Autenticita biblických textů

Septuaginta - LXX

Existuje několik vývojových linií textů Hebrejské Bible (resp. Starého zákona). Mezi hlavní linie (tzv. rodiny textů) patří Masoretské texty (MT), Septuaginta (LXX), proto-masoretské texty (MSS) a Samaritánský Pentateuch (SP). Septuaginta je nejstarším překladem Bible, který se později stal pro křesťany autoritativním božím slovem. LXX je překladem jedné z dnes již nedochovaných linií hebrejských biblických textů. Proto nám může leccos napovědět o původním znění Bible.

Vznik

Pod útoky Asyřanů zaniklo v 8.stol.př.n.l. Severní království Izraele. Mnoho lidí uprchlo na území svého jižního souseda, do Jižního království Judska. V 6.stol.př.n.l. bylo Judské království obsazeno babylonskými vojsky. Někteří obyvatelé Judeje uprchli do Egypta. O 250 let později byl Egypt podroben Alexandrem Velikým. Alexandr zakládal města dle řeckého modelu a prosazoval globální sjednocenou mnoho-kulturní společnost na celém dobytém území. Jedním z nejvýznamnějších center se stala i Alexandrie.  Právě do ní se přestěhovalo mnoho Hebrejců, jejichž jazykem se stala řečtina, náboženství si však ponechali od svých judských a izraelských předků.

Hebrejci v diasporách, včetně Alexandrie, postupně od 3.stol.př.n.l. přestávali ovládat svůj původní jazyk hebrejštinu. Hlavním jazykem v Alexandrii byla řečtina. Stále více judaistů přestávalo rozumět svým svatým textům psaným hebrejsky. Hebrejské náboženské spisy bylo nutné přeložit do řečtiny.

Legenda

Egyptský vladař Ptolemaios II. Filadelfos (Ptolemy II Philadelphus, 285 – 247 př. n. l.) pozval v r.270 př.n.l. do Alexandrie 72 učenců z Jeruzaléma. Jeho knihovník Demétrius zatoužil mít ve své alexandrijské knihovně kopie všech knih světa. A tak bylo vybráno z dvanácti izraelských kmenů vždy šest učenců a všech 72 učenců přijelo do Alexandrie s exempláři Hebrejské Bible. Měli za úkol vytvořit řecký překlad Tóry. Pracovali nejprve každý zvlášť, aby pak své výsledky porovnávali. Po 72 dnech práce předložili jediný řecký překlad, v pozdějších dobách nepřesně nazývaný Sedmdesát - Septuaginta (LXX). Přeložena byla Tóra - Zákon, tedy pět knih Mojžíšových.

Výše uvedený příběh nalezneme v dokumentu List Aristeův (Letter of Aristeas), který se vydává za dílo očitého svědka událostí vzniku Septuaginty.

Podle později žijícího hebrejského učence Phila (1.stol.n.l.) psali překladatelé pod boží inspirací a jejich překlady byly naprosto totožné.
Křesťanský učenec Epifanos (Epiphanius, 5.stol.n.l.) uvádí, že Septuagintu sepsalo 72 překladatelů rozdělených do 36 párů. Každý pár pořídil jeden překlad. 36 překladů bylo poté porovnáno a byly naprosto identické! To je důkaz božího dohledu.

Skutečnost

Aristeas, popisující vznik Septuaginty, prohlašuje, že byl očitým svědkem popisovaných událostí. Dnes však odborníci datují sepsání dopisu někdy v rozmezí od konce 3.stol. do 1.stol.př.n.l.. Většina z nich klade vznik do poloviny 2.stol.př.n.l.^[3] , tedy o téměř jedno století později, než měla být sepsána Septuaginta.
Nevíme, kdo vytvořil Septuagintu. Překlad však zřejmě opravdu začal vznikat od 3.stol. př.n.l. a dotvářel se až téměř do konce helénského období, kdy byl revidován. LXX nevznikla zřejmě z příkazu egyptského vladaře, ale pro potřebu řecky mluvících Hebrejců.^[4]
Ani způsob překladu neodpovídá legendě. Překlady pěti knih Tóry ukazují rozdíly ve stylu, gramatice i výběru slov. Překlad nevznikl najednou a není produktem homogenní skupiny překladatelů.^[5] Texty Septuaginty jsou dílem různých překladatelů bez těsnější spolupráce.
Rovněž název Septuaginta resp. LXX vznikl omylem. V křesťanské tradici došlo ke změně počtu překladatelů ze 72 na 70, snad pod vlivem příběhu o sedmdesáti starších, kteří vystoupili na horu Sinaj s Mojžíšem, či ze zmínky o sedmdesáti misionářích v evangeliu Lukáše (Luk 10).
 

