Bible - Postavy -- Mesiáš II --- Mesiáš - Spasitel v Hebrejské Bibli
Postavy v Bibli - Mesiáš IIMesiáš-Spasitel v Hebrejské BibliV biblických textech napsaných do konce 7.stol.př.n.l. byl slovem mesiáš označován vždy konkrétní člověk - král, kněz či prorok. Hebrejský pojem מָשִׁיחַ - mesiáš znamenal pomazaný, což byl přívlastek osoby pomazané svatým olejem k výkonu kněžské, panovnické či prorocké role. Viz. Mesiáš v Hebrejské Bibli. Později, pod vlivem konkrétních historických událostí, se začala rodit víra v bohem vyvoleného člověka - Mesiáše - Spasitele. Tato blíže neurčená osoba měla zajistit osvobození židovského národa a obnovu království či celého světa. V křesťanském Novém zákoně byl pak za Mesiáše považován Bůh v postavě Ježíše Krista (Kristus = Pomazaný). Člověk Spasitel - MesiášKoncem 8.stol.př.n.l. zaniklo Severní království Izraele pod útoky
Asyřanů. Mnoho obyvatel přesídlilo na jih do sousedního Judského
království. Z chudého Judska se postupně stala zalidněná země s
vladařským i náboženským centrem v Jeruzalémě. Zemi se ve stínu asyrské
nadvlády snažili národnostně a nábožensky sjednotit judští vládcové z davidovské
dynastie. Nechali v 7. stol. př.n.l. přepracovat národnostní ideologii v
náboženských textech, pozdějším základu Hebrejské Bible. Za vlády krále Chizkijáše došlo k významným náboženským reformám a začala centralizace
náboženského kultu do jeruzalémského chrámu. V těžkých dobách asyrského
útlaku začala klíčit víra v příchod krále, který potrestá utlačovatele a
zajistí náboženskou i národnostní svobodu. Příkladem může být "proroctví" o narození Jóšiáše: CEP[1] 1. Královská 13:1-2
Jiné proroctví bylo vloženo do úst legendárního proroka Bileáma. V biblickém příběhu je Bileám pozván moábským králem Balákem, aby proklel Izraelity procházející jeho územím. Bileám však naopak Izraelitům žehná. Třetí požehnání obsahuje verše: CEP Numeri 24:17-19
V 8. a 7. stol. př.n.l. existoval v Moábu velký chrám, kde byla ve jménu Bileáma pronášena proroctví. Moábské království bývalo dříve vazalem, později se však osamostatnilo. V chrámu byly zřejmě proneseny kletby proti královstvím Izraele a Judeje, dřívějším uzurpátorům Moábu. Příběh v knize Numeri byl poté napsán jako určitá reakce a náprava. Třetí požehnání pak bylo zapsáno na podporu krále Jóšiáše.[4] Jóšiáš pokračoval v náboženských reformách a dalším stmelování severních a jižních náboženských tradic. V rámci sjednocování národa nechal dokončit spis Deuteronomium (r. 622) a celý základ Hebrejské Bible. Aby byla dána vážnost knize Deuteronomium, byla prohlášena za nalezenou v Chrámě: CEP[1] 2. Královská 22:8-11
Babylóňané dobyli asyrskou metropoli Ninive (612) a Asýrie zanikla. Judsko se tak sice vymanilo z područí Asýrie, stalo se však obětí ve sporu Egypta s Novobabylonskou říší. Jóšiáš začal obsazovat oblasti bývalého Izraele. Obsadil Bétel, jak bylo "předpovězeno". Tím však jeho úspěchy skončily a další proroctví již nenaplnil. Egyptský farao Necho II. měl stejný plán na obsazení Izraele. Armády obou vládců se střetly u Megida, kde Jóšiáš padl. V náboženských textech zůstala řada proroctví připravovaných pro krále Jóšiáše. Král byl však mrtev a verše o vítězném tažení pomazaného krále z Davidovy královské krve musely čekat na někoho z budoucnosti - Mesiáše. Na konci 7. stol.př.n.l., po smrti Jóšiáše, se tak začal rodit mesianismus - víra v příchod Mesiáše. Další judský král Jójakím, dosazený Egyptem, se postavil proti Nabukadnezarovi II. za přislíbené pomoci Egypta. Babylonská vojska však porazila u Karchemiše Egypt (605) a chystala se obsadit Jeruzalém. Doba na přelomu 7. a 6.stol. př.n.l. byla pro Judsko opět svízelná. Judští vládci neměli téměř žádnou moc, útlak Asýrie vystřídalo blížící se nebezpečí vpádu babylonských vojsk. Judskému lidu nezbylo než doufat v boží pomoc. V
náboženských spisech se začíná zdůrazňovat boží záměr zajistit v rámci davidovské linie příchod
někoho, kdo na konci dní osvobodí svůj národ. Koncepce člověka mesiáše
se objevuje v
obecnější rovině - pomazaný je nyní jen abstraktní, historicky neurčitou
osobou. Lidé se začínají upínat na příchod posvěceného vládce z
královské krve, který nastolí mír, spravedlnost a zajistí víru v jediného
boha. V r. 586 je po dlouhém obléhání babylonským vojskem dobyt
Jeruzalém. Hradby jsou zbořeny, město i židovský chrám vystaveny
drancování.
