Mýty a skutečnost - Antikrist (IV.) -- Faust a antikrist - jejich vývoj a proměny v čase
Mýty a skutečnost - Antikrist (IV)Faust a antikrist - jejich vývoj a proměny v časeJedním z motivů faustovského mýtu je varování před
antikristy, odpůrce Krista, křesťanství a lidstva obecně. Více viz Faust - zrození antikrista.
[3] Změny v chápání faustovského mýtuVarovné příběhy o člověku, který uzavřel pro svůj sobecký a krátkodobý prospěch smlouvu s temnými silami, mohly být vyprávěny již od úsvitu lidské civilizace. Takový člověk byl jednoznačně zápornou postavou a nečekal ho dobrý konec. Po vzniku křesťanských církví to však byli právě jejich duchovní, kteří uměli často poskytnout účinnou ochranu a pomoc. V legendě o životě svatého Basila Velikého (4. století) je popsán případ člověka, který pro získání lásky k ženě uzavřel smlouvu s ďáblem. Ve smlouvě se zavázal zapřít Krista, opustit křesťanství a vydat se zlu. Později svého činu litovat a obrátil se o pomoc k Basilovi. Kněz mu pomohl najít cestu zpět k Bohu a zachránit duši. [7] [3]
Pokud však provinilec nezačal upřímně litovat svých činů
a neobrátil se o pomoc k Bohu, propadla jeho duše ďáblu. Od 16. století
začal být ten, kdo upsal duši a využíval sil zla, spojován se jménem
Faust. Faust byl v prvých dochovaných vyprávěních považován za
jednoznačně zápornou postavu, napůl blázna a napůl zloducha, který si svou pýchou, domýšlivostí a arogancí
přivolal zasloužený boží trest. V knize Tragická historie o doktoru Faustovi z r. 1589 Faust touží nahradit na zemi Boha a Krista. Chce rozhodovat o životu věčném a křísit mrtvé. Magií se upisuje ďáblu a po vypršení 24 let smlouvy přichází strašný konec, antikrista odvádějí ďáblové. Faustova postava zde začíná mít i některé kladné rysy a je patrné, že autor Ch. Marlowe ke své postavě přistupoval s určitou sympatií. S postupem renesance začíná být pohled na Faustovu postavu měněn. Původní jasný obsah faustovského mýtu, tedy varování před spolkem s ďáblem, začíná být zastírán. Ze zloducha či nebezpečného blázna se stává myslitel zmítaný rozporem mezi vírou a poznáním. V éře osvícenství přibývají pokusy postavu Fausta obhájit a přehodnotit. Z Fausta se stává pokrokový vědec, politik či umělec, odmítající náboženský život. Touží nejen po moci a požitcích ale také po poznání, což jej někdy dokonce osvobozuje od smlouvy s ďáblem. V textu Johann Faust z roku 1775 je Faust vzdělancem překračujícím již přežitá církevní omezení a morálku. Ďábel Mefisto se stává spíše Faustovým partnerem při jejich diskuzích, než představitelem zla. Faust chce konat dobro za pomoci zla. Těm, kterým se rozhoduje pomoci, je však nejvíce ublíženo. Nakonec Faust vypije jed a jeho milenka Helena se probodne. Dobrý duch je zachrání před peklem a odnáší do nebes.[3] Nejznámější faustovské dílo Faust dokončil J. W. Goethe roku 1831. Faust je renesančním géniem, humanistou odmítajícím vliv církve. Stává se úspěšným podnikatelem, vojevůdcem a státníkem. Touží po poznání podstaty světa a bytí, což člověku nepřísluší. Faust se snaží bojovat za plný a neomezený život, působí však újmu sobě a lidstvu. Láskou jiného člověka je v závěru spasen.[3] Původně jednoznačně záporný Faust tedy začal být na
konci renesance a v době osvícenectví nahlížen shovívavěji a jeho činy
omlouvány. Církev již Faustovi nedokáže pomoci, ba ani chránit před jeho
vlivem ostatní. Naopak se stává jedním z důvodů Faustovy revolty a
odklonu k ďáblu. Tím, jak se lidé, často zklamáni církví, začali odklánět od víry v dobro Stvořitele,
přestávali se obávat sil nepřátelských člověku. Satan začal být považován
jen za symbol vzpoury proti moci (viz např. Miltonův Ztracený ráj),
ze služebníků temna se stali partneři v diskuzi či legrační čertíci v
loutkových divadlech.
