Super. Bude pokračování?

Zajímavý článek, ale nelze souhlasit s tím, že dnes už některá přikázání z desatera neplatí. Samozřejmě, že přikázání byla vydána v tehdejší době, ale jejich platnost je nadčasová a smysl jejich dodržování nezpochybnitelný i v dnešní době. Nelhat, nekrást, nevraždit, nezávidět, necizoložit atd. jsou přikázání nadčasová.
Náš trestní řád nestíhá vinu otců do dalších pokolení, to je jasné, ale o tom že by to mělo být jinak přece přikázání nic neříká. Říká pouze, že Bůh stíhá vinu otců.... Čili tato výsada náleží pouze Bohu, ne nám.

Stíhání viny otců je kolektivní vina. Z Bible víme, že Bůh stíhá syny rodu či národa - nejde tedy jen přímé syny a vnuky. Kromě toho stíha i dcery, vnučky, babičky, otroky i otrokyně prostě vechny co mají volnou sobotu, tj. 7.den (pozn. neděle je tedy 1. den týdne).

Z hlediska jedné osoby to je příšerně nespravedlivé a naprostá křivda. Ano, jenže neplatíme např. za chyby politiků všichni?

Ty tři kolena trestu jsou z pohledu národů tak akorát. To je totiž doba Děd-Otec-Syn (DOS), je to éra jednoho života, jedné kontinuity činů a tedy jedné kontinuity trestu. Vnuk zná dědu (viníka), pravnuk už zpravidla nikoli - je tedy osvobozen či omilostněn. Má to smysl preventivní a společensky ozdravný.
Preventivní, protože blízcí pachatele mají extra zájem na tom aby dotyčný např. nekradl. Při systému individuálních trestů jej naopak často dokonce povzbuzuji (mají z toho zisk bez rizika).
Ozdravný proto, že tento princip eliminuje to např. rodiny zlodějů, podvodníků, rodinné mafie.

Jinak Hebrejská Bible je jednoznačně Bible národní a nikoli Bible osobní.

Pozn1: Trestání blízkého okolí pachatele, tzv. kolektivní vina není tak nesmyslná. I zde lze rozdělovat tresty podle nějakého klíče, snižovat až odpouštět tresty za mimořádně řádné chováni, atd.

Pozn2: Kolektivní vina je na místě také u dobrovolného společenství (např. členů nějaké strany). Tam je vina (přinejmenším podporou) jednoznačná jak z individuálního tak společenského hlediska.

..nadčasová.. ..nezpochybnitelný..

Kromě toho, že tyto "zákony" (myslím druhou čast - vstahy mezi lidmi) fungovaly už dávno dávno před tím (člověk přirozeně chápe, že ten který čin je špatně, nepotřebuje to dostat rozkazem, dokázáno nálezy textů), spousta z nich neplatí:
Desatero bylo určeno pouze pro Izraelity (dalo by se říci jen pro muže).
já jsem tě vyvedl z egyptské země - neexistuje jediný důkaz, který by potvrzoval, že Izraelité byli v Egyptě (za otroky v té době), ba naopak, archeologické vykopávky to vyvrací.
Nezobrazíš si boha - a co michelangelův strop v Sixtinské kapli? A co samotný krucifix?
Stíhám vinu otců na synech - Já se dám na budhismus a mého syna čeká boží trest? - super.
Sedmý den odpočinku - dokonce i otroci si můžou podle Bible dáchnout - jak nadčasové.
Nebudeš dychtit po ženě..vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu (Exodus) - no nevím, jak budu přítelkyni vysvětlovat, že je můj majetek.

Proto pevně doufám, že uznává to nadčasové a nezpochybnitelné desatero..

Ano, tyto "zákony" fungovaly už dávno dávno před tím.
Člověk sice přirozeně chápe, že ten který čin je špatně, ale bohužel spíše relativně. Například chování lidí za války za v míru
ale i před a těsně po válce. Jednou můžeme některé sociální podlidi mučit a zabíjet, podruhé ne, kdo se v tom má z nás mladých vyznat. Trochu pomůže víra, věřit autoritě, jenže pak se ukáže, že ta autorita byl zločinec a psychopat (nebo jeho zástupce-prostředník).

