Hvězdářství - stará Babylónie

Autor: Pavel Mat. <pavel_m(at)email.cz>, Téma: Hvězdářství, Vydáno dne: 15. 02. 2010, Aktualizováno dne: 01. 04. 2010

Starověké hvězdářství - Mezopotámie II.

 

Starověké hvězdářství - Mezopotámie II. (2150 - 1530 př.n.l.)

Hvězdářství - stará Babylónie


Ve Starobabylónské říši došlo k nebývalému rozvoji hvězdářství.  Hvězdáři rozdělili oblohu na tři oblasti a vytvářeli seznamy heliakických východů hvězd pro kalendářní účely. Dochoval se prvý text spojující božstva s nebeskými tělesy a souhvězdími. Starobabylónští mudrcové se poprvé začali pokoušet odvodit významné astrální události s pomocí jednoduchých výpočtů.


 

Již ve 4. tisíciletí př.n.l. znali mezopotamští mudrcové souhvězdí symbolizované Býkem, Lvem, Štírem a snad i Vodnářem. V průběhu 3. tisíciletí byla zřejmě definována většina starověkých souhvězdí či jejich předobrazů. Civilizace Elamu, Sumeru a Akkadu postupně položily základy hvězdářství. Pro život ve staré Mezopotámii byla důležitá zejména souhvězdí v pásu označovaném dnes jako zvířetník, zvěrokruh či zodiak. Sledování heliakických východů či západů takových souhvězdí umožnilo měřit čas.[a] Více viz Starověké hvězdářství - Mezopotámie I.

Definicí souhvězdí položili mudrcové staré Mezopotámie základy astronomie i astrologie. Akkadská říše se však rozpadla a krátký čas vládli kočovní Gutejci (2150 - 2050 př.n.l.). Jejich kultura hvězdářství asi příliš nepřála.  Gutejce nahradila III. dynastie z jižního Uru a na 100 let došlo k renesanci sumerské kultury v rámci novosumerské říše. Král Šulgi zavedl v Uru, Mezopotámii, části Asýrie a Elamu centralizovaný správní systém, písařské školy i jednotný kalendář. Novosumerská říše se rozpadla okolo r. 2000 př.n.l. a období roztříštěnosti trvalo zhruba 150 let. K dalšímu rozvoji hvězdářství pak začalo docházet ve staré Babylónii.[b]      
Obr. Území Novosumerské říše (Ur III), 22. stol.př.n.l.[6]

Stará Babylónie

Od konce 19. stol. př.n.l. začala být formována Starobabylónská říše. Panovníci budovali jednotnou administrativu s centrem v  městě Babylónu.

Za období vlády starobabylónského krále Chammurapiho (1792-1750 př.n.l.) došlo ke sjednocování náboženství (bůh Marduk), státní správy a zákonů (Chammurapiho zákoník) a  také ke sjednocování astronomických znalostí. Chammurapi obsazuje také severní území Asyřanů. Město Babylon se stalo v této době nejlidnatějším v celém světě.

    
Obr. Území Starobabylónské říše, 18. stol. př.n.l.[2]

Rozdělení oblohy

Elamští, sumerští a akkadští hvězdáři se zajímali zejména o nebeská tělesa a souhvězdí ležící v pásu označovaném dnes jako zvířetník. V tomto pásu se posunovala po noční obloze souhvězdí Býka, Lva, Štíra a Vodnáře. Heliakické východy či západy nebo kulminace těchto souhvězdí oznamovaly začátek či konec jednotlivých ročních období. V pásu zvířetníku se pohyboval také Měsíc, Venuše a další planety. V místě, kde se pás dotýkal obzoru vycházelo resp. zapadalo Slunce.
Babylóňané převzali znalosti svých předchůdců. Pro snadnější sledování pohybů nebeských těles rozlišovali tři oblasti nebeské klenby. Pás vypínající se jako nakloněný most od východního obzoru k západnímu byl věnován Anuovi, vládci nebes, nejvyššímu z bohů. Byl zván Cesta Anuova a obepínal nebeský rovník. Při rovnodennosti slunce vycházelo a zapadalo přesně ve středu Cesty Anuovy. Po Cestě Anuově se v noci od východního obzoru po západní pohybovaly zvířetníková souhvězdí. Také planety a Měsíc procházely Anuovým pásem nebes, pokud se zrovna nepřechýlily za jeho hranice. Pás byl široký zhruba 30 stupňů. [1] [d]

Na severní straně hraničila Cesta Anuova se severní Cestou Enlilovou.  Obdobně na jihu s jižní Cestou Eovou.


