Kréta - tajemství zániku mínojské civilizace

Autor: Pavel Mat. <pavel_m(at)email.cz>, Téma: Mýty, Vydáno dne: 30. 01. 2020, Aktualizováno dne: 31. 01. 2020

Mýty - Kréta

Mýty

Kréta - tajemství zániku mínojské civilizace

 

Někdy okolo roku 1600 př. n. l. došlo k největší sopečné explozi ve známé historii lidstva. Výbuch rozprášil kruhový ostrov Théra o průměru několika desítek kilometrů, kde stávala sopka tyčící se do výšky 2000 metrů. Do vzduchu bylo vyvrženo 100 km3 popela.

Zemětřesení, vlny tsunami a déšť sopečného popela zpustošily celé východní Středomoří. Katastrofa způsobila i zánik mínojské civilizace na ostrově Kréta. Mínojská civilizace byla nejstarší známou civilizací Evropy. [1] [2]
 
    
Obr.[6] Oblast Středozemního moře (Egejské moře) v okolí ostrova Kréta a Balkánského poloostrova. Vyznačeny jsou významné lokality Kréty a ostrov Santorini (bývalá Théra), kde kdysi explodovala mohutná sopka.

Zánik mínojské civilizace

Mínojskou civilizaci založili potomci prvních zemědělců, kteří přišli na Krétu z Blízkého východu někdy před 9000 roky. Mínojská kultura se rozvíjela na Krétě zhruba od roku 2700 př. n. l. Největšího hospodářského a kulturního rozkvětu dosáhla mezi lety 2000 - 1600 př. n. l. Krétskému obyvatelstvu vládli panovníci z divukrásných paláců obklopených městy (Knóssos, Malia, Faistos a další). Mínojci v době svého největšího rozkvětu ovládali hospodářsky i vojensky většinu Středomoří. Jejich paláce a města tedy nemusely být nijak opevněny. 

Centrem Mínojské civilizace a sídlem krále byl Knóssos. V době rozkvětu zde žilo 100 000 obyvatel. V Knóssu fungovalo kanalizační potrubí a vodovodní systém zásobující jednotlivé místnosti paláce pitnou vodou.[a]
 
    
Obr. Palác Knóssos - rekonstrukce.[6]

V náboženství stál v popředí kult uctívání bohyně Matky Země. Z tohoto důvodu měly ženy vysokou společenskou vážnost. 

Celou oblast postihovala občasná zemětřesení. Vždy se však dařilo paláce i život obnovit ještě k větší slávě. Pak východní Středomoří zdecimovala ohromná přírodní katastrofa. Výbuch sopky na Théře (dnes Santorini) způsobil zemětřesení, které poničilo i paláce na Krétě. Přeživší lidé se snažili obnovit paláce i chod celé společnosti ale postupný vpád Mykénců a Achájů z pevninského Řecka vedl nakonec k zániku mínojské civilizace. Byla nahrazena kulturou mykénskou. Palác v Knóssu byl zřejmě roku 1425 př. n. l. postižen další přírodní katastrofou a nakonec rozvrácen vpádem mořských národů po roce 1400 př. n. l.[3] [4]

Mýty - Európa, král Mínós, Daidalos, Mínótaurus, Théseus a Ariadna

Kulturu, která se na Krétě rozvíjela po dobu téměř 1,5 tisíce let, nazýváme mínojskou podle bájného krále Mínoa.
Podle řecké mytologie byl Mínós krétským králem, synem boha Dia a jeho milenky Európy.
V dávných časech se nejvyšší bůh Zeus zamiloval do Európy, dcery sídónského krále Agénora. V podobě zlatého býka ji sváděl, unesl na Krétu a zplodil s ní tři syny. Z nich Mínós se stal krétským králem.
 
    
Obr. Európa a býky, řecká váza, cca. 480 př. n. l.[8]

Syn krále Mínóa se účastnil her v řeckých Athénách, kde zvítězil. Místní vládce prohru neunesl a nechal vítěze zabít. Na usmíření odváděli Athéňané krutou daň – každý devátý rok museli na Krétu poslat sedm panen a sedm paniců, kteří byli předhozeni Mínótaurovi.