Proto potřebujeme tyto "zákony" mít někde absolutně vytesány.
A občas je nějak rozumně restaurovat nebo "restartovat". Takže nestačí sloup s klínovým písmem na dně mrtvého moře ale je třeba je opsat do starého zákona a pak ještě do nového zákona, a pak sem do myty.info. Prostě se musí opatrovat jako miminko.

Někdo nevidí snítku myrty, ani když jej pohladí po tváři. Křesťanský dekalog zcela logicky a adekvátně universáliu Boha nezmiňuje to, co hebrejský dekalog zdůrazňuje a v praxi uplatňuje: Mravní kodex není pouze pro jednověrce, ale pro všechno živé myslící. Tóra naopak definuje vyvolené a pojmenovává je Izraelity. Totéž je patrné u principu nepodání křivého svědectví. Tóra je omezuje pouze na Izraelity mezi sebou, nijak ale nehovoří o platnosti tohoto principu i mimo náboženskou komunitu. Křesťanský dekalog je i zde konzistentně univerzální. Ptát se na původ textu a na "autorizovanou" interpretaci znamená, že si autor neuvědomuje, že text dekalogu je určen pro prostý lid, nikoli pro racionální filozofy. Dekalog říká prostým lidem: Respektujte autoritu toho, kdo vám dekalog přinesl tím, že budete respektovat všech deset principů bezebytku. Filozofům včetně katechetů pak říká, že u každého principu je jinde hranice mezi Bohem a Ďáblem, který svádí k nerespektování dekalogu a tím i Boha. Pojem bližní je v křesťanském dekalogu univerzální a vztahuje se na každého člověka. Nový Zákon si nicméně vytváří neřešitelný problém - co záleží lidem na pochybné vzdálené perspektivě Pekla či Očistce, kdy si lze užívat života? Pro modermí praxi má význam pouze křesťanský dekalog díky své univerzalitě, může se dokonce stát základem národních konstitucí a pilířem mravů i právního systému. Jen je nezbytné v právu konkretizovat, kdy se má méně významný poklesek tolerovat a kdy naopak zásadní poklesek bez milosti sankcionizovat. Moje země a její občané prahnou po jistotách v turbulenci individualizovaných chutí a vůní (trhu) a způsobů uspokojování jimi dychtících individuí. Dekalogu nemůže odporovat soulož nesezdaných párů, předjímá-li pár budoucí svazek, třebaže nikoli v tomto složení. Naopak každá krádež a každé zabití je nesmazatelným zápisem do Knihy Hříchů stejně jako křivé svědectví (lež, pomluva, úklad...). Bůh je ale na vše sám, proto je nezbytné, aby měl dekalog bezvýhradně ctící pomocníky zapisující hříchy jednotlivých lidí do Knihy. Reiterprerací je, že vláda a vládní úředníci jsou povinni zachovávat dobré mravy a tvořit zákony pouze na dobrých mravech postavené a jim sloužící. Pokud neslouží Ďáblu (ukájení svých slabostí a chtivostí), vzniklé zákony by podpořily i jejich trvalou mravnost. A propos, někomu je autorita Boha k smíchu, jinému je celoživotní jistotou a oporou při vědomí, že tak jako Bůh ani lidský jedinec není na vše sám. Proto pro inteligenty netřeba tupě recitovat první prioncipy dekalogu mající zajistit identifikaci autority. Inteligent by měl jednoznačně pochopit a pochopené respektovat, je-li duševně na výši a zdráv.

Dobrý den,
vyjadřujete se o knize, o které nic nevíte. Například, v bibli o očistci není žádná zmínka. Napište mi jediný text

Opovážím se tvrdit, že jen málokdo ví, co je obsahem desatera přikázání, které bylo podle Bible uloženo na kamenných deskách do archy úmluvy. Nemyslím to, že existuje mnoho nepřesností v překladu kapitoly Exoudus 20 (velmi dobře zpracované zde), ani to, že katolíci vyměnili výslovný Boží zákaz jakéhokoliv zpodobňování Boha za přikázání „Nevezmeš jména Božího nadarmo“. Myslím tím to, že jediná přikázání, která podle Bible dal Mojžíšovi Bůh, která byla vytesána do kamene, která nesou označení „desatero přikázání“ a která byla uložena do archy úmluvy, zní takto:

Nebudeš se klanět jinému bohu, protože Hospodin, jehož jméno je Žárlivý, je Bůh žárlivě milující.