Obr. Přibližné hranice Cesty Anuovy, Eovy a Enlilovy nad západním obzorem. Stav při jarní rovnodennosti. Slunce zapadlo za obzor ve středu Cesty Anuovy. Těsně nad obzorem zapadá souhvězdí Býka.  Souhvězdí na obrázcích a jejich rozvržení pocházejí ze současnosti.
  
Obr. Přibližné hranice Cesty Anuovy, Eovy a Enlilovy nad východním obzorem. Stav při jarní rovnodennosti. Nad obzorem, uprostřed Cesty Anuovy vychází Slunce. Vedle ve svitu jitřního Slunce zaniká Venuše. 
 

Hranice mezi Cestami byly rozvrženy tak, že Slunce vycházelo či zapadalo nad obzorem postupně v každé z Cest. Slunce vycházelo a zapadalo na pozadí jedné z Cest zhruba tři měsíce než postoupilo nad obzorem do další Cesty.[1] [e]

Po každé cestě ubíhaly každou noc specifické hvězdy a souhvězdí. Jejich putování po cestách tří bohů, od východu po kulminaci a západ, byla pečlivě sledována. Stálé sledování běhu hvězd po noční obloze bylo však pracné a mnohdy nemožné. Navíc bylo snahou mudrců určit dopředu, kdy dojde k určité významné události na obloze.

 
Obr. Přibližné hranice Cesty Anuovy, Eovy a Enlilovy nad východním obzorem. Stav při letním slunovratu. Nad obzorem, na Cestě Enlilově vychází Slunce.
 

Původ rozvržení nebeské oblohy na tři oblasti vysvětluje i pozdější babylonský mýtus Enúma Eliš:

Epos o stvoření, tab. V [7]
  Marduk ... Když vymezil počet dnů jednoho každého roku, vyznačil stanoviště hvězdy Néberu, aby označeny byly svazky těles nebeských. Aby žádné z nich na své dráze nebloudilo, nedbalosti se nedopustilo, sídla Enlila a Ey zřídil blíže ní.

Podle příběhu to tedy byl nejmocnější bůh Marduk, který na počátku našeho světa určil  "...sídla Enlila a Ey" aby "... označeny byly svazky těles nebeských."

Starobabylónská souhvězdí a bohové

Z období 2. tisíciletí se již dochovala posvátná symbolika a texty, propojující jednoznačně božstva se souhvězdími. Starobabylónský text (1. pol. 2. tis. př.n.l.) Modlitba bohům noci (Prayer to the Gods of the Night), vzývá 17 nebeských těles/božstev :

Ahati ? Ban Luk - Velký pes
Gaga ? Gir.tab Štír
Dumuzi Býk A-mushen Orel
Ningišzida Hydra Ku6 Jižní ryba
E-pa-e čtverec Pegase či Jupiter? Šim.mah Vlaštovka (část Ryb a Pegase)
mul.MUL Plejády Ud.ka.duha Levhard
Is-li-e Býčí čelist - Hyády Maš Blíženci?
Sipa.zi.an.na Orion Mar.tu ?
Kak.si.sa Sírius    

Systém hvězdných trojic

Ve 2. a zřejmě již i 3. tisíciletí př.n.l. byly známy různé významné hvězdy, planety a souhvězdí jejichž heliakické východy sloužily kalendářním účelům. Zejména pro zemědělství bylo důležité včas rozpoznat začínající roční období. Každá kultura staré Mezopotámie měla své vlastní kalendářní hvězdy. Postupně začaly být vytvářeny i systémy podrobnější, ve kterých byl každému měsíci přiřazen heliakický východ určité hvězdy[c].