Nebezpečný Faust, dobrovolně spolupracující s temnými silami v
neprospěch lidstva, začíná být vydáván za výjimečného člověka
trpícího malostí a limity své doby. Zamlžování původního varování před Fausty-antikristy
pokračuje až do našich časů. Stačí připomenout drama Pokoušení Václava
Havla z roku 1985. Doktor Foustka je zde normálním člověkem, falešným
moralistou budícím soucit. Jeho nebezpečí je skryto.[3]
V některých dílech 20. století se však jejich autoři opět začínají odvracet od zamlžování a zlehčování původních myšlenek faustovského mýtu. Oswald Spengler v knize Zánik Západu charakterizuje evropskou kulturu nové doby jako faustovskou v negativním smyslu. Thomas Mann v postavě Fausta kriticky zobrazuje buržoazní třídu v Německu. Klaus Mann v románu Mefisto představuje herce, který pro svou kariéru neváhá spolupracovat s nacisty.
Společný vývoj a proměny Faustů - antikristů
Takový člověk zradil své lidství, zhasil v sobě střípek božího světla a oslabil lidstvo jako celek, zmátl ostatní na jejich cestě ve světle Stvořitele, aby zbloudili k záhubě v temné nicotě. Lidský svůdce byl pak v křesťanství nazýván antikristem a v evropské západní kultuře Faustem. Mezi těmito archetypy existuje řada rozdílů, v mnoha podstatných vlastnostech se však shodují a doplňují. Ve vývoji Faustovy postavy lze tedy dobře sledovat postupné proměny antikrista v novodobých dějinách lidské společnosti (a naopak). Faust byl zprvu popisován jako jednoznačně temná postava - zloduch a bláznivý šarlatán. Neváhal uzavřít smlouvu s ďáblem, pěstoval černou magii, prováděl kratochvilné kejkle a byl příčinou utrpení mnoha jemu blízkých lidí. Povyšoval se nad boží řád a poměřoval se Stvořitelem či spasitelem, byl odpůrcem Krista a nebezpečím pro své okolí. Podobně antikrist je v prvých křesťanských spisech popisován jako záporná, nebezpečná postava: Je to člověk hříchu, ten syn zatracení, který se staví na odpor a povyšuje se nade všechno, čemu se říká Bůh a co se uctívá, takže se posadí v Božím chrámu jako Bůh a bude se vydávat za Boha (Pavel - 2. list Tesalonickým). Apoštol Matouš varuje před antikristy, kteří se snaží falešnými zázraky svést lidstvo z boží cesty pokory. Povstanou totiž falešní kristové a falešní proroci a budou dělat veliké divy a zázraky, takže by svedli (kdyby [to] bylo možné) i vyvolené... (Matouš). Více viz Antikrist, člověk hříchu.[1] V prvých křesťanských staletích varovala před antikristy řada významných duchovních. Psali o tom, že antikristové budou lidé podporovaní všemožně silami temna. Žít budou bez hmotného strádání a téměř nic hmotného jim nebude chybět, majetku budou mít na rozdávání. Obdařeni obratnou mluvou a kouzlem osobnosti snadno zaujmou a svedou své posluchače. Hlásajíce morálku budou sami žít ve smilstvu a neřestech. Svým působením budou rozvracet veškerý řád na zemi. Stanou se mistry přetvářky a klamu, pod pokryteckou maskou laskavosti a dobroty budou snadno získávat důvěru lidí aby převracet svět. Veřejně či skrytě budou odmítat či popírat svátosti (křest, znamení kříže, manželství).[1]
Jako bychom četli faustovské romány z doby osvícenství. V nich Faust rozhodně netrpí hmotnou nouzí ani nedostatkem požitků a nevázaných radovánek. Není to již žádný šarlatán ani zloduch ale velká lidská osobnost - vědec, politik či umělec odmítající omezení vírou a náboženstvím. Faust je popisován jako velikán, toužící po poznání podstaty světa, chce vše kolem sebe ovládat a převzít boží dohled nad světem, stát se soudcem dobrého a zlého. S pomocí temných sil získá rychle věhlas, moc a slávu. Nemusí se již přibližovat náboženským či světským vládcům lstí a kouzly. Sám se stává obdivovaným a mocným vládcem, myslitelem nebo umělcem. Je lidským géniem, velikánem, který s pomocí zla přetváří vše kolem sebe. V základech Faustova díla je však zlo pevně zakotveno a nakonec vše zničí.