Nebudeš si odlévat sochy bohů.

Budeš dbát na slavnost nekvašených chlebů. Sedm dní budeš jíst nekvašené chleby, jak jsem ti přikázal, ve stanovený čas v měsíci ábíbu; neboť v měsíci ábíbu jsi vyšel z Egypta.

Všechno, co otvírá lůno, bude patřit mně, i každý samec z prvého vrhu tvého stáda, skotu i bravu.

Osla, který se narodil jako první, vyplatíš ovcí; jestliže jej nevyplatíš, zlomíš mu vaz. Vyplatíš každého svého prvorozeného syna. Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou.

Šest dní budeš pracovat, ale sedmého dne odpočineš; i při orbě a při žni odpočineš.

Budeš slavit slavnost týdnů, prvních snopků pšeničné žně, a slavnost sklizně na přelomu roku.

Třikrát v roce se každý z vás, kdo je mužského pohlaví, ukáže před Pánem Hospodinem, Bohem Izraele. Vyženu před tebou pronárody a rozšířím tvé pomezí. Nikdo nebude žádostiv tvé země, když se půjdeš třikrát v roce ukázat před Hospodinem, svým Bohem.

Nebudeš porážet dobytče tak, aby krev mého obětního hodu vytekla na něco kvašeného. Nebudeš přechovávat přes noc do rána nic z oběti při slavnosti hodu beránka.

Prvotiny raných plodů své role přineseš do domu Hospodina, svého Boha. Nebudeš vařit kůzle v mléku jeho matky.“

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. (Exodus 34:14-28)

Abych nebyl obviněn z vytrhávání veršů z kontextu, projdu v rychlosti kapitoly Exodus 19-34, které zahrnují obě verze: Bohem vyslovené přikázání sepsané do knihy smlouvy, ze kterých vzniklo přeskupením a úpravami tradiční katolické desatero (Ex 20) a do kamene tesané „biblické“ desatero (Ex 34:14-26). Tučně jsou zvýrazněna místa, která podporují mé tvrzení. Pro méně časově obdařené doporučuji číst pouze tučně vytištěné pasáže. Pro ty, kteří mají času více, doporučuji můj text pro kontrolu číst paralelně s textem Bible. Mé shrnutí berte pouze jako inspiraci, na co si dát v bibli pozor. Čtení těchto kapitol mi osobně přišlo velmi zábavné (minimálně ve srovnání se zbytkem Bible). Velmi vtipná mi přišla například představa, jak v kapitolách Ex 25-30 diktuje Bůh Mojžíšovi podrobnosti typu kolik poutek má být na plachtě stanu a kam dát zvonečky na oděv svého bratra, nebo že kněží musí nosit spodky, aby se zakryla nahota jejich těla, když se budou (zády k publiku) klanět k oltáři. Čtením všech zmíněných kapitol se člověk ponoří do barbarské mentality lidí té doby. Vřele doporučuji všem lidem bez ohledu na vyznání pro pobavení a poučení.

Mistra Jan Hus mimo jiné hlásal, že Bible by měla být přeložena, aby si v ní mohli číst všichni lidé, nejen kněží. Překlady jsou dnes dostupnější, než kdy dříve a navíc s moderními možnostmi vyhledávání: Bible kralická (1579), Bible kralická (1613), Bible, překlad 21. století a Český ekumenický překlad, ze kterého jsem čerpal.

Exodus 19 vypráví, jak židovský národ po 40 letech putování po exodu z Egypta dorazí k hoře Sinaj, která je popisována jako sopka (16 a 18). Bůh zahalený v kouři na vrcholu hory promlouvá pouze k Mojžíšovi a opakovaně zakazuje přístup ostatních svědků k hoře pod pohrůžkou smrti ukamenováním či zastřelením (13 a 21). Výjimku pro vystoupení na horu Sinaj Bůh uděl

Exodus 19 vypráví, jak židovský národ po 40 letech putování po exodu z Egypta dorazí k hoře Sinaj, která je popisována jako sopka (16 a 18). Bůh zahalený v kouři na vrcholu hory promlouvá pouze k Mojžíšovi a opakovaně zakazuje přístup ostatních svědků k hoře pod pohrůžkou smrti ukamenováním či zastřelením (13 a 21). Výjimku pro vystoupení na horu Sinaj Bůh udělil Mojžíšovu bratrovi Áronovi.

