Starověké hvězdářství - Mezopotámie II. (2150 - 1530 př. n. l.)

Hvězdářství - stará Babylonie

Ve starobabylonské říši došlo k nebývalému rozvoji hvězdářství.  Hvězdáři rozdělili oblohu na tři oblasti a vytvářeli seznamy heliakických východů hvězd pro kalendářní účely. Dochoval se prvý text spojující božstva s nebeskými tělesy a souhvězdími. Starobabylonští mudrcové se poprvé začali pokoušet odvodit významné astrální události s pomocí jednoduchých výpočtů.

Již ve 4. tisíciletí př. n. l. znali mezopotamští mudrcové souhvězdí symbolizované Býkem, Lvem, Štírem a snad i Vodnářem. V průběhu 3. tisíciletí byla zřejmě definována většina starověkých souhvězdí, či jejich předobrazů. Civilizace Elamu, Sumeru a Akkadu postupně položily základy hvězdářství. Pro život ve staré Mezopotámii byla důležitá zejména souhvězdí v pásu označovaném dnes jako zvířetník, zvěrokruh či zodiak. Sledování heliakických východů či západů takových souhvězdí umožnilo měřit čas.^[a] Více viz Starověké hvězdářství - Mezopotámie I.

Definicí souhvězdí položili mudrcové staré Mezopotámie základy astronomie i astrologie. Akkadská říše se však rozpadla a krátký čas vládli kočovní Gutejci (2150 - 2050 př. n. l.). Jejich kultura hvězdářství asi příliš nepřála.  Gutejce nahradila III. dynastie z jižního Uru a na 100 let došlo k renesanci sumerské kultury v rámci novosumerské říše. Král Šulgi zavedl v Uru, Mezopotámii, části Asýrie a Elamu centralizovaný správní systém, písařské školy i jednotný kalendář. Novosumerská říše se rozpadla okolo r. 2000 př. n. l. a období roztříštěnosti trvalo zhruba 150 let. K dalšímu rozvoji hvězdářství pak začalo docházet ve staré Babylonii.[b]

Obr. Území novosumerské říše (Ur III), 22. stol. př. n. l.[6]

Stará Babylonie

Od konce 19. stol. př. n. l. začala být formována starobabylonská říše. Panovníci budovali jednotnou administrativu s centrem v městě Babylónu. Za období vlády starobabylonského krále Chammurapiho (1792-1750 př. n. l.) došlo ke sjednocování náboženství (bůh Marduk), státní správy a zákonů (Chammurapiho zákoník) a  také ke sjednocování astronomických znalostí. Chammurapi obsazuje také severní území Asyřanů. Město Babylon se stalo v této době nejlidnatějším v celém světě.

Obr. Území starobabylonské říše, 18. stol. př. n. l.[2]

Rozdělení oblohy

Elamští, sumerští a akkadští hvězdáři se zajímali zejména o nebeská tělesa a souhvězdí ležící v pásu označovaném dnes jako zvířetník. V tomto pásu se posunovala po noční obloze souhvězdí Býka, Lva, Štíra a Vodnáře. Heliakické východy či západy nebo kulminace těchto souhvězdí oznamovaly začátek či konec jednotlivých ročních období. V pásu zvířetníku se pohyboval také Měsíc, Venuše a další planety. V místě, kde se pás dotýkal obzoru, vycházelo resp. zapadalo Slunce.
Babyloňané převzali znalosti svých předchůdců. Pro snadnější sledování pohybů nebeských těles rozlišovali tři oblasti nebeské klenby. Pás vypínající se jako nakloněný most od východního obzoru k západnímu byl věnován Anuovi, vládci nebes, nejvyššímu z bohů. Byl zván Cesta Anuova a obepínal nebeský rovník. Při rovnodennosti slunce vycházelo a zapadalo přesně ve středu Cesty Anuovy. Po Cestě Anuově se v noci od východního obzoru po západní pohybovaly zvířetníková souhvězdí. Také planety a Měsíc procházely Anuovým pásem nebes, pokud se zrovna nepřechýlily za jeho hranice. Pás byl široký zhruba 30 stupňů. ^{[1] [d]}

Na severní straně hraničila Cesta Anuova se severní Cestou Enlilovou.  Obdobně na jihu s jižní Cestou Eovou.

Obr. Přibližné hranice Cesty Anuovy, Eovy a Enlilovy nad západním obzorem. Stav při jarní rovnodennosti. Slunce zapadlo za obzor ve středu Cesty Anuovy. Těsně nad obzorem zapadá souhvězdí Býka.  Souhvězdí na obrázcích a jejich rozvržení pocházejí ze současnosti.		Obr. Přibližné hranice Cesty Anuovy, Eovy a Enlilovy nad východním obzorem. Stav při jarní rovnodennosti. Nad obzorem, uprostřed Cesty Anuovy vychází Slunce. Vedle ve svitu jitřního Slunce zaniká Venuše.
Hranice mezi Cestami byly rozvrženy tak, že Slunce vycházelo či zapadalo nad obzorem postupně v každé z Cest. Slunce vycházelo a zapadalo na pozadí jedné z Cest zhruba tři měsíce, než postoupilo nad obzorem do další Cesty.[1] [e] Po každé cestě ubíhaly každou noc specifické hvězdy a souhvězdí. Jejich putování po cestách tří bohů, od východu po kulminaci a západ, byla pečlivě sledována. Stálé sledování běhu hvězd po noční obloze bylo však pracné a mnohdy nemožné. Navíc bylo snahou mudrců určit dopředu, kdy dojde k určité významné události na obloze.		Obr. Přibližné hranice Cesty Anuovy, Eovy a Enlilovy nad východním obzorem. Stav při letním slunovratu. Nad obzorem, na Cestě Enlilově vychází Slunce.

