Mýty a skutečnost

Deneb a souhvězdí Labutě  (III.)

Deneb, nebeský pták a brána

Labuť (lat. Cygnus) patří mezi nejvýraznější souhvězdí severní oblohy. Souhvězdí v podobě nebeského ptáka má spojitost s mýty o stvoření světa. V těchto mýtech má často podíl na stvoření světa vodní pták, například Velká nebeská husa. Za zdroj života i cíl posmrtného putování duše bylo považováno místo na Mléčné dráze, kde leží souhvězdí Labutě. Její nejjasnější hvězda Deneb byla ochranitelku a dárkyní života i smrti.

Vodní pták a stvoření světa

Řada mýtů o stvoření světa má společný motiv - vodního ptáka, který se noří do prvotního vodstva, aby přinesl půdu k vytvoření první země, prvotního pahorku. Tento kosmogonický mýtus o ptákovi potápějícím se do prvotních vod či řeky (angl. Earth Diver) má zřejmě indoevropský prapůvod.^[4]  Pták, často v podobě labutě či husy, byl na noční obloze spojován se souhvězdím Labutě, která pluje oblohou po nebeské řece - Mléčné dráze.

Tento stvořitelský akt si můžeme stále připomínat na severní noční obloze. Během zimních měsíců část souhvězdí Labutě zapadá za obzor na pozadí Mléčné dráhy, jako vodní pták nořící se do prvotních vod.  Za několik hodin Labuť opět vychází nad obzor. Pokud tento úkaz sledujeme ve dnech zimního slunovratu, pak Labuť vystupující nad obzorem předznamenává východ slunovratového Slunce, symbol obrozeného světa. Viz obrázky níže:

Obr. Souhvězdí Labutě částečně zapadá za obzor na pozadí Mléčné dráhy. Střední Evropa, období zimního slunovratu, počátek noci. [b]

Obr. Souhvězdí Labutě vychází nad obzorem. Vzápětí začíná na pozadí Mléčné dráhy vycházet Slunce. Střední Evropa, období zimního slunovratu, konec noci. [b]

Vodní ptáci hráli v mnohých lidských kulturách úlohu poslů mezi pozemským a nadzemským světem. Byli často také průvodci zemřelých a ochránci vstupu do nadsvětí.^[5] Nebeská brána i místo, ze kterého byl zrozen náš svět, byly umísťovány do části Mléčné dráhy, kde dodnes vidíme souhvězdí Labutě s hvězdou Deneb.

Labuť či husa měly v mnoha kulturách zvláštní posvátný význam. Vodní pták  byl symbolem věčné plodivé síly přírody.
Egyptský bůh Geb představující naši zemi byl zobrazován s husou na hlavě. Husa byla prvním hieroglyfickým znakem jeho jména. Husa v hieroglyfickém písmu tvořila slova Geb (bůh země), země, syn či dcera.  Preferovanou obětí bohu Osiridovi byla husa. V Egyptě mohla být husa snědena pouze v určených zimních dnech. Husice egyptské byly atributem thébského boha Amona.
V antickém Řecku byla husa posvátným zvířetem bohyně Afrodité i převtělením manželky boha podsvětí Pluta či bohyně Isis.
Ve starém Římě byly husy chovány jako posvátná zvířata. Podle pověstí zachránily Řím před keltskými útočníky. Posvátné husy svým kejháním upozornily obránce pevnosti Kapitolu na blížící se Galy (cca. 387 př. n. l.).
Známá bajka vypráví o huse snášející zlatá vejce. Husa byla symbolem i keltské bohyně Brigantia.
Ve staré Indii byla husa posvátným zvířetem Bráhmy.
Tyto tradice se dochovaly ještě do dnešních dní. Čápi nám stále nosí miminka a na svatého Martina si rádi pochutnáváme na  svatomartinské huse.

Nebeská brána

Souhvězdí Labutě/Cygnus leží na pozadí Mléčné dráhy. Mléčná dráha je uprostřed Labutě rozdělena temným pruhem prachu, který je znám jako Velká trhlina v Labuti (angl. Great Rift).^[a]   S touto oblastí Mléčné dráhy je spojeno mnoho mýtů a náboženských tradic. Místo bylo spojeno se vznikem života a bylo považováno za cíl duší putujících po Mléčné dráze.