Exodus 20: Mojžíš je sám na hoře spolu s Bohem a ten mu sděluje přikázání. Všimněte si, že o kamenných deskách není nikde ani zmínky. Bůh zakazuje zpodobňování Boha a klanění se tomuto zobrazení (4-5). Bůh, který sám sebe označuje za žárlivého (žárlivě milující je chybný překlad, Boží žárlivost implikuje existenci jiných bohů a vychází z reality polyteismu semitského národa), bude stíhat vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení (5). Často se připomíná, že sedmý den musí člověk odpočívat a to i jeho děti, otroci a dobytčata (10), ale to, že Bůh přikazuje šest dní člověku pracovat, se vynechává (9). V jedenáctém verši se připomíná, že Bůh věří, že vesmír stvořil v šesti dnech. V sedmnáctém verši je připomenuto, že žena je mužovým majetkem. Exodus 2-17 byl transformován do katolického desatera.

V 18. až 21. verši rozmlouvá Mojžíš s lidem (takže zřejmě na chvíli sešel s hory). Lid se bojí Boha/sopky (18-19), Mojžíš jim říká, že je dobře, že se bojí – strach zajistí, že lidé přestanou hřešit (20). Pak se vrací Mojžíš zpět na horu a Bůh pokračuje v diktátu přikázání. Znovu připomíná, že si ho člověk nemá zpodobňovat (23). A pak se pouští do popisu detailů, jak správně obětovat (24-25) a připomíná, že člověk nesmí vystupovat po stupních k oltáři, aby neodhaloval nahou zadnici (26).

Exodus 21 je pokračování Božího monologu: Velkou část této kapitoly věnuje Bůh, jak nakládat s otroky (2-11 a 20-21 a 26-27). Zatímco hebrejský otrok může sloužit pouze po šest let od chvíle, kdy si ho otrokář koupí, tak otroci z jiných národů či děti přistěhovalců jsou, podle Boha, majetkem Hebrejce-otrokáře na doživotí (to Bůh říká v Leviticus 25:44-46). Bůh taky uvádí výjimku z tohoto pravidla – pokud se hebrejský otrok zamiluje do „doživotní“ otrokyně a nebude chtít po šesti letech služby odejít od své ženy a svého dítěte, které jsou majetkem otrokáře (4), tak si může nechat veřejně propíchnout ucho šídlem a stát se „dobrovolně“ doživotním otrokem (6). Dále nám Bůh připomíná, že ženy jsou majetkem, se kterým se může obchodovat. Prodej dcery do otroctví ošetřují verše 7 – 11. Poté následují pravidla právního systému, která dobře shrnuje oko za oko, zub za zub (12-37). Upozornil bych na pravidlo, že když někdo zlořečí svému otci či matce, tak musí zemřít (17). U 20. verše se Bůh vrací k otrokům – pokud někdo zmlátí otroka tak, že otrok zemře, tak musí být usmrcený pomstěn (20). Pokud ale zmlácený otrok zemře až po jednom dnu, tak nebude pomstěn, protože otrok je majetkem otrokáře a ten si s ním může nakládat, jak uzná za vhodné (21), tedy pokud mu nevyrazí oko nebo zub (26 - 27). A zase máme připomenutí toho, že ženy jsou majetkem mužů (22).

Exodus 22 je pokračováním výkladu práva Bohem. Zajímavý je například 16. verš, kde Bůh říká, že za manželku si člověk vezme ženu, kterou připraví o panenství (monogamii a sex až po svatbě Bůh začal vyžadovat až v modernějších dobách). Pokud někdo ženu pouze defloruje, ale otec mu ji nechce dát za ženu, tak někdo zaplatí otci plné věno (16). Za zmínku stojí i následující verš: „Čarodějnici nenecháš naživu“, jehož důsledky v modernějších dějinách zachycuje historické drama Kladivo na čarodějnice.

28. verš (Ex 22:29. v jiných verzích Bible) je rekapitulace z Exodu 13:2 a znamená, že člověk má obětovat svého prvorozeného syna Bohu v zápalné oběti. Bůh je ale milosrdný a nabízí vykoupení této oběti zaplacením 5 šekelů stříbra kněžím (Numeri 16:15-16). Toto pravidlo je potvrzeno i v desateru přikázání. V tom, které dal Mojžíšovi Bůh (Ex 34:20).

