Nový zákon

Nový zákon - vznik

Nový zákon je sbírkou 27 knih. Společně se Starým zákonem tvoří křesťanskou Bibli. Popisuje zejména působení Ježíše Nazaretského, jeho skutky a učení.

Obsah

Nový zákon tvoří řecké texty, psané v 1. století po Kr. Křesťanské komunity se někdy lišily v tom, které texty uznávaly za autoriativní. Knih, které byly považovány za posvátné, bylo více, než kolik jich dnes najdeme v Novém zákoně. V katolické církvi byl definitivní soubor knih (kánon), odsouhlašem až na Tridentském koncilu v roce 1546 dekretem Sacrosancta.^[a] Kánon uznává většina západních církví.

Čtyři evangelia

Evangelia seznamují čtenáře s učením a působení Ježíše. Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše vycházejí ze společných zdrojů a nazývají se synoptická. Čtvrté evangelium podle Jana bylo zřejmě sepsáno později.

Skutky apoštolů (dopisy, epištoly)

Z 27 textů Nového zákona, je 21 dopisů a kázání. Dávají poučení a povzbuzení ale také varují a napomínají. Popisují vznik křesťanské Církve v Jeruzalémě a počátky jejího šíření ve Středomoří, zejména misijní činnost apoštola Pavla.

13 listů apoštola Pavla jednotlivým církevním obcím a jejich představeným, jež vznikly mezi lety 51 až 100.
8 listů či kázání, připisovaných apoštolům Pavlovi, Petrovi, Jakubovi a Janovi, jež nemají určitého adresáta. Pocházejí patrně z konce 1. nebo začátku 2. století.

Zjevení Janovo či Apokalypsa

Kritizuje jednotlivé křesťanské obce a předjímá budoucnost křesťanství. Knihu je obtížné datovat, existence je doložena od 2. století.

Některé východní církve používají kánon Nového zákona mírně odlišný. Z knih, které dnes v Novém zákoně nenalezneme, se diskutovalo např. o Hermově Pastýři, listě Barnabášově, Didaché, Klementových listech a dalších.

Tři generace pisatelů

Texty zařazené do novozákonního kánonu byly psány prvními třemi generacemi Ježíšových následovníků:

1. generace ( asi 30 až 65 n. l.)

Maximálně sem mohou patřit novozákonní dopisy přiřazené Pavlovi. Texty nepopisují  Ježíšovu "pozemskou" biografii. Za nejstarší text je považován dopis Galatským (50-57 n. l.), adresovaný křesťanské komunitě v Galacii. Pavel psal vlastnoručně poslední kapitolu, předchozí kapitoly jeho písař.

2. generace ( asi 65 až 100 n. l.)

Neznámí autoři, vzdálení minimálně jednu generaci od narození Ježíše, píší evangelia. Je vysoce nepravděpodobné, aby kdokoliv z nich byl přímým svědkem Ježíšova života. Za nejstarší ze čtyř evangelií, které byly později vybrány do kánonu, se považuje Markovo evangelium. Bylo sepsáno kolem r. 65-70 n. l.
Matoušovo evangelium vzniklo asi kolem r. 80 n. l. a jako hlavní pramen byl použit Marek s úpravami. Autor zřejmě vycházel i z nedochovaného textu označovaného jako Q (quelle - pramen).
Lukášovo evangelium je z doby kolem r. 90 n. l. a autor opět používá jak Marka, tak zdroj Q. Doplňuje však příběh také množstvím vlastního materiálu.
Tři evangelia Markovo, Matoušovo a Lukášovo se kvůli jejich těsným vzájemným textovým vazbám označují jako synoptická.

Janovo evangelium zatím neumíme blíže časově zařadit. Snad vzniklo ke konci 1. stol. n. l.

Vedle těchto čtyř evangelií existují ještě další (např. Tomášovo evangelium), které však později nebyly přijaty do novozákonní sbírky. Existuje také např. hebrejská verze Matouše.

3. generace ( asi 100 až 150 n. l.)

Dále docházelo k úpravám textů evangelií. Listy Janovy, Petrovy a List Židům vznikly patrně kolem roku 100, List Judův možná ještě později.

