Nový zákon

Nový zákon - deformace biblických textů (I.)

Počátky křesťanství

Křesťanství v prvých třech stoletích rozhodně nebylo jednotným náboženstvím. Někteří křesťané věřili v jednoho jediného Boha; jiní křesťané prohlašovali, že existují bohové dva; další byli přesvědčeni o existenci desítek bohů. Někteří křesťané přijali židovské Písmo (Hebrejskou Bibli) jako Bohem zjevené; jiní se domnívali, že Písmo je dílem zlých sil. Někdo věřil, že Bůh stvořil svět a má zájem jej spasit; jiní křesťané tvrdili, že Bůh svět nestvořil a nemá o něj pražádný zájem. Někteří křesťané věřili, že Ježíš je zároveň člověkem i Bohem; další tvrdili, že byl člověkem ale ne Bohem a ostatní přísahali, že Ježíš je pouze Bohem a nikoliv člověkem; existovali i zastánci teorie, že Ježíš byl člověkem, do kterého vešel Bůh pouze na omezenou dobu. Křesťané věřili, že Ježíš šel na smrt pro spasení světa; jiní tvrdili, že Ježíšova smrt nemá se spásou světa nic společného a další věřili, že Ježíš nikdy zemřel. Každá z těchto i dalších skupin se snažila přesvědčit o své pravdě ty ostatní. Vhodným nástrojem byly i náboženské texty.^[1]  

Teologické spory mezi různými křesťanskými seskupeními měly silný dopad na křesťanské náboženské texty. Obzvláště 2. a 3. století se z hlediska vývoje křesťanství vyznačovalo velice intenzivní rivalitou mezi mnoha skupinami křesťanů. Žádnou skupinu nelze považovat za ortodoxní či heretickou.
Dříve se věřilo, že od samých počátků křesťanství existoval jeden silný, ortodoxní proud, pramenící skrze apoštoly od samotného Ježíše Krista. Z něj se pak měly odštěpovat různé zbloudilé sekty a heretické menšiny. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Na počátku zde byl skutečně Ježíš a jeho druhové, kteří se snažili šířit do světa nikoliv nové náboženství a teologii ale spíše duchovní učení a morální principy.
Křesťanské hnutí vznikající na mnoha různých místech sestávalo nejprve z velkého množství názorových proudů, kde žádný neměl výsadnější či většinové postavení. Teologické hranice mezi jednotlivými křesťanskými skupinami nebyly pevně dané a neměnné. Každá skupina obhajovala svou cestu, své chápání náboženství, svou teologii. Ani autoři mnoha náboženských spisů nebyli výjimkou a i pozdější opisovači občas měnili z věroučných důvodů slova posvátných textů nebo prováděli větší či menší cenzuru.^[1]  

Křesťanské kánony

V prvých třech stoletích bylo sepsáno mnoho velmi různorodých křesťanských spisů. Různé křesťanské skupiny shromažďovaly, četly a opisovaly různé texty. Pokud text neodpovídal prosazované teologii, nebyl mezi preferované textů zařazen nebo mu byla snížena jeho závaznost a důležitost. Křesťanské skupiny si tak vytvářely sbírky závazných a méně závazných spisů.

Čím vyšší autorita texty sepsala, tím větší mohly mít vážnost a dopad. Bylo snahou jednotlivých křesťanských skupin zaštiťovat se co nejvyššími a nejstaršími křesťanskými autoritami. Nejvyšší autoritou byl samozřejmě Ježíš, jeho druhové, apoštolové a další nejbližší následovníci. I v pozdějších staletích tak byly texty často vydávány za dílo některé z křesťanských autorit. Např. kniha Apoštolské konstituce (Constitutiones apostolorum, cca. 380 n.l.), psaná zdánlivě jménem apoštolů, sama varuje před texty falešně vydávanými za díla apoštolů (VI, 16).

Novozákonní kánon

Teprve od 4. století jedna z křesťanských skupin získala výraznou politickou podporu a tedy i převahu nad ostatními. Učení této skupiny bylo postupně prosazeno jako ortodoxní a ostatní náboženské směry a názory označeny za herezi a poté potlačeny. Zde lze nalézt počátek dnešních většinových církví (Římskokatolická církev, Pravoslavná církev, protestantské církve). Stoupenci ortodoxního náboženského směru pak měli tendenci vykreslit svou teologii jako zcela původní a jedinou možnou, převzatou přímo od Ježíše prostřednictvím jeho učedníků.

Jedním ze způsobů boje o prosazení ortodoxní teologie byl výběr takových náboženských textů, které nejlépe podporovaly prosazovanou věrouku.  Dnes jsou tyto texty známy jako Nový zákon. Novozákonní kánon obsahuje 27 spisů, které rovněž podléhaly úpravám v prvých staletích n.l. K většině úprav však došlo v období před koncilem ve městě Nikaia (níkajský či nicejský koncil, rok 325).

Neúmyslné chyby v novozákonních textech

Křesťanské texty byly rozmnožovány opisováním. Je třeba tedy mít na paměti, že mnohé opisy obsahují chyby. Jeden manuskript sloužil jako předloha k napsání druhého a některé chyby se tak předávaly a množily. Do dnešních dní se dochovalo přes pět tisíc opisů kanonických textů v řečtině. A dále existují tisíce pozdějších rukopisů v latině a další tisíce nejstarších citací novozákonních textů. S výjimkou drobných fragmentů není ani jedna dvojice kopií řeckých rukopisů zcela identická. Rozdíly a variantní čtení se počítají na stovky či tisíce.^[4]
Pokud potřebujeme pracovat s co nejpůvodnějšími texty, je třeba využít kritická vydání Nového zákona v řečtině. Ty obsahují kritický aparát (critical apparatus) který umožňuje porovnání s mnoha stovkami různých verzí rukopisů.

Druhy úmyslných úprav novozákonních textů

K deformacím novozákonních textů docházelo, stejně jako u řady jiných křesťanských spisů, také úmyslně. B.D. Ehrman^[1]    rozděluje úmyslnou deformaci novozákonních textů do těchto kategorií:

- harmonizace s okolním textem
- oprava gramatických chyb a nejasností
- oprava obsahových dvojsmyslů a nejednoznačností
- zvýšení srozumitelnosti textu
- zajištění souladu s věroukou

Opisovači textů občas považovali přímo za svou povinnost opravit zdánlivou chybu či nejasnost nebo dokonce upravit přepisovaný svitek a podpořit tak jimi prosazovanou věrouku. Již sami dřívější autoři křesťanských spisů si byli vědomi této praxe úprav. Např. v Janově apokalypse je přímo formule chránící spis před pozdějšími změnami:

KMS^[2] Apokalypsa 22:18-19

Bylo běžné, že křesťanské autority samy měnily texty a zároveň obviňovaly ostatní z pozměňování náboženských textů. Např. Quintus Septimius Florens Tertullianus, nejvýznamnější latinsky píšící křesťanský spisovatel přelomu 2. a 3. století, obvinil gnostiky z pozměňování Písma. Konkrétně se mělo jednat o úvod k Janově evangeliu, který se příliš nehodil do jeho teorie o zázračném narození Ježíše. Nebyli to však gnostikové ale zřejmě právě on, který mírně pozměnil slůvko aby upravil smysl textu (Jan 1:13):

KMS^[2] Jan 1:-13

Tertullián tvrdil, že v úvodu evangelia má být text "Ten se nenarodil..." místo "Ti se nenarodili...". Žádný řecký text však jeho tvrzení nepotvrzuje.

--- pokračování příště ---

Vytvořeno: 31.08.2012