Hebrejská Bible a archeologie - Minimalisté
Hebrejská Bible a archeologieMinimalistéZe'ev Herzog[5]
Volně podle článků Daniela Lazare[1] a Ze'ev Herzog[5], ve kterých jsou přehledně shrnuty výsledky skeptického zkoumání biblické historie. Mnoho archeologů tvrdí na základě vykopávek v zemi Izraelské, že Izraelité nikdy nebyli v Egyptě, neputovali pouští, nedobyli Kanaán vojenskou silou ani zde neprošlo 12 izraelských kmenů. Davidova a Šalomounova sjednocená říše, popisovaná v Bibli jako mocnost, byla nanejvýš malým kmenovým královstvím. Yahweh, bůh Izraele, měl ženu a izraelské náboženství nepřijalo monoteizmus na hoře Sinaj, ale až v období úpadku monarchie. Většina z odborníků, kteří pracovali ve vědeckých oborech spojujících starozákonní biblistiku, archeologii a historii židovského národa, dnes souhlasí s tím, že historické události, týkající se ranných fází vývoje židovské společnosti, jsou v rozporu s biblickými příběhy. Historikové netvrdí, že určité prvky starozákonních příběhů nejsou autentické. Židovský monoteizmus, chápaný jako výhradní uctívání starověkého semitského boha Yahweho, se však upevnil až v období mezi obsazením severního izraelského království Asyřany v roce 722 př. n. l. a babylonským obsazením jižního judského království v roce 586 př. n. l. Mizí tak tajuplná abrahámova epocha vývoje náboženství, která měla podle tradičních názorů trvat dvanáct až čtrnáct staletí. Judaismus tedy nevznikal v mlhavém starověku, ale je výsledkem mnohem mladších mocenských ambicí národů, snažících se přiblížit velikosti Babylónie či Egypta. Judea byla na konci 8.stol.př. n. l. malým bezvýznamným královstvím. V hlavách jejích kněží a vládců však vzklíčila idea národní výlučnosti a boží vyvolenosti. Začali vytvářet zdání velkolepé minulosti národa, příběhy, ve kterých jižní hrdinové David a Šalomoun obsazují severní království, sjednocují zemi a budí respekt ostatního známého světa. Z henoteistického kultu, kde byl Yahweh uctíván jako vůdce ostatních bohů, se utváří národní náboženství jediného boha. PraotcovéPodle Hebrejské bible poslechl židovský patriarcha Abrahám Boží výzvu, opustil svou zemi a vydal se plnit Boží příkazy. Abrahámem, Izákem a Jákobem měla začít historie židovského národa. Nejen že dosud nemáme důkazy o existenci praotce Abraháma, ale
archeologové jsou ve světle svých objevů stále více přesvědčeni, že
taková postava nemohla nikdy existovat. Více v článku Éra biblických patriarchů. ExodusArcheologie Blízkého východu přinesla v uplynulých letech velké množství objevů. Rozvoj vědeckého poznání je tak rychlý, že mnohé knihy židovských dějin, které u nás v poslední době vyšly, jsou již zastaralé. Bestseller Paula Johnsona Dějiny židovského národa[2] uvádí teorie již překonané. Johnson píše na str. 36:
Problém spočívá v neexistenci jakýchkoliv archeologických nálezů, které by potvrdily existenci většího počtu Izraelitů v Egyptě, jejich pozdější hromadný útěk a putování Sinajskou pouští. Moderní archeologie zmapovala migraci kočovných skupin na Sinaji již od 3. tisíciletí př. n. l. Chybí však sebemenší doklad toho, že by větší skupina Izraelitů putovala tamní pouští ve 13. století.[4] Stále se prohlubující znalosti archeologů o způsobu obrany egyptských hranic, o možnostech pouštních stanovišť, kde by museli putující Izraelité tábořit atd., to vše ukazuje na jediné. K útěku z Egypta nedošlo ve 13. stol. př. n. l. ani nikdy jindy. Mojžíš je stejnou fiktivní postavou, jako byl jeho předchůdcové Abrahám, Izák či Jákob. Přes rozsáhlé pátrání stále nebyla objevena hora Sinaj, na které měl Yahweh předat Mojžíšovi kamenné desky Úmluvy. Rovněž další příběhy o bojích Izraelitů, při jejich cestě do zaslíbené země, jsou pravděpodobně pouhým mýtem. Podle knih Pentateuchu bojovali Izraelité s králem Aradu, emorejským králem Síchonem, vyhnuli se území Edómu a obsadili město Chešbón. Archeologové však upozorňují na řadu anachronismů. Nálezy ukazují, že město Arad existovalo v rozmezí let 3500 až 2200 př. n. l., pak zpustlo a znovu obydleno bylo od roku 1150 př. n. l. Chešbón ani Edom podle archeologických průzkumů v době předpokládaného obsazování Sinaje neexistovaly. Více v článku Exodus a archeologie. Obsazení KanaánuMojžíš měl přibližně ve 13. stol. př. n. l. vyvést z Egypta do Sinaje předky izraelských kmenů, které pak vytvořily biblickou Izrael. Nemáme však jediný archeologický nález svědčící o tom, že Židé násilně pronikli do Palestiny. Systematický archeologický průzkum ukazuje, že docházelo k pomalému nenásilnému usazování židovských osadníků v Palestině. Již v 1. pol. 20. stol. tuto hypotézu potvrdil např. Yohanan Aharoni datací hliněných střepů z biblického města Hazor. Židé se, podle archeologických nálezů, usazovali vedle Kanaánců pokojně, bez použití násilí. Archeologický průzkum ukazuje, že i v biblických příbězích o obsazení Kanaánu izraelskými kmeny jsou anachronismy. Jozuova armáda nemohla pobořit zdi Jericha, ty již ležely v rozvalinách. Útok na další město Aj je rovněž nemožný, v té době město neexistovalo. Útok Jozua na Kenaán a jeho zábor je jen fikcí. Více v článku Obsazení Kanaánu. Zlatý věkDavidovo královstvíPodle tradičního výkladu Hebrejské bible došlo v
10. století př. n. l. ke sjednocení jižní Judeje se severním Izraelem.