Exodus 23 dokončení právního výkladu, který přechází v návod na p

Exodus 23 dokončení právního výkladu, který přechází v návod na provádění slavností (14-19), jak správně obětovat dobytčata (18) a že se nesmí vařit kůzle v mléce jeho matky (19). Bůh pak říká, které národy Hebrejci zničí (23 a 27-30).

Exodus 24: Mojžíš se poté vrátil a vyprávěl lidu všechna právní ustanovení (3) a poté zapsal všechna Hospodinova slova (4) do knihy smlouvy (7), ale nevytesal nic do kamene! Mimo to máme další popis zápalné oběti, při které Mojžíš pokropil krví býků oltář (6) a lid (8) se slovy: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov.“ (8). Z předchozího vyplývá, že text Exodus 20-23 je obsahem smlouvy Boha s Izraelem (a ne desaterem). Bůh nařizuje, že má Mojžíš vzít na horu Árona, jeho syny a dalších 70 kněží. S Bohem se bude bavit zase pouze jen Mojžíš. Ostatní se nesmí přiblížit! (1-2). Všichni spatřili Boha stojícího na nebeském safíru (10), nato začalo těchto 73 mužů jíst a pít (11). Bůh poté pozval Mojžíše na další soukromý rozhovor a přislíbil mu, že mu dá kamenné desky – zákon a přikázání, které mu napsal (12). Tady se konečně objevuje zmínka o kamenných deskách a přikázáních. Stále ještě nevíme obsah těchto kamenných desek. Mojžíš přijal Boží pozvání (15) na horu, která je opět popisována jako sopka (17) a 40 dnů strávil uprostřed oblaku na jejím vrcholu (18).

V kapitolách 25 až 27 Bůh velmi podrobně a do nejmenších detailů diktuje, jak má Mojžíš co udělat. Jak má vypadat schrána svědectví (25:10-22), do které budou později uloženy kamenné desky desatera přikázání. Jak má vypadat stůl, na kterém bude schrána stát (25:23-28) a co všechno na něm bude stát (25:29-30). Jak má vypadat sedmiramenný svícen (25:31-36) s příslušenstvím (25:37-40). Jak bude vypadat stan (celá 26. kapitola), ve kterém bude stůl se schránou. Jak má vypadat oltář (Exodus 27:1-8), jak má vypadat nádvoří před stanem (27:9-19) a že se na nádvoří bude svítit (20). Bůh vybral Mojžíšova bratra Árona a jeho syny ke správě stanu setkávání (21).

V 28. kapitole Bůh říká, že Áron mají být hlavními knězi (1). Dále se Bůh dopodrobna zaobírá tím, jak má vypadat Árónovo roucho (2-8), jak má být ozdobeno (9-30), jak bude vypadat Áronova říza (31-32) a jak bude zdobena (33-34) a že zlaté zvonečky jsou nezbytné, pokud nechce Áron zemřít (35). Bůh dále oznamuje, že Áron bude nosit zlatý květ na turbanu (36) připevněný fialovou šňůrkou (37). Áronovi synové budou nosit suknice se šerpami (39-40) a Áron a jeho synové budou nosit lněné spodky (42), aby svou nahotou nepohoršovali, když budou přistupovat k oltáři, což je provždy platné nařízení pro něho i pro jeho potomky (43).

V 29. kapitole Bůh pokračuje v podrobném popisu. Tentokrát jak má Mojžíš vysvětit Árona a jeho syny na kněze. V podstatě Áron poté co bude oblečen v celé kněžské nádheře (4-6) popsané v předchozí kapitole, bude politý olejem (7). Potom následuje přesný výčet, které části obětních zvířat mají být spáleny jako oběť a co všechno má být pomazáno jejich krví (včetně lalůčku Árónova ucha). Dým z páleného tuku a orgánů obětních zvířat je líbivá oběť pro Hospodina (13 a 18). Bůh také v tomto dlouhém soukromém monologu Mojžíšovi říká, že po 7 dnů bude obětní hostina pouze pro Mojžíšem vybrané (31-35) a vše, co z hostiny zbyde, bude obětováno jako zápalná oběť, aby to nesnědl plebs (34). Každý den má být obětován býček (36) a dva jednoroční beránci (38-39) s přílohou (40). Takto se má obětovat u vchodu stanu setkávání po všechna pokolení (42). Po této slavnosti bude Bůh přebývat ve středu Izraelců, které vyvedl z Egypta (45 a 46).