Tuto strašnou obludu, netvora s lidským tělem a býčí hlavou porodila králova žena Pásifaé. Svedl ji posvátný bílý býk. Mínós nechal svou ženu za trest rozsápat býkem. Pro netvora nechal vybudovat mohutný labyrint v Knóssu. Dílo vyprojektoval stavitel a vynálezce Daidalos. V labyrintu Mínótaurus žil až do třetího opakování athénských obětí, kdy ve skupině mladých lidí připlul také Théseus, syn krále Aigea. Théseus zabil v chodbách labyrintu Mínótaura a s pomocí lásky krétské princezny Ariadny a jejího pověstného klubka nití dokázal nalézt i východ z labyrintu.
 
    
Obr. Théseus zabíjí Mínotaura. Amfora, 460 př. n. l.[7]

Ariadnu si odvážel Théseus do Athén jako budoucí manželku, ale vše dopadlo jinak. Podle jedné verze dali bohové Ariadně najevo, aby Thésea nenásledovala, podle jiné ji Théseus spící zanechal na ostrově Naxos. Ariadna se pak provdala za boha Dionýsa a Théseus si vzal její sestru Faidru. Prý ale ani jedno manželství nebylo šťastné.

Šťastně neskončil ani život Daidalův, kterého král Mínós držel na Krétě, aby bylo uchováno tajemství labyrintu. Daidalos sestrojil křídla pro sebe i svého syna Íkara a z Kréty odletěli jako ptáci. Za letu však Íkaros přes všechna varování vyletěl vysoko ke slunci. To rozpustilo vosk, křídla se rozpadla a Íkaros se utopil v moři, které se po něm nazývá moře Ikarské.
Ani Mínós neskončil dobře. Při zuřivém pátrání po Daidalovi se za ním vypravil na Sicílii i se svým loďstvem. Zde byl však zabit vařící vodou při koupeli.[5] [7] 

 

Mýtů a bájí spojených s Krétou je celá řada. Chybí však vysvětlení, jak a proč došlo k zániku celé mínojské civilizace a proč byli všichni krétští hrdinové od dob krále Mínoa i přes svá vítězství nakonec stíhání neštěstím. O tom všem vypráví příběh, který je poprvé zveřejněn právě na našich stránkách.

    
Obr. Poslední soud, král Mínos (s oslíma ušima) v podsvětí. Freska italského renesančního umělce Michelangela v Sixtinské kapli.[7]

 

O krétském králi, který miloval své děti nadevše

 
Za dávných časů bylo dobře. Lidé měli vládu spravedlivou a prospívali na těle i duchu. V úctě chovali Pána moře, Paní vody i Matku Matku. Z moře si přiváželi bohaté úlovky ryb, sladké vody měli dostatek i ve svých obydlích a ostrov jim dával v hojnosti plody a byliny země i stín mohutných stromů. Nikde se nerodili tak krásní, obratní a duchaplní synové a dcery, než právě zde.

Však zlo se začalo vkrádat do duší mnohých, vládcem počínaje. Právo se začalo vzdalovat spravedlnosti. Řád ustupoval chaosu. Lidské ctnosti tupeny, zhýralost, chamtivost a faleš oslavovány. Úctu ztrácely i kněžky Gorgony s hady v rukou. Král začal mít černé myšlenky a skutky zlé následovaly. Zlo z lidských srdcí a skutků začalo proudit i do nitra země. Jen moudří věděli, že z hlubin jednou přijde odpověď.

I stalo se, že pod mořem začaly bouřit skály a oheň, síla mocná zde propukla. Palác se otřásal a jeho vládce narychlo odjel se synem a dcerou do bezpečí. Jakmile zemětřesení utichlo, vrátil se zpět. Nesmírně miloval své děti, v srdci však již bylo usídleno zlo. Nechtěl připustit, aby se jeho dcera vdala za svého nápadníka a odmítal obě dospívající děti pustit od sebe. Skrýval je žárlivě ve svém paláci a nedovoloval jim ani vyjít za brány.

