Mýty (III.)

Mýty, vědomí a nevědomí

Mýtus byl po mnoho let v myslích lidí degradován na smyšlenku, lež, pověru či omyl. Ještě ve filosofii 20. století se občas o mytologii psalo jako o "nemoci jazyka". K rehabilitaci mytologie dochází až nyní ve spojení s postmodernou - novým pokusem o výklad našeho světa. Mýty začínají být chápány ve světle nových poznatků jungovské psychologie, psychoanalýzy či antropologie. Mohou nové kontroverzní teorie kolektivního nevědomí či hypotézy morfogenetických polí osvětlit význam mýtů? Mohou snad dokonce praktické zkušenosti se šamanskými rituály a s jinými výlety za hranice lidského vědomí, uskutečňovanými v rámci transpersonální či hlubinné psychologie, vrhnout na mýty zcela nové světlo?

Samozřejmě dosud panují i zcela opačné, konzervativní názory, odsuzující výše uvedené teorie a kritizující např. postmodernu jako zcela iracionální a tmářskou.

Ať už je význam mýtů jakýkoliv, většina odborníků se shoduje ve vysoké důležitosti mýtů a mytologických pohádek pro náš duševní život. Při vnímání mýtického příběhu může být mysl uváděna do pohybu, je formována a směrována. Podle prof. Zdeňka Neubauera mýtus formuje mysl vypravěče i posluchače a rozumět mu znamená myslet, mluvit a jednat správně, tedy v souladu s řádem světa a s vlastní přirozeností.

Mytologické pohádky

Mytologické pohádky jsou obvykle staré tradiční pohádkové příběhy, které svým obsahem přesahují oblast svého vzniku. Na rozdíl od mýtu není mytologická pohádka časově či místně určena. Odehrává se v čase "bylo nebylo, dávno tomu" na místě určeném "za devatero horami...". Jasně v nich bývá rozlišeno dobro a zlo. Ve zdánlivě jednoduchém a přímočarém příběhu většinou dobro nad zlem vítězí. Není tomu však vždy.

Mytologické pohádky vznikaly snad ve všech kulturách a přes velké vzdálenosti a mnoho kulturních odlišností mají společné znaky, podobné typy hrdinů i podobné překážky, které musejí překonávat. Srovnávací analýzou těchto jevů se zabýval světoznámý švýcarský psycholog C. G. Jung, autor teorie o kolektivním nevědomí, tedy části naší duše, kterou máme všichni společnou. Společné obsahy v pohádkách nazval archetypy - obsahy kolektivního nevědomí. Archetypy jsou vrozené formy (šablony), pomáhající utvářet naše myšlení, fantazii, prožívání i vztahy.^[2]

Příkladem mytologické pohádky je například "Pták Ohnivák", "O živé vodě" nebo "O Plaváčkovi". Tyto příběhy se nezaměřují na jednu vývojovou etapu člověka, ale obsáhnou obvykle celý životní příběh nebo jeho velkou část - od zrození až po svatbu, někdy po smrt. Příběh hlavního hrdiny je příběhem nás samých.^[2]

Postavy z pohádek byly s nástupem racionálního věku samozřejmě chápány jako zcela vymyšlené. Pokud dříve někdo přiznal, že občas vidí duchy, víly nebo je účasten jiným racionálně nevysvětlitelným událostem, měl většinou problém. V lepším případě se stal terčem posměšků a opovržení, v horším případě skončil na hranici či v léčebném ústavu. Nové objevy, zejména na poli psychologie a antropologie, však postupně mění původně zcela odmítavý pohled současné vědy na některé podivné lidské zážitky. Dnes jsou určité paranormální fenomény předmětem vědeckého výzkumu, byť neveřejného (ústav známý hlavně všem "postiženým" mimořádnými jevy působí např. v Brně). 

Výsledky psychologie a dalších moderních vědních oborů mohou významně posunout naše znalosti týkající se mýtů a posvátných textů.

Mýty a kolektivní nevědomí

C. G. Jung^[4]  chápe mýty, báje, pověsti i pohádky jako spontánní řeč kolektivního nevědomí lidstva. To, co snad máme všichni v naší duši společné, co je velmi prastaré a co přirozeně ovlivňuje naše přání a cíle, bývá označováno také jako paměť lidstva,  duchovního světa člověka či podobně.  Hlavní součásti kolektivního nevědomí jsou tzv. archetypy, které zahrnují psychickou zkušenost mnohých generací lidstva. Tyto symbolické struktury lze nalézt již v archaických rituálech, mýtech a pohádkách. Jungovy archetypy jsou prvky, které strukturují naši podvědomou a nevědomou energii a vytvářejí v našem vědomí "prvotní obrazy". Ty jsou základem snů, fantazií, ale také uměleckých děl a jiných důležitých symbolických struktur v náboženství, ideologii, morálce a etice. Existence tohoto společného dědictví vysvětluje podivuhodný jev, kdy se jisté motivy v mýtech a bájích opakují ve stejné podobě na různých místech světa. Věda i umění čerpají z jednoho společného zdroje, archetypální obraznosti.^[5]

Z Junga vychází archetypální kritika, která se snaží prokázat, jak a v jaké míře jsou v literatuře uchovány prazákladní symboly, motivy, modely a symbolické struktury, a vysvětlit, jakým způsobem se podílejí na konstituování umělecké hodnoty. Zkoumání mýtů a rituálů je jednou z náplní archetypální kritiky. K nejvýznamnějším představitelům patří N. Frye, R. Chase, J. Campbell, W. H. Auden aj.

Psychoanalýza potvrzuje existenci určitých univerzálních symbolů ovlivňujících psychické  děje, projevujících se v naší mysli a manifestujících se v našem životě. Kolektivní nevědomí a v něm uložené symboly jsou dědictvím předchozích generací. Nevědomí a jeho symboly pak ovlivňují naše vědomí. Panují však rozpory v názorech na původ, zdroj těchto symbolů. Podle mnohých psychoanalytiků jsou zdrojem určité funkce našeho těla ve vztahu k vědomí, podvědomí a nevědomí. 

Ze srovnávací religionistiky, mytologické kritiky a tradiční etnologie vznikl nový vědecký obor - kulturní antropologie. Antropologové tvrdí, že zmíněné univerzální symboly psychických jevů  získávají svou formu z prastarých mýtů a rituálů. Podle Claude Lévi-Strauss jsou mýtus a rituál dvě těsně spojené formy. Rituál působí na úrovni jednání, mýtus na úrovni pojmů.^[5]

Předchozí - Mýtické nadpřirozené bytosti

Vydáno: 19. 08. 2007