Exodus 30 se vrací k popisu rituálních potřeb: Oltář k pálení kadidla (1-6), kdy se má kadilo pálit (7-8) a že se na něm nemá pálit nic jiného (9). Všemohoucí poté pokračuje popisem, kolik kdo má platit za nástup do služby, aby ho nestihla pohroma (12-16). Že se všichni musí umývat, když budou přicházet ke stanu setkávání, aby nezemřeli (19-20). Pak Bůh zase velmi přesně nařizuje, jak připravit olej svatého po

Exodus 30 se vrací k popisu rituálních potřeb: Oltář k pálení kadidla (1-6), kdy se má kadilo pálit (7-8) a že se na něm nemá pálit nic jiného (9). Všemohoucí poté pokračuje popisem, kolik kdo má platit za nástup do služby, aby ho nestihla pohroma (12-16). Že se všichni musí umývat, když budou přicházet ke stanu setkávání, aby nezemřeli (19-20). Pak Bůh zase velmi přesně nařizuje, jak připravit olej svatého pomazání (23-25), co všechno se jím má pomazat (26-33), a jak připravit kadidlovou směs (34-38).

V 31. kapitole Bůh připomíná, že vše, co Mojžíšovi předkové uměli a předali dalším generacím, se naučili od něj (2-6) a teď je načase, aby tu moudrost Hebrejští řemeslníci použili k udělání všeho, co Bůh přikázal v předchozích kapitolách (6-11). Pak Bůh připomíná, že kdo nedodrží den odpočinku, musí zemřít a že dodržování dne odpočinku je pro Izraelce věčnou smlouvou (13-16).

31:18 Když (Bůh) přestal k Mojžíšovi na hoře Sinaj mluvit, dal mu dvě desky svědectví; byly to kamenné desky psané Božím prstem. Takže teprve teď (poté, co byl Mojžíš 40 dnů na hoře) dal Bůh Mojžíšovi přikázání na kamenných deskách. Obsah desek je stále neznámý.

Exodus 32 v této kapitole končí nudný Boží monolog a dostáváme se do tábora Izraelitů. Lidé požadují po Áronovi, aby jim udělal boha (1). Áron souhlasil a ze zlatých náušnic ulije zlatého býčka (Baal, semitský bůh plodnosti byl často zobrazován jako býk) a lidé se chystají na slavnost (4-6). Toho, co se odehrává v táboře, si všiml Vševědoucí a řekl Mojžíšovi, aby sestoupil s hory (7, 8). Zatímco Hospodin se chystá spustit svůj hněv na lidi (10), tak ho Mojžíš prosí, aby je ušetřil (11) a zkouší ho přesvědčit pomocí techniky „co si o tom Egypťané pomyslí“ (12-13). Bůh nakonec uznal, že se unáhlil a nebude na Izraelitech provádět násilí (14).

V 15. verši se potvrzuje, že Mojžíš má kamenné desky popsané Bohem. Ty ale roztříští poté, co zjistí, že Izraelité skutečně sešli z cesty, tak jak mu to předtím Bůh říkal (19). (Stále nevíme, co na tyto desky boží prst napsal!) Mojžíš tedy spálí zlatého býčka a rozemele ho na prach, ten nasype do vody a dá ho pít Izraelcům (20). Po krátké rozpravě s Áronem (21-24) svolává všechny své příznivce (26) a nařizuje jim: „Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího“ (27). Celkem zabili Léviovci tři tisíce mužů. „Hospodin udeřil na lid, protože si dali udělat býčka, kterého zhotovil Áron“ (35). Zde stojí za povšimnutí, že Bůh ušetřil Árona této hromadné bratrovraždy, přitom právě Áron je ten, kdo by podle mě měl nést hlavní díl zodpovědnosti za vyhotovení zlatého býčka. Zde se přímo nabízí kacířská otázka, jestli Árona místo Boha neušetřil Mojžíš. Áron stále zůstává hlavním knězem…

Ve 33. kapitole vyzývá Bůh Mojžíše, aby vyrazili na cestu do země, která oplývá mlékem a medem (3), ze které předtím Boží posel vyžene Kenaance, Emorejce, Chetejce, Perizejce, Chivejce i Jebúsejce (2). Bůh byl stále naštvaný a tak se rozhodl, že nepůjde v jejich středu, protože jinak by je musel vyhladit (5). Mojžíš tedy postavil stan za táborem a tam se setkával s Bohem a mluvili spolu tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem (11), i když o kousek dále Hospodin říká „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (20).