Židé z původního území Palestiny migrovali zejména při násilných deportacích po roce 722 př.n.l. (zničení Severní říše), po roce 598 př.n.l. (babylonský exil po zničení Jeruzaléma a zániku Jižní říše) a dalších deportacích (pol. 2.stol.př.n.l., 63 př.n.l.). Židé odcházeli ze své původní domoviny také po kultovní Josiášově reformě roku 622 př.n.l. či později z důvodů hospodářských.
Jazykem Židů v helénských diasporách se stala řečtina. Bohoslužby byly v řečtině a Písmem diasporních Židů se potom stala především Septuaginta - LXX.^[7]

Další vývoj

Septuaginta se brzy stala Biblí řecky mluvících Hebrejců a rozšířila se po celé středomořské oblasti. Později do ní byly začleněny i překlady dalších náboženských textů. Koncem 1.stol.n.l. však byly sekty odchylující se od judaismu postupně vykazovány ze synagog a Septuaginta přestala být Hebrejci používána jako nevěrohodná. Naopak křesťané začali Septuagintu používat jako inspirované slovo boží.^[a] V období ranného křesťanství, kdy vznikala prvá evangelia a další novozákonní spisy, bylo mezi řecky mluvícími Židy známo Písmo zejména ze svého řeckého překladu, Septuaginty. Septuaginta se stala Biblí mnohých konvertitů a většiny prvních křesťanů.
Novozákonní citáty z Písma jsou často brány ze Septuaginty a mnohdy jsou tak volné, že mění význam nejen LXX, ale samozřejmě i původních hebrejských textů. Významné pasáže posvátných spisů byly totiž předávány i ústní tradicí, která přecházela ve volnější výklady. Chyby a nepřesnosti v Septuagintě a její volné parafrázování pak v mnohém ovlivnily další vývoj křesťanství.

Septuaginta je sborníkem řady náboženských textů. Najdeme zde knihy, které judaismus nepovažuje za inspirované a nejsou zařazeny do hebrejského kánonu. Jedná se o texty Tobiáš, Judit, přídavky ke knize Ester a knize Daniel, Sírachovec, Moudrost Šalomounova, Báruk, 3.kniha Ezdrášova (resp. 1.Ezdráš), čtyři knihy Makabejské a Žalm 151, Kniha ód (vč. Modlitby Menašeovy), Žalmy Šalomounovy, List Jeremjášův (6.kap.Báruka), Zuzana, Bél a drak.
Křesťanský vztah k těmto dalším knihám je nejednoznačný. Pravoslavná církev je považuje za boží slovo. Katolická církev přejala pouze některé knihy do latinské Vulgáty. Reformační církve je odlišily zřetelněji. Více viz. Biblický kánon a apokryfy.
V našich nejvýznamnějších překladech jsou zařazeny až na konec. Tvoří 5.část šestidílné Bible kralické (BKR). K českému ekumenickému překladu (CEP) jsou přiřazeny v samostatné knize. V řadě jednodílných vydáních BKR i CEP nejsou obsaženy vůbec.

Řeckou Septuagintu mezi křesťany vystřídala až v 6.stol.n.l. latinská Vulgáta. Její autor Jeroným  nejprve porovnával LXX s hebrejskými texty. Nakonec však většinu Vulgáty přeložil přímo z hebrejštiny a LXX začala ustupovat ze své slávy. V pravoslavné církvi si však uchovala své výsadní postavení dodnes.
 