Mnoho lidí, kteří prošli zážitkem blízké smrti, se prý na své cestě dostali k mohutné řece. Tato řeka  byla v pozemské rovině bytí často spojována s Mléčnou dráhou. Mnoho kultur věřilo, že lidské duše po smrti pozemského těla putují po Mléčné dráze až k nebeské bráně. Cílem duší mohlo být to místo Mléčné dráhy, které je vyznačeno hvězdami souhvězdí Labutě.^[2]

Nebeský pták na nebeském pólu

V šamanských kulturách je znám symbol Stromu života, na jehož vrcholu sedí pták, nositel života. Strom života propojoval podsvětí, náš svět a nebesa. Jeho koruna mířila k místu na obloze, kolem kterého se otáčí nebeská klenba. Dnes je to Severka (Polárka) v souhvězdí Malý vůz, v období 15 500 př. n. l. se však nebeská obloha otáčela přibližně kolem hvězdy Deneb v souhvězdí Labutě. Okolo 14 500 př. n. l. ležel nebeský pól velmi blízko hvězdy delta Cygni.

Obr. Okolo 15 500 př. n. l. se severnímu nebeskému pólu přiblížila nejvíce hvězda Deneb.[c]

Obr. Okolo 14 500 př. n. l. ukazovala hvězda delta Cygni (Rukh) k severnímu nebeskému pólu.[c]

Podle A. Collinse^[2] lidé spojovali již od nepaměti Mléčnou dráhu s představou posvátné řeky či světového stromu (angl. World Tree). Na vrcholu světového stromu seděl nebeský pták symbolizující souhvězdí Labutě.  Světový strom i místo putování lidských duší bylo často spojeno se severojižním směrem. Tato tradice tedy mohla pocházet z období neolitu, kdy souhvězdí Labutě ležící na Mléčné dráze opravdu ukazovalo k severu - severnímu nebeskému pólu. Nebeský pták na posvátném stromu či řece symbolizoval souhvězdí Labutě i nebeský severní pól, kolem kterého se otáčela celá nebeská klenba.

V šamanských tradicích bylo možné po nebeském stromě putovat do nadpozemského světa. Šamanské vize bývají často spojeny se symbolem nebeského stromu či sloupu s posvátným ptákem na vrcholu. Šamani věřili, že při svých cestách se někdy mohou orientovat pomocí Mléčné dráhy a na něm ležícího souhvězdí Labutě. Jako symbol života a smrti ale také vyjádření propojení tří rovin bytí mohla sloužit hůl s ptákem, kompas pro jejich cesty do podsvětí i nadsvětí.    Obr. vpravo. Výřez z jedné z nejznámějších jeskynních maleb. Šachta mrtvého muže v Lascaux, cca 17 500 př. n. l. Ptačí muž zřejmě znázorňuje šamana v transu. Pod ním pták na tyči. Pták může podle některých badatelů představovat souhvězdí Labutě.[2]

[6]

Deneb

Nejjasnější hvězdou souhvězdí Labutě je Deneb (také známá jako Arided, Aridif, Arrioph, Deneb el Adige, Gallina). Hvězda tvoří  labutí ocas. Deneb patří k nejvýkonnějším hvězdám viditelným lidským okem, její světelný výkon je 50 000 x vyšší než u našeho Slunce.  Vzdálenost Deneb se odhaduje na 1700 světelných let. Naše Slunce i okolní hvězdy letí ve směru k Labuti a Deneb rychlostí zhruba 230 km/sec.[e]

Obr. Srovnání velikosti Slunce a Deneb. [1]

Zdroj záření

Souhvězdí Labutě leží přímo na pozadí Mléčné dráhy. Proto v Labuti nalezneme několik otevřených hvězdokup a emisních mlhovin.  Severně od Deneb se nachází emisní mlhovina NGC 7000 (zvaná Severní Amerika). Plyn v mlhovině ionizuje zřejmě právě hvězda Deneb. V oblasti pravého křídla Labutě leží emisní mlhovina NGC 6992 (zvaná Plachta). Známá je také planetární mlhovina NGC 6826 (zvaná Blikající planetární mlhovina).
V Labuti nalezneme třetí nejsilnější rádiový zdroj - Cygnus A (silnější je pouze sluneční zdroj a Cassiopeia A).
Ze souhvězdí Labutě se k nám šíří rentgenové záření. Zatím známe dva tyto zdroje - Cygnus X-1 a Cygnus X-3.