Konečně se dostáváme k 34. kapitole, která začíná: „Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vytesej si dvě kamenné desky jako ty první, já na ty desky napíšu slova, která byla na prvních deskách, jež jsi roztříštil” (1). Upozornění: druhé kamenné desky budou stejné jako ty první, napsané Božím prstem.

Mojžíš tedy vyrobil dvě kamenné desky a vystoupil na horu Sinaj (4), kde v oblaku sestoupil Hospodin (5).

Zde konečně Bůh diktuje text, který Mojžíš 40 dnů a nocí zapisuje na desky (28), (i když Hospodin v prvním verši 34. kapitoly říká, že je znovu napíše sám).

Exodus 34:10-13: Nekonečně milosrdný a spravedlivý žárlivý Bůh pravil „Hle, uzavírám s vámi smlouvu. Před veškerým tvým lidem učiním podivuhodné věci, jaké nebyly stvořeny na celé zemi ani mezi všemi pronárody. Všechen lid, uprostřed něhož jsi, uvidí Hospodinovo dílo; neboť to, co já s tebou učiním, bude vzbuzovat bázeň. Bedlivě dbej na to, co ti dnes přikazuji. Hle, vypudím před tebou Emorejce, Kenaance, Chetejce, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce. Dej si pozor, abys neuzavíral smlouvu s obyvateli té země, do které vejdeš, aby se nestali uprostřed tebe léčkou. Proto jejich oltáře poboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte a jejich posvátné kůly pokácíte.“ Po tomto úvodu následuje desatero přikázání, které jsem uvedl na začátku mého textu (14-26). Teprve teď se konečně dozvídáme, co stálo na těch prvních kamenných deskách, které dal Bůh Mojžíšovi a co stojí na kamenných deskách, která jsou ve schráně Hospodinovy smlouvy. Text uvedený v úvodu (Exodus 34:14-26) je jako jediný v bibli označený jako desatero přikázání (Exodus 34:28).

Tento text samozřejmě vzbuzuje spoustu otázek. I kdyby se verš Ex 34:28 doopravdy vztahoval k textu psanému před 14 kapitolami a ne k desateru přikázání, na které navazuje, tak celý zbytek rozebírané části Bible ukazuje na Boží posedlost oběťmi a velmi přesně prováděnými rituály se zcela konkrétními rituálními předměty. V příštím díle přidám nejpravděpodobnější sekulární vysvětlení tohoto textu, které vychází ze studia historie, starých písemností a archeologie. Nicméně už nyní bych diskutující s teologickým rozhledem poprosil o zodpovězení těchto otázek:

Jsou pasáže v bibli uvedené jako monolog Boha skutečně Boží slova, nebo si některé pasáže lidé vymysleli?

Jak rozeznáme to, co Bůh skutečně řekl od toho, co si vymysleli lidé s primitivní etikou blízkou radikálnímu křídlu islámského státu?

Vztahuje se zákaz vaření kůzlete v mléce jeho matky i na telecí na smetaně, nebo ještě šířeji na obalování kuřecích řízků ve vejcích?

Je Bůh neměnný? Nebo se mění pohled lidí na Boha, zatímco Bůh je neměnný? Je dnešní pohled na Boha už ten konečně správný? Podle čeho to víme?

Ve starém zákoně Bůh na mnoha místech zakazuje své zpodobňování. Je někde v novém zákoně tento zákaz zrušen? Myslel Ježíš vážně, když říkal: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.” (Mat 5:17-18)?

Bůh opakovaně říká, že za nedodržení sabatu čeká člověka smrt. Například v Numeri 15:35 vyžaduje Hospodin ukamenování muže, který o sabatu (=v sobotu) sbíral dříví. Změnil Bůh názor na tuto problematiku? A ještě jednou je Bůh neměnný?

Samozřejmě nejsem první, kdo upozorňuje na rozporu mezi „tradičním církevním desaterem“ a textem označovaným v bibli jako desatero. Jako první v novodobé historii na tento rozpor údajně upozorňuje Goethe.