Přesnost překladu

Každý překlad je nutně zároveň výkladem. To platí i pro řeckou Septuagintu. Septuaginta byla hned při svém vzniku silně ovlivněna střetem dvou odlišných kultur, židovské a řecké. Helénské "moderní" pojetí světa se v Septuagintě  střetává s tradičním hebrejským náboženstvím.

Septuaginta není přesným a doslovným překladem, ale místy spíše volnější interpretací či dokonce parafrází původního textu. Někdy je text upravován z věroučných důvodů na úkor původního smyslu hebrejského Písma. V textu LXX vpravo se píše o panně, která otěhotní a porodí syna. Na toto znění se odvolává Matoušovo evangelium ve spojitosti s předpovědí narození Ježíše. V hebrejských textech se však píše o ALMAH, tedy mladé ženě, která již je těhotná a brzy porodí. Viz. např. Panna nebo mladá žena?

LXX, Sinajský kodex (4.stol.př.n.l.) - zvýrazněn verš Izajáš 7:14 "... panna otěhotní a porodí syna..." [2]

V překladu hebrejského Písma do řečtiny hrála roli snaha uzpůsobit text helénskému universalismu. Hospodin zástupů byl často v LXX překládán jako Pán všehomíra (kyrios pantokratór) pro zdůraznění univerzální boží moci. Některá místa biblického textu byla doplněna o boží stvořitelskou činnost a důraz na jeho věčnost, určité obrazy byly nahrazeny jinými, potlačeny byly antropomorfismy (např. z Boží ruky se stala Boží moc). Některé knihy v LXX mají jinou podobu než v hebrejském Písmu. V LXX se objevily i výrazy z populární helénské filozofie. Např. hebrejské tohu va bohu  Gen 1:2 bylo změněno na aoratos kai akataskeuastos - neviditelný a neudělatelný. Boží jméno z Exo 3:14 bylo přeloženo jako egó eimi ho ón - jsem, který je jsoucí.
LXX byla doplněna také o další texty, proti židovskému kánonu byly do LXX zahrnuty i knihy tzv. deuterokanonické (Mdr, Sír, Ž Šal, Júd, Tób, 1-4 Mak, Bár) a další doplňky včetně přepracování kanonických knih.^[7]

Původní text Septuaginty se nedochoval.  Nevíme přesně, co bylo obsaženo v původním řeckém překladu a co bylo později případně doplněno či změněno.
Septuaginta začala vznikat někdy od r. 300 př.n.l., nejprve však byl překládán Pentateuch (prvých pět knih Mojžíšových). K překladu dalších svitků došlo až později, v průběhu dalších staletí, řadou nám neznámých překladatelů. Kvalita a přesnost překladu je dodnes předmětem odborných debat. Překlady jednotlivých knih mají rozdílnou kvalitu. Mnozí odborníci považují Septuagintu za velice volný překlad hebrejských textů a je tedy obtížné používat ji při historicko-kritických analýzách Bible.

Křesťané považovali Septuagintu na jedné straně za autoritativní, a tedy konečný a bezchybný text. Na druhé straně však docházelo k překladovým revizím LXX. Revize byly možná i odpovědí na jiné překlady, které vycházely z tradice linie pozdějších masoretských textů (MT) a které se tedy v mnohém lišily od Septuaginty. K revizím však zřejmě docházelo již od samého vzniku překladu LXX. Když učenci četli Septuagintu, všímali si stejně jako my dnes rozdílů oproti jiným hebrejským textům či překladům, zvláště těm z linie MT. Považovali tedy za nutné revidovat Septuagintu. Možná zde lze hledat i důvod sepsání Aristeova listu jako obrany a potvrzení přesnosti LXX vůči jiným textům Tóry.^[3]
Nejznámější revize provedli Aquila, Theodotion a Symmachos (Symmachus). Aquila přeložil hebrejské texty znovu do řečtiny okolo r. 128 n.l. Překlad se snaží být věrný originálu na úkor srozumitelnosti. Symmachos vytvořil další překlad ve 2.stol., je však značně volný. Theodotion vycházel z revidovaných textů a dále je upravil.
Další vlna revizí LXX přišla na přelomu 3. a 4. stol.