Značná část vlivnějšího obyvatelstva musí přesídlit (tzv. Babylonské zajetí), Judské království zaniká. Exulanti si však mohou zachovat své náboženské
tradice, obchodovat, pracovat ve vyšších správních úřadech a také psát.
Perský král Kýros umožňuje Židům návrat zpět do vlasti (538 př.n.l.). Většina vysídlenců se však rozhoduje zůstat a v Babylonu tak vzniká první velká židovská diaspora. Během exilu ale zejména po návratu Židů z babylonského zajetí se v jejich náboženských textech objevuje zcela nová koncepce mesiáše jako spasitele, přesněji Mesiáše[a]. Touha po příchodu bohem seslaného krále, přinášejícího celosvětové změny, se promítá i do náboženských spisů. Dokladem těchto nálad jsou některé svitky řazené do skupiny biblických knih Zadních proroků a Spisů. Návrat do staré vlasti byl mnohými považován za krok k národnímu osvobození (Ez 36:24; 37:12), duchovní obnově a také znamení blížícího se příchodu Mesiáše (Mal 4:5-6, Ez 36:25-27; 37:14). V Bibli samé však čteme, že navzdory snahám pomazaných kněží, proroků i cizích vládců podpořit obnovu společnosti (Iz 44:28-45:13, Ezd 1:1-11, Da 4:5-6:14) docházelo postupně k deziluzi. Příchod nového světa a Mesiáše zůstával stále jen zbožným přáním.[2] Severní Izraelské království ani jižní Judské království již neexistovalo, Jeruzalém ani Chrám se dlouho nedařilo dostavět. Předpověď
toužebně očekávaného věku obrody a uznání Boha nalézáme např. ve verších
Izajáš 60:15-18; Sofonjáš 3:9; Ozeáš 2:20-22; Ámos
9:13-15; Zacharijáš 8:23, 14:9; Jeremjáš 31:33-34. Pojmu
Mesiáš zde však není užito.[3] V knize Letopisů čteme o potomku krále Davida jemuž bude Bůh otcem a který obnoví Chrám a bude navěky vládnout zemi: CEP[1] 1. Letopisů 17:11-14
Židé se snažili z Písma vyčíst kritéria, která bude muset vládce obnoveného světa splňovat: král musí být Izraelita (Dt 17:15), vzejít z kmene Judova (Gn 49:10) a být přímým mužským potomkem krále Davida a Šalomouna ( 2 S 7:12-13; Iz 11:1-9, Jr 23:5-6, 30:7-10, 33:14-16; Ez 34:11, 37:21-28; Oz 3:4-5). Jednalo se však stále o postavu člověka z masa a kostí, nikoliv nadpozemského spasitele či zachránce. Myšlenka, že mesiáš je polobožskou bytostí, která obětuje sama sebe pro záchranu ostatních z jejich hříchů, zůstala Hebrejské Bibli zcela cizí. Idealizaci pomazaného vládce lze nalézt v knize Žalmů. Ta pochází až z doby po návratu Židů z exilu, jádro mnohých veršů však vzniklo přepracováním starověkých oslavných písní králů. V některých žalmech tak čteme o idealizovaném vládci, který zničí nepřátele Izraele ve jménu spravedlnosti. Podle Žalmu 2 ustanoví Yahweh krále na Sijónu, kterému bude předána vláda nad zemí. Tohoto vládce Yahweh adoptuje[b], stane se božím synem. CEP Žalmy 2:7-12
Víra v příchod nového času sílila a dala vznikat řadě apokalyptických spisů. Mesianistická idea začala hrát v myšlení Židů stále důležitější roli. --- bude dokončeno ---
|
||||||||||||||||||||||||||||
Vytvořeno: 01.11.2008 |