Země se stále častěji otřásala a král ze své chorobné mysli přikázal přinášet bohům lidské oběti, nedbaje rad moudrých kněžek. Chodby a jeskyně nedaleko paláce byly spletité a do nich potajmu uzavřen šílený, bílý lev rudých očí. Jiní tvrdili, že tam číhá strašlivý tvor s lidským tělem a býčí hlavou. Lidé občas slýchali hrozný řev z puklin ve skalách a hovořili o obludě v labyrintu. Oběť tam bývala vhozena i s pochodní a snad šancí projít bludištěm by prokázala přízeň bohů. Světlem a kouřem ubožák brzy přivolal obludu z labyrintu a uspíšil svůj konec. Komu se přec podařilo projít bludištěm až k východu, byl zadržen stráží velkých, oboustranných seker. Zajatec byl vždy usmrcen. Král se s oblibou díval z paláce skrze skla na exekuce. Přikázal, že žádná oběť nesmí vyváznout svým životem, aby se snad bohové nerozhněvali.

Nápadník královské dcery přibyl v míru, aby si vyžádal tu, kterou miloval. Král ale ve své zlobě raději obě děti zabil! Otevřel naplno cestu zlu. Všechny, kdo s ním zkřížili cestu, pak stíhalo neštěstí. Propukly vády mezi lidmi, zlá síla opanovala palác a jeho okolí. Celé království bylo zničeno vinou jednoho člověka, zlobou krále, který miloval své děti nade vše. Pak síly země i moře propukly naplno k očistě ostrova. Král zemřel v plamenech a vroucí vodě svého paláce.

 


[a] Palác byl vybaven důmyslným systémem vodovodního a odpadního potrubí. V jedné z místností byla objevena dokonce mramorová vana a splachovací záchod s dřevěným sedátkem. Stěny palácových komnat byly pokryty překrásnými freskami s výjevy ze života lidí, oslavujícími krásu života a harmonii s přírodou. Z fresek přímo dýchá něžnost, krása a půvab krétských žen.

[1] Zániky civilizací. Mýty a skutečnost [online]. 2007 [cit. 2020-01-28]. Dostupné z: http://myty.info/view.php?cisloclanku=2007040005
[2] Wikipedia contributors. (2020, January 24). Minoan eruption. In Wikipedia, The Free Encyclopedia. Retrieved 21:49, January 28, 2020, from https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Minoan_eruption&oldid=937416053
[3] Přispěvatelé Wikipedie, Mínojská civilizace [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2019, Datum poslední revize 27. 02. 2019, 09:53 UTC, [citováno 29. 01. 2020] <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=M%C3%ADnojsk%C3%A1_civilizace&oldid=16988670>
[4] Wikipedia contributors, 'Knossos', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 23 January 2020, 15:22 UTC, <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Knossos&oldid=937199393> [accessed 29 January 2020]
[5] Wikipedie: Otevřená encyklopedie: Mínós [online]. c2019 [citováno 29. 01. 2020]. Dostupný z WWW: <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=M%C3%ADn%C3%B3s&oldid=17888331>
[6] Wikipedia contributors, 'Minoan civilization', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 30 January 2020, 12:04 UTC, <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Minoan_civilization&oldid=938311692> [accessed 30 January 2020]
[7] Wikipedia contributors, 'Minos', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 10 January 2020, 23:30 UTC, <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Minos&oldid=935172264> [accessed 30 January 2020]
[8] Wikipedia contributors, 'Europa (consort of Zeus)', Wikipedia, The Free Encyclopedia, 28 December 2019, 19:53 UTC, <https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Europa_(consort_of_Zeus)&oldid=932886009> [accessed 30 January 2020]

Vytvořeno: 28. 01. 2020