[3] Novodobí Faustové jsou již popisováni jako normální lidé, žádní temní zloduchové, černokněžníci ani osvícenští géniové. Bývají sice poživační, chtiví světských rozkoší, sobečtí a bezohlední k ostatním ale to vše dovedou skrýt za kulisu obětavosti, lásky a humanity. Na první pohled příliš nevybočují z lidské společnosti. Nuda, únava životem, pohodlnost a přitom touha stát se úspěšnými, mocnými a obdivovanými je vede do spolku s ďáblem. Nemusejí však již podepisovat smlouvy vlastní krví. Pokud se zaobírají temnou magií, pak jen ve skrytu či povrchně, amatérsky a z rozmaru. Hlubšímu proniknutí do tajů černého umění často brání jejich vnitřní malost a zbabělost. Jejich víra ve Stvořitele, Krista i ďábla může být slabá, pak ztrácejí pud sebezáchovy a temné síly přivolávají ze své vlastní lehkomyslnosti a rozmařilosti. Mají stále touhu ovládat své okolí a v tom jim pomáhá jejich charisma a dar přitahovat pozornost ostatních. Bývají prázdnými moralisty, lacinými kritiky s nabídkou jednoduchých a zázračných řešení. Hlasitě volají po lásce a pravdě, nevěří však v nic a nemilují nikoho, jen sami sebe. Jejich dílo je stále postaveno na prapůvodním principu tmy vydávající se za světlo. Předstírají, že konají dobro a zaštiťují se jím, užívají však síly zla. Do spolku s ďáblem vstupují za účelem osobního prospěchu, touhy po penězích, moci a požitcích. Staví se být velkými humanisty, pomocníky lidstva, v konečném důsledku však lidstvo poškozují a odklánějí od dobré cesty. A právě takoví mohou být antikristové naší doby. Novověcí mystikové a filosofové skutečně varují před antikristem, který se bude snažit vlichotit do přízně světových vladařů a jednou je zcela obelstít a převzít veškerou moc (Morel, 1869). Antikristové budou umět dokonale využít všech moderních způsobů komunikace a propagandy. Vláda nad všemi národy bude podpořena vynálezy, které usnadní takové spojení všech zemí, že již nebude ani řeči o nějakých vzdálenostech. (F.W. Helle, 1904). Mnozí církevní hodnostáři budou antikristům pomáhat a oslavovat je. Solovjov ve své Legendě o Antikristu (1900) varuje před antikristem, který bude původně spisovatelem a stane se zosobněním falešnosti. Bude zneužívat společenské hodnoty, pod pláštíkem míru a lásky manipulovat s lidmi a odvádět je od Boha k sobě. Nabídne zdánlivý mír a jistotu, tím však vezme člověku svobodu a tajemství bytí. Jeho snad jedinou viditelnou slabostí bude bezmezná láska k sobě samému a smyslové touhy neznající míry. Ve svých třiatřiceti letech se proslaví jako vynikající myslitel, spisovatel a veřejný činitel. Jeho slabinou bude bezbřehá samolibost.
Faustovské motivyVe faustovském mýtu se opakovaně objevuje základní dějová struktura, postavy a motivy. Obdobu níže uvedeného lze hledat i u novodobých antikristů: Děj- Obdaření mnohými schopnostmi, dospívání v dostatku, možnost studia. Postavy- Faust (Foustka) upisující se zlu. Dle středověké teologie propadl
hříchu pýchy (superbia), nezřízenosti (concupiscentia)
a zvědavosti (curiositas). Pýcha, poživačnost, nemorálnost, sobeckost, mocichtivost,
citová otupělost, skepticismus, touha po slávě a poznání. Motivy- Ďábel uzavírá smlouvu jen s člověkem výjimečným.
Charakteristiky současného antikristaAntikrista naší doby mohou podle analogie s faustovskými motivy charakterizovat tyto vlastnosti a okolnosti: 1. Rychle či za podezřelých okolností získal velký majetek. 2. Nežije v manželském svazku. Pokud ano, pak jeho partner bývá vnitřně nešťastný. Zneužívání svých blízkých. 3. Promiskuita, volný a nevázaný život. Citová omezenost. Sklon k neřestem a slabostem (alkohol, drogy). Sobeckost, samolibost, elitářství. 4. Veřejně činný, silná touha po obdivu a moci. Rychlý nárůst popularity ve veřejném životě a moci v průběhu 24 let. 5. Moralista, navrhuje líbivá, ale nefunkční řešení. Často hovoří o lásce, dobru, humanitě či rovnosti. Relativizování dobra a zla. Podpora globalismu a centralizace moci. 6. Sklony k černé magii, satanským symbolům. 7. Prosazování rychlých a jednoduchých řešení. Dobro neváhá prosazovat i prostředky zla. Ničení a zabíjení ve jménu humanity. 8. Silné charisma, umění zaujmout a oslovit veřejnost. 9. Ke konci kariéry rychlá ztráta majetku, duševních i fyzických sil. 10. Vlažný až odtažitý vztah ke křesťanství. Snaha neutralizovat jednotlivá náboženství jejich promícháváním. Podpora ze strany některých církevních hodnostářů. 11. Spolupráce s dalšími antikristy. 12. Zhoubné životní dílo vedoucí k ničení základních pilířů zdravé lidské společnosti.
Pokračování - Václav Havel - český Faust (I.)
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|