Starověké hvězdářství I.

Země a nebe

Dnes, v éře osvětlených měst a nocí pod střechou u televize, si jen těžko uvědomujeme, jak těsně byl člověk kdysi spjat s nebeskými jevy. Lidé se od pradávna snažili nalézt pořádek, smysl a řád světa. Ze všech přírodních jevů, které byli schopni chápat svými smysly, byly nejspolehlivější ty, které se odehrávaly na obloze. Člověk intenzivně hledal skryté paralely mezi cyklickými jevy na obloze s ději v okolní přírodě a lidské společnosti. Nejstarší lidskou vědou byla právě astronomie. Její provozování bylo považováno za vrchol intelektuálního snažení. Dobrá znalost nebeských jevů znamenala moc a šanci pochopit přání bohů.^[13]
Dle pradávné tradice Stvořitel stvořil oblohu s tak rozmanitými nebeskými světly právě proto, aby člověk mohl tříbit svou mysl a radovat se z krásy božího díla.^[14]

Deska země

Podle véd měla zemská deska (zeměplocha) tvar želvího krunýře rozděleného štítovými destičkami. Náš svět byl jen jednou z mnoha destiček, vzájemně oddělených. zeměplocha byla rozsáhlá, pro člověka prakticky nekonečná. Někdy bývala deska země znázorněna jako plástev, kde lidem byla určena jedna komůrka. Zeměplochou chrání nebeská klenba před smrtícími vodami chaosu.^[11]

Nebe

Podle Sumerů se nad zemí, plochou deskou plovoucí v moři, klenula  nebeská báň. Nad ní byl nebeský oceán nebe, kde sídlili bohové.^[4] Pozdějším kulturám Kanaánců a tedy i Izraelitů byla bližší představa nebeské klenby ve tvaru obrovského stanu. V článku Kruhová nebo kulatá země? rozebíráme jeden z biblických textů, který ukazuje podobné chápání světa.

Svět či vesmír Sumerové označovali výrazem AN.KI (nebe.země). Prostor mezi zemí KI  a pevnou klenbou nebes AN , snad tvořenou mědí (kov nebe), byl vyplněn LIL - větrem, ovzduším, dechem. Z látky LIL byly vytvořena i nebeská tělesa, která dnes známe jako Slunce, měsíc, planety a hvězdy. Navíc byla obdařena svítivostí. Všude okolo "nebe.země" bylo moře. Svět stvořili bohové, zapisovaní na hliněné tabulky stejným symbolem jako nebe AN - , čtyřmi vpichy rydla. Pojmy označující bohy nesly tento znak (dingir) na začátku slova jako determinativ. ^[9]  

Nebeská klenba je popisována ve védách jako obrovská, neproniknutelná ale průhledná kopule klenoucí se nad zeměplochou.^[12]

V Bibli je pevná země chráněná nebeskou klenbou zmiňována na řadě míst.

Stvoření světa

Představy uspořádání světa obklopeného mořem vedly logicky Sumery k teorii jeho vzniku z prvotního oceánu. V prvotním moři byl stvořen náš svět, nebe.země, sestávající z nebe vyklenutým nad plochou zemí. V mezeře mezi nebem a zemí bylo ovzduší LIL a z něj vytvořena světelná nebeská tělesa. Po oddělení nebe od země a po vzniku nebeských těles byl stvořen i život - zvířata a lidé.^[4]  
Tyto mýty o stvoření světa se předávaly mezi kulturami Sumerů, Akkadů, Babyloňanů i Kanaánců. Ozvěny sumerských mýtů o stvoření světa nalézáme i v prvých verších Hebrejské Bible:

Bůh podle Bible stvořil zemi a nebeskou klenbu. Klenba oddělovala vody pod ní a nad ní stejně jako v sumerském pojetí vzniku světa. Píše se zde o duchu Božím. Hebrejský výraz lze přeložit také jako vítr či dech boží/bohů (elóhím). Vliv mýtů staré Mezopotámie na biblický popis stvoření světa lze jen stěží popřít.
Na počátku byla nad propastnou tůní tma. Propastnou tůní je v CEP překládán hebrejský výraz - TeHoM. Někteří odborníci odvozují původ hebrejského slova tehom resp. ugaritského thm od sumerského Tiamat. V mezopotámských mýtech o stvoření světa byla Tiámat bohyní personifikující původní praoceán. V Enúma Eliš, babylonské verzi mýtu,  je Tiámat přemožena bohem Mardukem a z jejího těla povstane země a obloha. Země pak zadrží podzemní vody.

Obzor

Rozhraní mezi zemí a oblohou poutalo pozornost člověka od nepaměti. Na oboru se odehrávaly východy a západy nebeských těles. Změny míst východů a západů Slunce souvisely se změnami ročních období.

Hranice mezi nebem a zemí byla chápána našimi předky také jako rozhraní mezi životem a smrtí kosmických božstev. Orientace nebožtíka na východy a západy těles měla symbolizovat jeho ztotožnění s těmito božstvy a společný vstup do dalšího života. 

K nejstarším astronomiím patří astronomie obzorová. Sledování a zaznamenávání posunu obzorových východů a západů Slunce či Měsíce umožnilo zcela racionálně měřit čas a ustanovit přesný kalendář. Opakovaný zrod a mizení nebeských těles na obzoru bylo spojováno s věčným koloběhem života i smrti a promítlo se v řadě mýtů, kultů a náboženství.

Nebeská tělesa

Pradávní pozorovatelé oblohy mohli na obloze sledovat pohyb dvou největších nebeských těles - Slunce a Měsíce. V noci se nebeská klenba rozsvítila hvězdami. Lidé nejprve nerozlišovali hvězdy od planet. To ukazuje i následující biblický verš, pocházející zřejmě z velice staré tradice:

Lidem pozorně sledujícím oblohu neuniklo, že v pohybu nebeských těles i hvězd je určitý řád. Řád, který hluboce působil na člověka a přírodu kolem něj. Řád, který musel být dílem boha či bohů.

Noční obloze kraloval Měsíc, jehož postupné ubývání a dorůstání odměřovalo jednotlivé měsíce v roce. Fáze Měsíce a možná také zimní a letní slunovraty byly v severní Evropě prokazatelně pozorovány a zaznamenávány s vysokou přesností již před 40 000 lety.^[6]
 

Pokračování Slunce den, týden a světové strany

   
Vydáno: 30. 03. 2006