Původ rozvržení nebeské oblohy na tři oblasti vysvětluje i pozdější babylonský mýtus Enúma Eliš:

Podle příběhu to tedy byl nejmocnější bůh Marduk, který na počátku našeho světa určil  "...sídla Enlila a Ey" aby "... označeny byly svazky těles nebeských."

Starobabylonská souhvězdí a bohové

Z období 2. tisíciletí se již dochovala posvátná symbolika a texty, propojující jednoznačně božstva se souhvězdími. Starobabylonský text (1. pol. 2. tis. př. n. l.) Modlitba bohům noci (Prayer to the Gods of the Night), vzývá 17 nebeských těles/božstev :

Systém hvězdných trojic

Ve 2. a zřejmě už i 3. tisíciletí př. n. l. byly známy různé významné hvězdy, planety a souhvězdí, jejichž heliakické východy sloužily kalendářním účelům. Zejména pro zemědělství bylo důležité včas rozpoznat začínající roční období. Každá kultura staré Mezopotámie měla své vlastní kalendářní hvězdy. Postupně začaly být vytvářeny i systémy podrobnější, ve kterých byl každému měsíci přiřazen heliakický východ určité hvězdy^[c].

Z novoasyrského období (7. stol. př. n. l.) se dochovaly seznamy 12 hvězd rozdělené na hvězdy Elamu, Akkadu či Amuru (viz obr. vpravo), což jsou názvy kultur existujících v okolí Sumeru již od 4. a 3. tisíciletí. Tyto seznamy heliakických východů hvězd přidružené z astrologických důvodů Elamu, Akkadu a Amuru zřejmě existovaly již okolo r. 1700 př. n. l.[3] Starobabylonští hvězdáři je v té době začali slučovat do jednotného systému hvězdných trojic. Každému měsíci byly přiřazeny tři hvězdy, jedna patřící podle tradice Elamu, druhá Akkadu a třetí Amuru. Nejstarší tabulka se systémem tří hvězd, kdy každá trojice je přiřazena jednomu kalendářnímu měsíci, pochází z počátků středního Babylonu (12. stol. př. n. l.). Byla označována jako mul.meš.3.ta.àm (anglicky Three Stars Each).

Obr. Seznam hvězd K.250. Přepis tabulky s hvězdami Elamu, Akadu a Amuru. Období vlády Aššurbanipala (669-631 př. n. l.).[4]

Seznam hvězd, který zřejmě předcházel tabulkám středního Babylonu, zrekonstruoval J. H. Rogers^[1]:

Rozdělení hvězd na Elam, Akkad či Amuru nebylo praktické a hvězdáři model upravili. Přiřadili hvězdy spravedlivě do tří Cest bohů pro každý měsíc v roce ovšem bez přílišného ohledu na astronomickou přesnost. Každá z trojice hvězd tedy patřila do Cesty Anuovy, Eovy či Enlilovy. Rozdělení ne vždy odráželo skutečnost pozorovatelnou na večerním nebi.  Ani tyto seznamy se však nedochovaly a na jejich existenci usuzujeme až z nálezů tabulek nazývaných anglicky Three Stars Each ze středního Babylonu.
Hvězdy významné svým heliakických východem či západem tedy byly zřejmě známy již v kulturách Elamu, Amoritů, starého Sumeru a Akkadu. Babylonští hvězdáři tyto prastaré seznamy doplnili a sdružili do větších celků s důrazem na náboženskou funkci.^{[3] [1]}

Venuše

Okolo r. 1650 př. n. l. byly po dobu 21 let zaznamenávány  heliakické východy a západy Venuše. Dochoval se až pozdější opis ze 7. stol. př. n. l. který vychází z již nedochovaných tabulek z doby vlády babylonského krále Ammi-Saduka. Obr.vpravo - Venušina tabulka Ammisaduka (The Venus tablet of Ammisaduqa), 63. tabulka babylonské astrologické sbírky Enuma Anu Enlil. Tabulka vznikla v 7. stol. př. n. l. v asyrském Ninive jako opis záznamů pořizovaných za vlády Ammi-saduka (1646-1626 př. n. l.).[5]

Prvé předpovědi a výpočty

Hvězdáři staré Mezopotámie sledovali zejména tyto události:

- první viditelnost hvězd a planet (heliakické východy)
- denní východy, západy a kulminace hvězd
- periodické pohyby Měsíce a Venuše

Právě starobabylonští mudrcové se poprvé začali pokoušet odvodit významné astrální události s pomocí jednoduchých výpočtů. Z pol. 2. tisíciletí př. n. l. se dochovaly záznamy o první viditelnosti Venuše na ranním a večerním nebi. Už tehdy hvězdáři věděli, že Jitřenka a Večernice představují jedno a totéž nebeské těleso - Venuši.

Úpadek

V 17. stol. př. n. l. začali na starobabylonskou říši útočit Kassité a později Chetité.  Postupně se země propadá do chaosu a negramotnosti. Po porážce Babylonu Chetity ze severu (cca. 1531 př. n. l.) získávají Kassité kontrolu nad severní Babylonií a okolo r. 1475 př. n. l. obsazují i jižní část království.  Začíná období stability pod nadvládou kassitské dynastie.

Předchozí článek - Starověké hvězdářství - Mezopotámie I.

Následující článek - Starověké hvězdářství - Mezopotámie III.

Vydáno:14. 02. 2010