Na svém krku nese Labuť černou perlu. Cygnus X-1 je těsná dvojhvězda, binární systém ve kterém asi hvězda veleobr obíhá kolem černé díry[f]. Jednalo by se o nám nejbližší černou díru (cca. 6000 světelných let). Žhavá hvězda a neviditelná černá díra spolu tvoří rentgenovou dvojhvězdu. Plazma obří hvězdy je vtahováno do akrečního disku, který velkou rychlostí obíhá okolo černé díry. Černá díra tak vysává modrého obra. V místě dopadu se disk zahřívá na teplotu miliónů °C. Plazma disku je zdrojem intenzivními rentgenového záření. [7] [9]

Obr. Umělecká představa - zdroj rtg záření Cygnus X-1. [7]

Obr. Zdroj silného rtg záření Cygnus X-1 [3]

Obr. Zdroje silného záření Cyg X-1 (V* V1357) a Cyg X-3 (V* V1521). [b]

Další rentgenová dvojhvězda v souhvězdí Labutě je Cygnus X-3. Patří mezi nejsilnější zdroje rentgenového záření na obloze a vysílá k nám rovněž infračervené, rádiové a gama záření. Zdroj je od nás vzdálen asi 37 000 světelných let a patří mezi nejzářivější objekty naší galaxie. Cygnus X-3 produkuje ultra-těžké záření. Některé částice dopadající na naši zemi mají unikátní vlastnosti a mohou mít přímý vliv na pozemský život.

Obr. Souhvězdí Labutě, nejjasnější hvězdy a zdroj záření Cygnus X-3. [d]

Kosmické záření nedopadá z oblohy rovnoměrně. Jedná se často spíše o výstřely z aktivních supermasivních černých děr či jiných objektů. Je prokázáno, že směrem ze souhvězdí Labutě může na naši zemi dopadat  záření vysoce energetických částic. Podle prastarých tradic je to však přímo hvězda Deneb, která může přinášet život i smrt. Víme, že zdrojem ultra-těžkého záření není Deneb ale vzdálenější objekty Cygnus X-3, Cygnus X-1 či další dosud neobjevené. Působí zde Deneb jako clona či ochrana, která chrání život na naší zemi ale za určitých podmínek naopak propouští záření s nesníženou intenzitou? Mají na ochraně našeho života podíl také planety naší sluneční soustavy, jak plyne z dalších polozapomenutých tradic? Může kosmické záření měnit DNA a ovlivňovat tak život na naší planetě?

Kosmické záření a život

Exploze galaktického jádra a evoluce života^[8]  

Vědecky je již prokázáno, že intenzivní vlny kosmického záření ovlivňují evoluci života na naší zemi. Velká vlna záření k nám dorazila např. na konci poslední doby ledové (cca. 18 -10 000 př. n. l.). Tehdy se zdvojnásobila rychlost mutací lidského genu.^[8]

Kosmické záření nejen způsobuje mutaci genů, ale ovlivňuje také zemské klima. Záření popohání proudy kosmického prachu. Kosmický prachový vítr proudí do naší sluneční soustavy a ovlivňuje i klima na planetě Zemi. Buď přímo či nepřímo působením na našeho Slunce a jeho záření. Výsledkem mohou být náhlé změny klimatu včetně změn úrovně sluneční UV radiace.^[8]

Obr. Různé způsoby, kterými může galaktická super-vlna nepříznivě ovlivňovat život.^[8]

Intenzivnější kosmické záření však nemusí mít na naše klima jen negativní vliv. Právě záření ze směru Labutě a Deneb nám může  zajistit ochranu před intenzivním slunečním zářením, pokud by došlo např. k mírné změně sklonu zemské osy otáčení. Možná získali tyto znalosti i naši předkové a začali uctívat Labuť a Deneb jako ochránkyni a nositelku života i smrti.   

Vydáno: 01.06.2011