Království vládl král David a po něm jeho syn
Šalomoun.
Dnes však archeologové tvrdí, že David nemohl být králem, jehož moc sahala od Nilu k Eufratu, ale maximálně vůdcem malého společenství na jižní vysočině poblíž Jeruzaléma a Hebronu. Mezi odborníky se spíše diskutuje o tom, zda byl David menším náčelníkem, který přikázal rozšířit své panství o několik málo kilometrů, či zda se nejedná jen o smyšlenou postavu. Král ŠalomounPodle Bible měl Šalomoun provádět rozsáhlé stavební
úpravy měst Hazor, Megido či Gezer. Jeruzalém měl být honosným silným
městem. Nic z toho archeologické nálezy nepotvrdily. Více v článku Sjednocené království? Jednotné uctívání Yahweho?"Zlatý věk" židovské historie je
pravděpodobně pouhou legendou. Království Izraele a Judeje se vyvíjela
vedla sebe, ale nikdy pod společnou vládou. Archeologické nálezy z 8. stol. př. n. l. ukazují, že v Izraelském království byla společně s Yahwem uctívána i jeho žena Asherah. O bozích - partnerech píší hebrejské nápisy nalezené v lokalitách Kuntillet `Ajrud ( Kuntiliet Ajrud) v jihozápadních kopcích Negevu a Khirbet el-Qom (Khirbet el-Kom) na úpatí hor v Judeji. Texty "Yahweh a jeho Asherah", "Yahweh Samarský a jeho Asherah" a "Yahweh Temanský a jeho Asherah" žehnají ve jménu božského páru. V 8. stol. př. n. l. bylo severní království obsazeno Asyřany. Židovští kněží viděli příčinu pohromy v náboženské pluralitě. Na jih proudily davy uprchlíků a v atmosféře strachu sílil vliv kněžích hlásajících jedinou cestu záchrany. Judea se musí vyhnout smutnému osudu severního Izraele tím, že se semkne ve víře v Yahweho a odmítne všechny cizí bohy. Henoteistická vlna dosáhla vrcholu koncem 7. stol. př. n. l. za vlády krále Joziáše (Jóšiáš, Josiah). Víru v moc národního boha Yahweho jistě posílila i následující událost: Asyrský král Sancherib udeřil neúspěšně r. 701 př. n. l. na Jeruzalém: CEP 2. Královská 19:32-36
Došlo k ničení svatyň a pobíjení kněží sloužících jiným bohům. Oběti bylo povoleno vykonávat pouze v Jeruzalémě, kde mohlo být vše lépe kontrolováno. Uctívání jediného boha mělo obnovit a posílit národní semknutost nejen v Judeji, ale i na severu. Monoteizmus, jako státní náboženství, tedy nejspíše vzniklo až v období Judského království.[5] Přišla však další pohroma. V r. 609 př. n. l. odejel Joziáš do Megida (Megiddo) na setkání s egyptským faraónem Nékem II. (Necho). V knize 2. letopisů se popisuje bitva obou armád, v níž Joziáš umírá. Podle archeologů však Joziáš nebyl dostatečně silný na to, aby se vůbec mohl pokusit bojovat s faraónem a snažil se spíše jen vyjednávat. Joziáš byl zabit. Judeu nezachránila snaha o očistu víry a výhradní službu Yahwemu. Začalo období úpadku, které vyvrcholilo po dvaceti třech letech dobytím země babylónskou armádou a vyhnanstvím Židů. Ve vyhnanství se část Židů snažila zachovat národní sebeuvědomění a své náboženství. Právě v období babylonského zajetí (586-538 př. n. l.) či krátce po něm byla, podle mnohých biblistů, sepsána tzv. primární historie židovského národa v knihách Genesis až 2. královská. Někteří badatelé[6][7] uvádějí dokonce přesnější rozmezí - roky 562 až 560 př. n. l., kdy neznámý autor sepsal z různých zdrojů prvých 9 knih Hebrejské bible.
Ve vzniku hebrejského henoteizmu, který později přerostl v monoteizmus, tedy nemusíme vidět žádný nadpozemský zásah shůry. Příčinou byla snaha světských i duchovních vůdců sjednotit národ, posílit jeho sebeuvědomění. Zvýšit šanci odolávat tlaku okolních mocností Asýrie, Egypta a později Babylónu. Nelze však tvrdit, že jeruzalémské kněžstvo vykonstruovalo fiktivní historii s úmyslem klamat věřící. Lidé tehdejší doby neuvažovali v našich kategoriích historické pravdy či klamu. Autoři Hebrejské bible se neřídili konceptem postupné chronologie dějin. Příběhy, mýty i skutečné události proplétali do jednoho celku a vytvářeli něco, čemu sami věřili. Svým výkladem historie chtěli ovlivnit současnost a věřili, že ovlivní i blízkou budoucnost.
|
||||||||||||||||||||||||||||
Vytvořeno: 10. 03. 2005 |