Řecká LXX se nedochovala jako jeden jediný původní překlad. Existují stovky vzájemně se lišících textů a fragmentů Septuaginty. Texty řazené k Septuagintě jsou výsledkem mnoha změn a chyb. Textová kritika se snaží z mnoha dochovaných verzí textů LXX vytvořit co nejpůvodnější původní znění "řeckého Starého zákona".   

Rukopisy

Nejstaršími ucelenými texty Septuaginty jsou Vatikánský kodex (Codex Vaticanus) a Sinajský kodex (Codex Sinaiticus) ze 4.stol. a Alexandrijský kodex (Codex Alexandrinus) z 5. stol.n.l. Slova nejsou vzájemně oddělována, chybí další textové značky a formátování textu, což vede občas k různočtení.^[3]

Dochovaly se i starší zlomky. Nejstarší fragment Exodu (LXX 805) pochází asi z r.100 př.n.l.

Referenční text LXX

Původní text Septuaginty není znám. Nejstarší ucelené rukopisy pocházejí až ze 4. či 5.stol.n.l. Dochovaly se stovky rukopisů a zlomků LXX, které se vzájemně v mnohém liší. Cílem textové kritiky je sbírat a vyhodnocovat tato různá čtení a snažit se přiblížit co nejvíce původnímu textu, v našem případě textu řecké Bible LXX.

Současný široce používaný text Septuaginty je označován zkratkou LXT. Dílo vytvořil    Alfred Rahlf (1935, Württembergische Bibelanstalt / Deutsche Bibelgesellschaft - Německá biblická společnost, Stuttgart).

Elektronické verze nalezneme např. zde^[6]:

http://titus.fkidg1.uni-frankfurt.de/texte/etcs/grie/sept/sept.htm

http://www.ccel.org/bible/brenton/

V článcích na www.myty.info používáme elektronickou verzi LXT v systému Bibleworks.

Ukázka LXT Genesis 1:1-5, Bibleworks ^[1] .

LXX a ostatní rodiny Hebrejské Bible

Septuaginta se na mnoha místech liší od masoretských hebrejských textů MT, které se ustálily mezi 2. a 10.stol.n.l. Rozdíly byly dříve přičítány nepřesnému překladu. Teprve nález kumránských svitků DSS ukázal, že Septuaginta je překladem jiných hebrejských textů, než těch, z nichž později vycházeli masoretáři při vytváření MT. Význam Septuaginty po tomto zjištění vzrostl. V LXX se nám dochovala jedna z několika linií biblických textů a je tedy významným pramenem při hledání jejich původního znění. Někdy je přednost dávána MT, jindy LXX či DSS.  Pokud překladatelé Septuaginty vycházeli z jiných hebrejských podkladů (Vorlage - podkladový text) než masoreti, pak při rekonstrukci co nejpůvodnějších biblických textů je zapotřebí kombinovat oba zdroje (a nejen tyto dva).

Septuaginta je starší než hebrejské masoretské texty MT. Některé části LXX mohou být dokonce stejně staré jako jejich protějšky z rodiny proto-masoretských textů MSS. Na rozdíl od MSS však prošla LXX dlouhým procesem revizí a původní text LXX se nedochoval. Samaritánský Pentateuch SP je zhruba na 2 000 místech shodný se Septuagintou oproti masoretským textům MT.
Nejstarší rukopis LXX pochází ze 4.století n.l., nejstarší fragmenty MSS nalezené v Kumránu (DSS) a Egyptě (Old Greek - OG) jsou datovány před 2.století př.n.l. Texty LXX vzhledem k jejich blízkosti s DSS, dnes opět nabývají na důležitosti. A to i přesto, že LXX prošla dlouhým procesem revizí. Bylo provedeno několik velkých revizí Septuaginty křesťanskými otci (Aquila, Theodotion, Symachus či Origén) při kterých byl opravován její text s důrazem na soulad s křesťanskou věroukou.

Viz. také  Rodiny textů, textové tradice a skupiny a Rozdíly mezi textovými skupinami.

Vytvořeno: 29.03.2007