Z novoasyrského období (7. stol. př.n.l.) se dochovaly seznamy 12 hvězd rozdělené na hvězdy Elamu, Akkadu či Amuru (viz obr. vpravo), což jsou názvy kultur existujících v okolí Sumeru již od 4. a 3. tisíciletí. Tyto seznamy heliakických východů hvězd přidružené z astrologických důvodů Elamu, Akkadu a Amuru zřejmě existovaly již okolo r. 1700 př.n.l.[3] Starobabylónští hvězdáři je v té době začali slučovat do jednotného systému hvězdných trojic. Každému měsíci byly přiřazeny tři hvězdy, jedna patřící podle tradice Elamu, druhá Akkadu a třetí Amuru.

Nejstarší tabulka se systémem tří hvězd, kdy každá trojice je přiřazena jednomu kalendářnímu měsíci, pochází z počátků středního Babylónu (12. stol. př.n.l.). Byla označována jako mul.meš.3.ta.àm (anglicky Three Stars Each).

 

    
Obr. Seznam hvězd K.250. Přepis tabulky s hvězdami Elamu, Akadu a Amuru. Období vlády Aššurbanipala (669-631 př.n.l.).[4]

Seznam hvězd, který zřejmě předcházel středo-babylónské tabulky, zrekonstruoval J. H. Rogers[1]:

Rozdělení hvězd na Elam, Akkad či Amuru nebylo praktické a hvězdáři model upravili. Přiřadili hvězdy spravedlivě do tří Cest bohů pro každý měsíc v roce ovšem bez přílišného ohledu na astronomickou přesnost. Každá z trojice hvězd tedy patřila do Cesty Anuovy, Eovy či Enlilovy. Rozdělení ne vždy odráželo skutečnost pozorovatelnou na večerním nebi.  Ani tyto seznamy se však nedochovaly a na jejich existenci usuzujeme až z nálezů tabulek nazývaných anglicky Three Stars Each ze středního Babylónu.
Hvězdy významné svým heliakických východem či západem tedy byly zřejmě známy již v kulturách Elamu, Amoritů, starého Sumeru a Akkadu. Babylónští hvězdáři tyto prastaré seznamy doplnili a sdružili do větších celků s důrazem na náboženskou funkci.[3] [1]

Venuše

Okolo r. 1650 př.n.l. byly po dobu 21 let zaznamenávány  heliakické východy a západy Venuše. Dochoval se až pozdější opis ze 7. stol. př.n.l. který vychází z již nedochovaných tabulek z doby vlády babylonského krále Ammi-Saduka.

Obr.vpravo - Venušina tabulka Ammisaduka (The Venus tablet of Ammisaduqa), 63.tabulka babylonské astrologické sbírky Enuma Anu Enlil. Tabulka vznikla v 7.stol.př.n.l. v asyrském Ninive jako opis záznamů pořizovaných za vlády Ammi-saduka (1646-1626 př.n.l.).[5]

   

Prvé předpovědi a výpočty

Hvězdáři staré Mezopotámie sledovali zejména tyto události:

- první viditelnost hvězd a planet (heliakické východy)
- denní východy, západy a kulminace hvězd
- periodické pohyby Měsíce a Venuše

Právě starobabylónští mudrcové se poprvé začali pokoušet odvodit významné astrální události s pomocí jednoduchých výpočtů. Z pol. 2. tisíciletí př.n.l. se dochovaly záznamy o první viditelnosti Venuše na ranním a večerním nebi. Už tehdy hvězdáři věděli, že Jitřenka a Večernice představují jedno a totéž nebeské těleso - Venuši.

