Seznam souhvězdí, přes která putuje Měsíc a planety: Plejády, Býk, Orion, Perseus, Auriga atd. Prvním souhvězdím jsou Plejády a Býk. Označovaly jarní rovnodennost v období před 2200 př. n. l.

Obr. Seznam 71 hvězd z tabulek MUL.APIN.[2] [9]

2. tabulka

g) Sluneční kalendář s údaji, kdy se Slunce nachází na významných místech horizontu.

h) Seznam planet a trvání jejich sluneční konjunkce.

ch) Východy hvězd a polohy planet pro předpovídání počasí a úpravy přechodného roku (vložením měsíce).

i) Délka nočních hlídek během roku s vazbou na vodní hodiny, východy a západy Měsíce.

j) Znamení vztažená k objevování se hvězd, planet, větrů a snad i komet.

3. tabulka chybí.

Světská a božská souhvězdí

Souhvězdí definovaná od nejstarších dob až k období 1. tisíciletí př. n. l. lze rozdělit do dvou základních kategorií:

Světská souhvězdí

Souhvězdí představovala různé světské motivy, nejčastěji zemědělské a zvířecí. Zemědělská souhvězdí sloužila pro odměřování pěstebních či chovných kalendářů. Můžeme zde zařadit Pastýře (Orion), Hůl (Vozka), Pluh (Trojúhelník), Pole (čtverec Pegase), Bránu (zemědělské nářadí, část bývalé Lodi Argo) a Jho (Pastýř). V pásu zvířetníku to byla souhvězdí Námezdník (Beran), Brázda (Panna) a Váhy.

Cirkumpolární souhvězdí se pro kalendářní zemědělské účely nehodila. Jsou stále viditelná, nezapadají ani nevycházejí.  V okolí nebeského pólu byla dvě souhvězdí Vozu -- MAR.GID.DA (Vůz, Ninlil, náš Velký vůz resp. souhvězdí Velké medvědice) a MAR.GID.DA.AN.NA (Nebeský vůz, Damkianna, náš malý vůz resp. Malá medvědice). Oba Vozy obíhaly pozpátku kolem souhvězdí či hvězdy Držící jho.

Držící jho[ch] MU.BU.KESH.DA ( zvané též Velký nebeský Anu, část našeho Draka či přímo hvězda α Draconis, Thuban) svítilo blízko nebeského pólu. Toto pojmenování mohlo mít své kořeny již ve 3. tis. př. n. l., tehdy byl nebeský pól nejblíže Thubanu.[i]  Na tabulce MUL.APIN nalezneme i hvězdu IBILA.E.MAH - Hvězda stojící na svém laně/smyčce či Dědic posvátného chrámu. Jedná se o naši Polárku (Severku) označující dnes severní nebeský pól. Pojmenování hvězdy ukazuje, že babylonští hvězdáři si byli vědomi posunu nebeského pólu od Thubanu směrem k Polárce - Dědici posvátného chrámu.

Obr. Cesta severního nebeského pólu[10]

Náboženské motivy

Některá souhvězdí nesla dva názvy, jeden světský a druhý alternativní náboženský ( MAR.GID.DA - Vůz / bohyně Ninlil, IBILA.E.MAH - Hvězda stojící na svém laně / Dědic posvátného chrámu (boha Anua), UZ - Koza / bohyně Gula. Další souhvězdí byla známa jen jako zosobnění božstev a měla někdy dokonce tvar postav (Eru, Zababa, Ninmah atd.).

Mezopotamská souhvězdí dnes

Ze souhvězdí staré Mezopotámie ležících mimo pás zvířetníku se jich v naší tradici dochovalo jen velmi málo. Spojitost mezi SIPA.ZI.AN.NA (Nebeský pastýř) a Orionem či mezi SHU.GI (Starý muž) a Perseem může být náhodná vzhledem k jejich přirozenému tvaru lidských postav. Také spojitost mezi souhvězdím Vlka a babylonským UR.IDIM (Divoký pes) může být náhodná, na obloze bylo mnoho souhvězdí vztahovaných k psu.

Souhvězdí ležící v pásu zvířetníku však silně ovlivnila následné kultury včetně té naší.

Předchozí článek - Starověké hvězdářství - Mezopotámie III.

Vydáno: 25. 02. 2010