Texty byly shromážděny jako závazný soubor (kánon) ve 2. až 4. století.

Doba vzniku křesťanských textů - viz přehledná tabulka.

Nový a Starý zákon

Název Nový zákon (řecky hé kainé diathéké, latinsky Novum testamentum) vypovídá o dvojznačném vztahu novozákonní sbírky k Hebrejské Bibli. Tu křesťané označují jako Starý zákon. Na jedné straně tedy pojmy Starý zákon a Nový zákon předjímají názor, kdy je "zákon" v Hebrejské Bibli považován za starý a je nahrazen zákonem novým v novozákonních textech. Na druhé straně Nový zákon přímo vyrůstá z Hebrejské Bible (Starý zákon) už užitím pojmu "zákon" a často se na něj odvolává. Ježíš v Matoušovi tvrdí o Zákonu a Prorocích (knihy Hebrejské Bible):

Místo pojmu "zákon" se někdy používá přesnější výraz "smlouva".

Autorství

Stará křesťanská tradice připisuje jednotlivé knihy Nového zákona biblickým novozákonním postavám - apoštolům a jejich žákům.

Textová a literární kritika dnes připisuje autorství evangelií neznámým pisatelům, kteří zřejmě nebyli přímými účastníky popisovaných událostí. Tři první (synoptická) evangelia jsou zřetelně kompilace starších textů, výroků, příběhů a podobenství. Pokud se v odborné diskusi hovoří o „Markovi“ či např. „Lukášovi“, míní se tím neznámý autor (redaktor) textu.
Evangelia jsou sepsána v řečtině. Podle tradice bylo Matoušovo evangelium původně zapsáno hebrejsky nebo aramejsky.

Kniha Skutků pochází od téhož autora, který napsal i Evangelium podle Lukáše.

Z listů, připisovaných apoštolu Pavlovi, je u sedmi nepochybným autorem (1 Te, Ga, 1 K, 2 K, Ř, Fp a Fm) a u zbývajících šesti je autor neznámý.

Listy Janovy, Petrovy a List Židům a List Judův pocházejí snad od apoštolských žáků.

Textová tradice

Nejstarší zachované části novozákonních textů se dochovaly na zlomcích papyru z 2. stol. n. l. Papyrus Rylands 457 (P52) s několika verši Janova evangelia, vznikl kolem r. 140.

Prvé překlady vznikají od 2. stol., nejprve do latiny, syrských a egyptských dialektů.  Ze 4. stol. pocházejí i nejstarší a téměř úplné rukopisy celé řecké Bible, Starého i Nového zákona, pergamenové kodexy Vatikánský (označován jako B), Sinajský (Alef), Alexandrijský (A) a další.

Kritická vydání

Od 19. stol. začali odborníci shromažďovat a porovnávat stovky starých rukopisů a překladů, tisíce citátů a zlomků biblického textu. Na základě rozdílů mezi řeckými a latinskými texty zařadili rukopisy do „rodokmenů“ a jednotlivým verzím přiřadili poměrně spolehlivé váhy. V celém textu Nového zákona je registrováno asi sto tisíc odchylek, většinou zřejmých písařských chyb, pokusů odstranit rozdíly mezi líčením čtyř evangelií a podobně.

Současná kritická vydání původních textů, jež jsou základem pro moderní překlady, registrují tisíce drobných a několik významnějších odchylek, jež se uvádějí v poznámkách. Mezi významné odchylky patří například úryvek o cizoložné ženě (J 7,53-8,11) nebo výrok o člověku, který v sobotu pracuje (L 6,5), jež chybí v nejstarších a nejlepších rukopisech. Naopak v několika starých rukopisech chybí část Mk 16,9-20 a je nahrazena stručnějším zněním.^[1]

Deník Ježíšova života

Ježíšova slova a skutky byly podle tradice zapisovány jeho druhy téměř každý den. Dělo se tak zejména v podvečer, kdy seděli u večeře či kolem ohně a hodnotili, co se na jejich misi událo a co je čeká. Z části těchto pramenů pak mohli čerpat i pisatalé evangelií. Veřejnosti jsou tyto spisy nedostupné.

Vytvořeno: 13. 09. 2008