Úpadek

V 17. stol. př.n.l. začali na Starobabylónskou říši útočit Kassité a později Chetité.  Postupně se země propadá do chaosu a negramotnosti. Po porážce Babylónu Chetity ze severu (cca. 1531 př. n. l.) získávají Kassité kontrolu nad severní Babylónií a okolo r. 1475 př. n. l. obsazují i jižní část království.  Začíná období stability pod nadvládou kassitské dynastie.

 

Předchozí článek - Starověké hvězdářství - Mezopotámie I.

Následující článek - Starověké hvězdářství - Mezopotámie III.


[a] Heliakický východ - první předjitřní východ souhvězdí či významné hvězdy souhvězdí. Heliakický západ - naposledy lze za soumraku spatřit souhvězdí či hvězdu. Mezi heliakickým západem a heliakickým východem je nebeské těleso či souhvězdí neviditelné. Lidé ve starověku se často řídili podle hvězd na obzoru - podle okamžiku, kdy se za svítání (či soumraku) ukázaly poprvé po delší přestávce (nebo naposledy). Platilo to samozřejmě pro krajiny, kde byly hvězdy nad obzorem dobře pozorovatelné. Jinde museli dát přednost méně praktickému pozorování Slunce.
[b] Kultury Babylónie:

- Starobabylónské období (>1830 př. n. l.)
- Kassité (>1530 př. n. l.)
- Střední Babylón (>1125 př. n. l.)
- Asýrie (>729 př. n. l.)
- Novobabylónské období (Chaldejci) (>612 př. n. l.)
- Persie (>539 př. n. l.)

[c] "Hvězdami" zde rozumíme hvězdy, souhvězdí i planety.
[d] Hranice Cest Anua, Enlila a Ea se udává různě. Někdy 17° severně a 17° jižně od nebeského rovníku, jindy např. 13° severně a 11° jižně či 15° na obě strany. Celkem byl tedy střední pás Anua široký zhruba 24 až 34°.

Pokud dnes sledujeme noční oblohu, pak např. Orion se pohybuje po cestě boha Anua (Orionův pás se pohybuje po nebeském rovníku). Sírius se pohybuje na hranici mezi pásmem Anua a Eova. Velký vůz putuje v pásu Enlila.

Někteří badatelé tvrdí, že Cesty představovaly pouze vodorovné pásy nad východním a západním obzorem.

[e] To samozřejmě záleží na tom, jak přesně byly hranice Cest definovány. Podle jiných vymezení hranic bylo Slunce na každé Cestě 2 až 4 měsíce. Deklinace vycházejícího Slunce (úhlová vzdálenost od zemského rovníku) narůstá od -12°  do +12° zhruba 60 dní.  Z +12° pak roste až do +23.5° a opět se snižuje na +12°, což trvá cca. 120 dní. Z +12° se zmenšuje na -12° dalších cca. 60 dní. Pak začíná další cyklus trvající cc.a 120 dní.

[1] Rogers John. Origins of the ancient constellations: I. The Mesopotamian traditions. british Astronomical Association. 108. 1998.
[2] Přispěvatelé Wikipedie, Babylonie [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2010, Datum poslední revize 5. 03. 2010, 23:54 UTC, [citováno 1. 04. 2010]
< http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Babylonie&oldid=5046524 >
[3] Van der Waerden. Babylonian Astronomy II: The 36 stars. J. Near Eastern Studies, 8. 1949
[4] Cuneiform Texts. Vol. XXVI. 1909. Plates 40-41.
[5] The British Museum. Cuneiform tablet with observations of Venus. ME K.160.
[citováno 19.03.2010] <www.britishmuseum.org/explore/highlights/highlight_objects/me/c/cuneiform_venus.aspx >
[6] Wikipedia contributors. Third Dynasty of Ur. Wikipedia, The Free Encyclopedia.
[citováno 30.03.2010]
< http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Third_Dynasty_of_Ur&oldid=341493635 >
[7] Hruška, Matouš, Prosecký, Součková. Mýty staré Mezopotámie: Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách.Odeon. Praha 1977
Epos o stvoření - překlad Jiří Prosecký.

Vytvořeno: 14.02.2010